Čtení přes rameno

Tuto zásadní nectnost provádím velmi často. Zajímá mě totiž, co čtou cizí lidé kolem mě a nemám dost odvahy/drzosti se jich zeptat. Dělá mi dobře, když z uloupeného čtení přes rameno poznám knihu, kterou dotyčný čte. Někdy to jde snadno, stačí zachytit jméno hrdiny – Lisel, Tyrion, Mami…někdy to je obtížnější a někdy se mi to nepodaří vůbec. Tuto mou zavrženíhodnou činnost komplikují obaly na knihy a čtečky. Některé knihy mají totiž tak originální rozměr nebo obálku, že nemusím přečíst ani větu a poznám Úžasnou zeměplochu, Kladivo na čaroděje nebo jednu z knih Písně ohně a ledu. Být ovšem na straně těch, kterým čtu přes rameno, nesnáším. To pak záměrně uhýbám s knihou, nakláním se od zvědavce a celkově jsem podrážděná. Ale zase to dokazuje, že v tomto zlozvyku nejedu sama.

Kupování knih, které nikdy neotevřu

Další zlozvyk se týká nakupování knih, které jsem přečetla jako e-book nebo jsem je měla půjčené z knihovny. Knihy, které mě naprosto nadchly, zamilovala jsem si je a zatoužila jsem si je zařadit do svého osobního knihovního fondu. Jenže! Jenže jde o knihy buď velmi náročné na čtení, nebo s obsahem, který se mě silně citově dotkl. V prvním případě si nově koupenou knihu nepřečtu proto, že vím, jak těžko se četla a jak dlouho bych ji četla a prostě na to nemám sílu. Ale tetelím se spokojeností, že mi leží v knihovně. V druhém případě zase nemám odvahu pustit se do citového víru a slz, protože vím, že ta milá holka, která je mi tak moc podobná, skončí fakt špatně a spravedlnosti se nedočká. Mimochodem, takovou knížku jsem nečetla, je to jen mnou vymyšlený příklad.

Záložky

Asi jako každý čtenář miluju záložky do knih. Z dovolené si vozím krásné stylové kousky, kupuji si praktické a roztomilé magnetické záložky, dostávám originální a osobní záložky, pořídila jsem si i retro záložku s Rumcajsem, stejnou jakou jsem si zakládala Hochy od Bobří řeky v devíti letech. A všechny tyto kousky leží v knihovně a neplní svoji funkci. Protože já jsem ten typ, který místo záložek používá účtenky, zmuchlané jízdenky a reklamní letáky. Zkrátka to, co se najde v peněžence (i když dvoutisícovkou jsem si stránku ještě nezaložila, asi proto, že se dvoutisícovka v mé peněžence nenachází) nebo na dně kabelky.

Čtení za chůze

Čtu každé ráno cestou do práce, a protože musím přestupovat, stává se (denně), že čtu za chůze.  Nejde o žádné nebezpečné přestupy na křižovatkách a čtení na přechodu pro chodce. Ale o téměř neškodné čtení na jezdících schodech, na nejezdících schodech, při nástupu a výstupu z vagónu metra a závěrečné dočítání stránky na ulici. Nezdá se to ani jako zlozvyk, že? Kupodivu to ostatní cestující rozčiluje. Já totiž ztrácím při čtení svoji pověstnou ohleduplnost. Sem tam někomu překážím v cestě, blokuji průchod k volné sedačce, narychlo vystupuji. A tak občas zaslechnu nepříjemnou poznámku na svou adresu. Naštěstí jsem se zatím nesetkala s vyloženě zlou nebo vulgární nadávkou. Takže ve svém zlozvyku budu vesele pokračovat.

Moje zlozvyky nejsou tak hrozné, že? Znám třeba čtenáře, kteří PÍŠÍ DO KNIH. Ano, věřím, že pro takové lidi je speciální místo v Pekle. Budou se tam smažit spolu s lidmi, kteří místo záložky ohýbají roh stránky. Možná po nějakém tom tisíciletí utrpení se dostanou na podmínku do Očistce, pokud ovšem tyto ohavnosti dělali jen svým vlastním knihám. Pokud ubližovali knihám z knihovny…no obávám se, že v tom případě budou trpět na věky věků bez možnosti odvolání.