togaf a její knihy
10:13
Krásné letní pondělí vám přeji. Užili jste si slunný víkend? Za
sebe musím říct, že já ano. Opět jsem cestovala svým oblíbeným dopravním
prostředkem, vlakem. Vzala jsem si s sebou Gilliamesku, abych s tím čtením
trochu pohnula. České dráhy byly tak laskavé, že zařídili hodinové zpoždění,
abych knihu dočetla. Děkuji! Příště to ale nemusíte tak přehánět, milé ČD! Na
cestu domů jsem pak neměla čtivo. Gillimesku jsem dočetla v polích před
Havlíčkovým Brodem. 
Margaret Atwoodová: Kus temnoty
Anotace z cbdb: Největší žijící kanadská spisovatelka s
živelností sobě vlastní přetváří zápletku Shakespearovy tvůrčí závěti BOUŘE
(1611) tak, aby v duchu alžbětinského barda poukázala nejen na křivdy a mříže,
které nás uvnitř vězní, ale i na svátost odpuštění. Věhlasný divadelník Felix
byl intrikány vyštípán ze svého postu, což pro něj znamená další katastrofu.
Přesto nezahálí a podobně jako mág Prospero spřádá pomstu. V kuriózním
divadelním kroužku, kde se mu coby nástroj zúčtování nabídne směska zločinců
bažících po vzruchu, zinscenuje představení, jímž soky zasáhne na
nejcitlivějším místě. V mistrovském provedení Margaret Atwoodové se ambiciózní
námět divadla v kriminále hladce mění v grotesku, v níž místy mrazí, a místy
tajeme úlevou nad tím, že svět nepřestal být jevištěm a my na něm pouhými
herci.
Atwoodová prostě umí psát. Pomsta v divadelním stylu je
naplánována s detaily hodnými samotné královny detektivek Agathy Christie!
O konkrétní podobě Felixovy pomsty se dozvídáme těsně předtím, než je vykonána.
Tolik odkazů na hru Bouře jsem nečekala. Samotní hrdinové jsou postavami z tohoto
dramatu, hru nastudují, a hrají a ještě se v rámci hry odehrává další
Bouře mimo jeviště. Zdá se vám to komplikované? Není, Atwoodová to bravurně
ukočírovala. V závěru knihy se ještě vězni ke hře vracejí svými
esejemi, kde promýšlí osud postav Bouře
po skončení jejich partů ve hře. Opět jde o výborný literárně kritický počin.
Terry Gilliam: Gilliameska
Anotace z cbdb (zkráceno): Terry Gilliam, režisér a
spoluzakladatel skupiny Monty Python, ve svých memoárech živelně líčí svou
pitoreskní životní pouť z chladného severu amerického státu Minnesota až
do nejžhavějšího prostředí současnosti – Hollywoodu, s delšími či kratšími
zajížďkami do kulturní divočiny New Yorku, Los Angeles a Londýna šedesátých
a sedmdesátých let minulého století. Mnohé z jeho životních epizod si
svou barevností a neotřelostí nezadají s jeho výtvarným
a režisérským rukopisem.
Jak už jsem psala v úvodu,
díky zpoždění rychlíku jsem Terryho před-posmrtné memoáry dočetla a skvěle se
bavila. Gilliam chronologicky vypráví svůj život v mistrné zkratce, díky
které se čtenář nenudí. Terryho postoj k životu je mi velmi sympatický a
blízký, nejen jeho podvratný smysl pro humor, který mu zajistil místo mezi
Monty Pythony, ale i věrnost svým zásadám a překonávání překážek. Opravdový Don
Quijote. A jako nadšená cestovatelka oceňuji i jeho přístup k cestování,
kašlat na hrozby terorizmu a žít si po svém s přiměřeným rizikem. Při
čtení jsem měla chuť si s Terrym popovídat, třeba o tom, že naprosto
sdílím jeho názor na film Bratři Grimmové a naopak je tu jedna divačka, která stejně
jako on miluje jeho Krajinu přílivu bez ohledu na katastrofální tržby. A aby
Terry svůj post sympaťáka dotáhl až do konce, ještě moc hezky píše o své ženě a
dětech. Kdo by tohoto jediného neanglického člena Monty Pythonů nemiloval?
John Maddox Roberts: SPQR I. –královský gambit
Anotace z cbdb: Píše se rok 70 před Kristem. Římské legie už dobyly půlku světa, ale
nikdo se nestará o pořádek a právo v samotném Římě. Ten se stal nebezpečným
městem plným násilí a jeho ulicím vládnou gangy, které olupují plebeje i
patricije. Uškrcení propuštěného otroka, požár a vražda cihího obchodníka v
neklidné čtvrti Subura proto připadají římským hodnostářům jako bezvýznamné zločiny.
Daecius Ceacilius Metellus mladší, urozený velitel místních vigilů, který
vyšetřování vede, má však pocit, že se ho kdosi snaží zastavit. A ne bez důvodu
- záhy totiž odhalí svět korupce v nejvyšších vládních kruzích. Ten představuje
hrozbu, jež může zničit nejen samotného Daecia, ale i vládu, jíž Daecius
slouží.
S touto antickou detektivkou
jsem konečně taky trochu pokročila. Líbí se mi, jak Roberts nenápadně uvádí
historické souvislosti, které čtenář potřebuje k pochopení děje.
Detektivka není ani tak napínavá, jako spíš vzdělávací. Ale to mi vůbec nevadí,
na krvavé vraždy moc nejsem, proto mě minula mánie severských detektivek.
Roberts se mnou pojede na výlet vlakem, takže předpokládám, že jeho knihu dočtu
velmi brzy. A tentokrát opravdu nepotřebuji hodinové zpoždění!
Audioknihy
Chuck Palahniuk: Klub rváčů
Anotace z cbdb: Příběh
mladého muže, odkojeného televizí a opuštěného Bohem, je hlubokou sondou do
nitra člověka, který jednoho dne zjistí, že hněv nad tím, že zdědil svět plný
lží, přetvářky a proher, neutlumí život k prázdnotě konzumní společnosti.
Nekonvenční vyprávění s rychlým spádem, místy prostoupené černým humorem, končí
deprimujícím vyvrcholením, které je ovšem jen logickým vyústěním dané situace v
dané době, dnešnímu čtenáři tak známé...
Začala jsem poslouchat
legendární Klub rváčů. Fincherův film jsme viděla a knihu nečetla, takže stále
zachovávám stejný modus operandi pro výběr audioknih. Klub rváčů načetl Ivan
Lupták a Ladislav Frej. A budu se asi opakovat, ale opět je to naprostá slast.
Výborná intonace a změny tónu a zrychlování řeči v šíleném Palahniukově
tempu je hypnotické. Přechody mezi kapitolami jsou doplněny výrazným hudebním
předělem. Prostě je radost Klub rváčů poslouchat. A z literárního hlediska
jsem s Klubem rváčů zatím také spokojená. Jde o Palahniukovu druhou knihu,
kterou napsal na protest proti názoru nakladatelství, že je jeho prvotina
příliš brutální. Chuck napsal tedy druhou knihu mnohem drsnější. Jen má mít
jiný konec než mnou viděný film. Sama jsem zvědavá jak šílené řádění Tylera a
Jacka ukončil sám autor.
Karel Poláček: Soudničky
Anotace z cbdb: Chronoligicky uspořádaný výběr Poláčkovch soudniček, které byly
nejfrekventovanějším žánrem jeho publicistiky. Poláček je otiskoval je ve 20. a
30. letech v Lidových novinách, Tribuně, Českém slově, Telegrafu, Literárních
novinách a ve Světozoru.
Na Světu knihy jsem
využila akci nakladatelství Tympanum a namluvila si vlastní soudničku. A musím
vám říct, že to není snadná práce. Udržovat rytmus řeči, abyste nezněli jak
uspávač hadů a zároveň nedrmolit, aby vám bylo rozumět, je pořádná fuška. A to
ani nemluvím o tom, že pan Poláček to s těmi rozvitými větami poněkud
přehání. Audiokniha Soudničky namluvená návštěvníky veletrhu je zajímavý počin.
U některých interpretů mám ovšem obavu o jejich soudnost. Ano, nikdo z nás
(až na výjimky, že pane Freji?) není hlasově školený, ale pokud výrazně
ráčkujete nebo si šlapete na jazyk, tak snad víte, že audioknihy nebudou vaším
rajónem, ne? No asi ne. Ani moje soudnička není dokonalá, navíc slyšet svůj
hlas ze záznamu je pro mě silně traumatický zážitek. Alespoň zní lépe než v mé
hlavě. Potěšilo mě, že ve skutečnosti nemám takový ječák.
A to je pro dnešek
vše. Namluvili jste si také soudničku? Nebo zažili zpoždění Českých drah? To
druhé je asi pravděpodobnější, že?
0 Comments