Dnes se s vámi podělím o tipy na knihy, které mají netradičního vypravěče. Jde o směs knih, které mi přišly výborné i průměrné, ale v paměti mi zůstaly právě kvůli vypravěči. Při procházení seznamu přečtených knih jsem zjistila, že tomuto zadání odpovídá víc knih, než jsem si myslela. Takže výběr je čistě namátkový, abych vás nezahltila. Např. hlavní hrdinové s postižením, tam jich je…viz moje slabost pro knihy o autistech. Nebo zvířecí vypravěči (rovnou existuje celý žánr – bajky) a děti coby vypravěči v knihách pro dospělé právě zažívají svůj boom (třeba takový Pokoj nebo Skvostná země). A co teprve různí zločinci! Masový vrah Dexter, pedofilka z Tampy, stalker z Ty…Zkrátka toto není diplomka na dané téma, ale jen takové maličkaté zamyšlení. Tak buďte, prosím, shovívaví.

Minulý týden jsem měla čtenářské štěstí, podařilo se mi číst samé skvělé knihy. Tak pokud hledáte inspirace, vzhůru do čtení. Na výběr je fantasy kniha pro děti, vtipný cestopis a strašidelný příběh z Londýna.

Neil Gaiman: Naštěstí (ne)máme mléko

Neil Gaiman má úžasnou představivost a umí psát knížky pro děti. Takže i Naštěstí (ne)máme mléko je skvělý příběh. Zápletka je kouzelně prostá. Maminka odjede na služební cestu a dojde mléko, tatínek pro něj jde do obchodu a trochu se zdrží. A své zdržení vysvětlí vskutku svérázně. Zpozdivší se otec stojí před dětmi a vymýšlí příběh o pirátech, upýrech (já vím, to ypsilon tam opravdu je), dinosaurech a cestování v čase. Příběh sám o sobě je zajímavý, ale to, co dává knížce na jedinečnosti, jsou nečekané reakce. Děti nejsou hloupé a tak se malá holčička během vyprávění ozve: „Dojde taky na poníky?“ zajímala se ségra. „Čekala bych, že už se touhle dobou objeví.“ (s. 64) A takovýchto podvratných zásahů od dětí je tam vícero. Tatínek ale stoicky dovypráví celý příběh až do konce. Jemný cynismus dětí mě opravdu hodně bavil. Dobrodružství se mlékem mi svou komplikovaností připomnělo seriál Doctor Who – úniky na poslední chvíli, podivné rasy i na to cestování časem došlo. Ilustrace Chrise Riddella výborně doplňovaly text. Nešlo totiž jen o to, že tatínek se nápadně podobal samotnému Gaimanovi (a maminka je teda sakra kus), ale i o grafické hrátky – když Leto-kulo-lido-noš profesora Stega (neboli horkovzdušný balón) prolétá temnou nocí, je stránka černá s bílým textem. Když chce vyprávějící tatínek něco zdůraznit, je text o několik bodů větší. Takže když v autě čekáme na maminku, hraje na své dobře utajené housle, když čekáme, až se tatínek vrátí z obchodu, zažívá mezičasové dobrodružství.

Ladislav Zibura: 40 dní pěšky do Jeruzaléma

anotace z cbdb: Ladislav Zibura v létě sbalil svůj život do 12 kilogramů, hodil batoh na záda a vypravil se pěšky do Jeruzaléma. Bez mapy a orientačního smyslu se mu podařilo ujít 1400 kilometrů napříč rozpálenou krajinou Turecka a Izraele, stanout pod Zdí nářků a prožít největší dobrodružství svého života. Jeho cesta je příběhem omylů, pozoruhodných setkání, šťastných i nešťastných náhod, puchýřů a opruzenin. Těšit se můžete na vyprávění cynického kavárenského povaleče, který vám svým laskavě nekorektním humorem dokáže, že poutník rozhodně nemusí být katolík, asketa ani nudný člověk.
Zibura mě nadchl, stejně jako před časem hous.enku. Líbí se mi styl jeho psaní, lehký s důrazem na lidi, které potkává. Sebeironie a nadhled činí z jeho cestopisu zábavnou četbu. Navíc je vážně skvělý, jak vnímá okolní svět a jak své myšlenky dokáže přetavit do lehkého a přitom uvěřitelného popisu. Celý cestopis stojí a padá s hlavním hrdinou=autorem. Pokud vám Ladislavův styl nesedne hned od prvních stránek, hrozí, že ho ke konci
budete upřímně nenávidět. A přát mu to utrpení u Mrtvého moře (teda taková začátečnická chyba, Ládíku)… Pokud se ovšem zasmějete hned na první stránce, tak jako já, budete tomuhle sympaťákovi držet palce, aby natrefil na další soucitnou osobu s dostatkem jídla. V této knize ale nejde jen o poznávání exotických krajů netypickou formou. Zibura si všímá společensko-politické situace a přemýšlí o ní. A konfrontuje ji s realitou, kterou v naší malé zemičce vytvářejí média. A i tyto vážné až pochmurné myšlenky podává s vtipem sobě vlastním. Což mě přivádí ke kresleným vtipům, které knížku doplňují. Jedním slovem – paráda! Sama bych se na podobnou pouť nevydala (bez té cukrové vaty to prostě není ono), ale je neskutečně zábavné o takové pouti číst. Tak tedy vzhůru do Číny (další pouť prince Ládíka je po Nepálu a Číně).

David Mitchell: Dům za zdí

Mitchell je jedním z mých oblíbených autorů a až na jeho prvotinu mi všechny jeho česky vydané knihy zdobí knihovnu. Dům za zdí mi proto nemohl chybět. Mitchell má slabost pro spojovaní více příběhů do jednoho, to už dokázal u Hybatelů i Atlasu mraků. Naštěstí je ale dobrý spisovatel a tuto svoji zálibu předvede pokaždé v jiném kabátě. Také Dům za zdí popisuje také několik lidských příběhů, které se postupně spojí. Tajemná atmosféra se postupně stává strašidelnou až hororovou. Hlavní postavy jsou na malé ploše popsány velmi uvěřitelně, takže jsem jim držela palce, i když bylo jasné, že na straně padesát dobro zvítězit nemůže (knížka má 148 stran). Musím se zmínit hlavně o první části, ve které je hrdinou autistický chlapec. Mitchell sám má autistického syna a hlavně napsal výbornou předmluvu ke knize A proto skáču. Tuto knihu jsem nedávno četla, takže obraty a myšlenky použité v Domu za zdí nápadně připomínaly ty v A proto skáču. Výborně využitá studie do charakteru knih. Mitchell mě zase dostal.  

Dnes končí naše druhá soutěž, připravujeme pro vás fotky z losování. Výherce se dozvíte už zítra. Hezký první jarní den.