První středa v měsíci znamená jediné. Zkoušku sirén. A nový článek o čtenářské výzvě Mementa libri. V březnu jsme se věnovaly knihám od autora mladšího třiceti let a knihám napsaným v 19. století. Shodou náhod jsme si obě vybraly autorku mladší třiceti let, která píše pro dospívající. Zkrátka jsme duší stále teenageři. Tak tedy vzhůru do výzvy!

Kody Keplingerová: Otka - Ošklivá tlustá kamarádka

Anotace z cbdb: Sedmnáctiletá Bianca Piperová je cynická a loajální a zdaleka si nemyslí, že je mezi svými kamarádkami ta nejkrásnější. Je taky moc chytrá na to, aby skočila na lep sladkým řečičkám školního hezouna Wesleyho Rushe. Bianca ho vlastně nenávidí. A když jí dá tu nepěknou přezdívku, vychrstne mu colu přímo do obličeje. Ale doma to teď nestojí za nic a Bianca touží po rozptýlení. Což dopadne tak, že Wesleyho políbí. A co hůř, líbí se jí to! Při pokusu se z toho nějak vykroutit se z ní a jejího úhlavního nepřítele stanou „kamarádi s výhodami“. Což se samozřejmě brutálně nevydaří. Wesley neumí moc naslouchat a jeho život taky stojí za starou belu. A Bianca si s hrůzou uvědomí, že do kluka, kterého nenáviděla, začíná být trochu zamilovaná.

Podařená YA, Bianca je fakt třída, nechová se jako obvyklá pipina, což se bohužel nedá říct o jejích kamarádkách. Bianca je tahoun knížky, její domácí problémy jsou tak akorát závažné, aby bylo její jednání uvěřitelné a zároveň ne tak komplikované, aby byl happy end neuvěřitelný (to není spoiler, každé YA končí šťastně). Linka s Wesleym je samozřejmě lehce naivní, ale i ten "hajzl se svalnatým předloktím" je napsaný tak dobře, že jsem Otce odpustila nějakou tu nereálnost. A koneckonců Bianca má pravdu, každá jsme tak trochu Otka...zvlášť v sedmnácti. Milostný život na americké střední je tedy dost pestrý. Zažít to, co Wesley zvládne za rok, se mi asi nepovede ani do čtyřicítky. Ovšem taky nejsem idol teenagerů (nebo mi o tom aspoň žádný teenager neřekl). A nemám porshe. Nechci znít cynicky, ale kdyby Wesley jezdil Škodou 105, měl by mnohem menší výběr partnerek. Na to, jaké orgie se na Hamiltonské střední dějí, je psaní o nich velmi decentní. Vše končí u lemu trička, vnitřní strana stehen už je opravdu odvaz. Ani alkohol se nepije. Tedy nezletilí ho nepijí. Ale i přes tyto výhrady se Otka četla skvěle. Hrdinka, která není krásná jako ranní červánky a sladce naivní, je prostě v tomto žánru výhra. Bianca je racionální, vtipná, sarkastická a s nálepkou Otky se skvěle poprala. 

/togaf/

No a v tomhle je právě se Sirénou ta největší potíž: Kiera Cassová se topí v jednom klišé za druhým. Jasně, fajn, Akinli není princ, mohli byste namítnout. Ale jinak? „Hned jsem začala přejíždět prsty po hřbetech knížek, předem zamilovaná do každé z nich.“ (s. 160) Ano, mám pocit, že Kiera snědla celou hromadu cukrové vaty a ta z ní teď musela ven… Ano, ve čtrnácti jsem milovala romány Lenky Lanczové a věřím, že bych byla nadšená i ze Sirény. Ale dnes? Pozlátko je to pěkné, pro náctileté skvělá volba, ale pro mě to rozhodně není kniha, ke které bych se vracela.

/hous.enka/

 Kniha z 19. století 

George Eliotová: Osud je černý jezdec

Anotace z cbdb (kráceno): George Eliotová patří spolu s Jane Austenovou a sestrami Brontëovými k nejčtenějším a nejuznávanějším anglickým autorkám své doby. Povídku Opona budoucnosti vypráví muž na sklonku svých dní, který byl obdařen neblahým darem číst myšlenky jiných a předvídat věci příští. Láska se v ní mísí s nenávistí, naděje se zklamáním, okamžiky úlevy s marnou snahou vypravěče setřást svou nezáviděníhodnou schopnost… V povídce Bratr Jakoubek se setkáváme s vychytralým Davidem Levým a jeho duševně zaostalým, avšak svým způsobem bystrým bratrem Jakoubkem, který Davida přistihne u špatného skutku a jako nelítostná Nemesis se zjeví ve chvíli, kdy se David vrací ze Západní Indie a pod smyšlenou identitou stoupá na společenském žebříčku.

Dva příběhy do George Eliotové jsou svým stylem dost odlišné. První je sentimentální ukázka čistého romantismu. Mladého jasnovidce jsem si neoblíbila a vlastně celý ten příběh byl zahalen v jakousi mlhu tajemna…nebo spíš rádobytajemna. Jasnovidec je typická romantická fňukna, nic extra špatného se mu neděje, ale on TRPÍ. Je mu jedno, co si o něm ostatní myslí, on JE ZAMILOVÁN. Všechno prožívá tak moc, až z toho CHURAVÍ. Bože, chraň nás před těmito citlivými typy…Proč má mladík takové schopnosti, či jak je získal, se z knihy nedozvíme. Jasnovidec navštíví i Prahu, která je popsána náležitě chmurně a tajemně. Ale sotva se tu zastaví, už zase utíká, takže ani za mou milovanou Prahu tato povídka body nezískává.

Druhá povídka je psána v lehce sarkastickém duchu. David Levý je vypočítavý sobec, který je ale zároveň srab. Cokoli špatného provede, je po zásluze potrestáno jeho zaostalým bratrem Jakoubkem. Druhá povídka je rozhodně čtivější a modernější. Sarkasmus zkrátka oceňuji! V druhé povídce se mi také objasnilo přirovnávání George Eliotové k Jane Austenové. Miniatury středostavovských postaviček bez sentimentu popisují různé nešvary. Jemný humor mi občas božskou Jane opravdu připomněl. Leč Austenová (resp. Pýcha a předsudek) je jen jeden. Možná dám George ještě šanci, ale určitě to nebude v blízké budoucnosti.

/togaf/

    Bianca Bellová dokáže o mezilidských vztazích psát mimořádně poutavě, čtivě. Svou pověst dobré vypravěčky potvrzuje i v knize Jezero, která je letos nominovaná na cenu Magnesia Litera v kategorii Litera za prózu.

    Text z obálky knihy: Rybářská vesnice někde na konci světa. Jezero, které vysychá a zlověstně obnažuje břehy. Muži mají vodku, ženy starosti a děti si škrábou ekzémy. Co má Nami? Nami nemá nic, jen bábu s tlustýma rukama. Nami nemá nic, jen život před sebou: první lásku, o kterou ho připraví ruští vojáci, a pak všechno to další. Ale když život začne na úplném konci světa, možná že skončí na jeho začátku. Tento příběh je totiž starý jako lidstvo samo. Je to pouť hrdiny, chlapce, který se na cestu vydá jen s uzlíčkem nervů a kabátem po dědkovi. Musí jezero přeplout, obejít a nakonec se potopit na jeho dno pro největší tajemství.

    Nami vyrůstá u jezera ve vesničce plné rybářů, kaviáru a tajemství. Kdo jsou Namiho rodiče? A proč ho nechali u dědka a babky? Celý život se Namimu zkomplikuje se smrtí jeho nejbližších, kdy už ho nic nedrží ve vesnici, která je Namimu malá. Namiho cesta světem je plná Rusů (ač se děj románu neodehrává v Rusku), vodky, prostitutek, jiných žen a - vody.

 

    Bianca Bellová zapojila vodu snad do každé věty, do každé metafory, do příběhu všech lidí. A musím říct, že mě se tenhle nápad líbí: propojení Namiho života s jezerem (koupáním, sprchováním, pitím vod-k-y atd.) je brilantní. Neuvědomíte si to totiž hned, ač v hned v první scéně potkáváme malého Namiho u jezera, ve kterém se koupe žena v červených plavkách. Ve chvílích, kdy je Nami šťastný, je voda čistá, volně plyne. Naopak ve chvílích zmaru přestane ta rezavá voda téct ze sprch, pumpy jsou prázdné. Zbývá jen bahno, které hladově pohltí ovce, klíčky od auta (výborná scéna!) i celou řadu pokladů, jak se Nami ke konci knihy dozví. Tohle propojení navíc Bellová nepopírá: "Voda v něm vyvolává radost, přistihne se, že se usmívá, i když je voda v kanále kalná a trochu smrdí." (s. 135).

    Stejně tak se mi líbí motiv putování, kdy Nami ze své rodné vesnice utíká do města Boros, kde se snaží najít svou matku, práci a snad i něco jako lásku. Na své cestě je sám, ač ho čas od času doprovází nějaký jiný člověk. Všichni tito spolupoutníci sami tápou ve svých životech: někteří končí tragicky, jiní jen proplujou kolem a v bahně se brodí dál.

    Bellová skvěle vystihla i kontrast města a vesnice a to, jak lidi z vesnice vnímají město (stojí na druhém břehu, je zářivé, přitahuje je jako magnet) a jak lidi z města vidí vesnici (pustá, snad i vypálená). Podobný kontrast vnímám mezi státní mocí, který reprezentuje Státník, jehož socha stojí ve vesnici, a šamanem. Například při slavnostních setkáních, při rituálních obřadech, při doprovázení umírajících: "Vejdou čtyři muži, je to místní lékař, ředitel kolchozu, ředitel školy a čtvrtý má na hlavě tradiční šamanskou čelenku, ale nikdo o něm nemluví ani se na něj neobrací." (s. 41)

     Šaman je přítomný jako jezero, nepolemizuje se o nich, respektují se. A mrtví se odevzdávají prostřednictvím šamana jezeru...

    Co se dá říct závěrem? Asi tolik, že tohle se Biance Bellové povedlo. Oproti románu Celý den se nic nestane mi Jezero zůstalo tak říkajíc pod nehty. Jako když v hlíně vyhrabáváte poklad, o kterém netušíte, jestli tam vlastně je. Tady byl. Poselství románu Jezero není úplně jasné na první pohled - víte, jak to mám s metaforami, ale celý ten dvousetstránkový pobyt u jezera s Namim mě okouzli. Asi podobně jako mě okouzlila před lety Petra Hůlová s románem Paměť mojí babičce nebo o pár let později Radka Denemarková a její Kobold. S oběma knihami má Jezero společné rysy a všechny tři knihy vám rozhodně doporučuji k přečtení.

Hezké dubnové pondělí. Letní počasí mi opět překazilo čtecí plány, nemám ale sílu se na něj zlobit. Místo čtení jsem se toulala rozkvétajícím městečkem Třešť, tancovala na skvělém Ptačím bále v Tančírně a bohužel také spala s migrénou. Ale nějaké ty knižní informace pro vás mám:

Jaroslav Beznoska: Epos o panáčkovi