Uvařím si voňavý čaj do oblíbeného hrnečku, který položím na stylové prostírání. Vezmu do ruky plnicí pero, odšroubuji víčko a bohémským, ale čitelným a překvapivě oku lahodícím rukopisem si napíšu pár poznámek o právě čtené knize. Když mi dojdou nápady, podívám se z okna, na právě kvetoucí třešeň nebo zamyšleně podrbu kočku, předoucí mi na klíně. Pak svojí pěstěnou rukou s decentní manikúrou zvednu oblíbený hrneček, upiju voňavý čaj a dopíši recenzi. No a přesně takhle moje psaní neprobíhá. 

Astronomicky začalo léto, je čas vyrazit na vodu. Tohle asi proběhlo hlavou mým kamarádům, když na sobotu naplánovali vodácký den. Co na tom, že meteorologové uváděli maximální denní teploty  16 stupňů Celsia a občasné přeháňky. A protože kamarádům se "ne" neříká, vyrazili jsme na Jizeru. Ukázalo se, že počasí nebude problém. Problémem bylo mé povýšení na zadáka. Jsem mizerný zadák. Nemám sílu v pažích a ani rozkazy mi nejdou. Po pár (asi tak deseti) kilometrech se náš hvězdný tým jakž takž sesynchronizoval a ostatní na nás nemuseli čekat víc jak deset minut. Sjíždění Jizery bylo ale krásné, vodáků, možná i kvůli počasí, moc nebylo a tak jsme mohli křižovat od břehu ke břehu. Nakonec jsem plánovaných dvacet klimetrů zvládli v rekordním čase a dokonce jsme pár metrů sjížděli i Labe! Večer mě ale bolela ramena a zápěstí tak hrozným způsobem, že jsem se u čištění zubů málem rozbrečela. Ale zadáci nebrečí.