... togaf ...

S úsměvy idiotů

10:00

Znáte básníka a divadelního režiséra Jana Bornu? Pokud ne, tak čtěte dál, protože Jan Borna měl velmi osobitý styl a byla by škoda, kdyby vám unikly jeho básně a ještě větší škoda by byla nevidět žádnou hru, kterou zrežíroval.
Já sama jsem toho básníka, který zemřel letos v lednu, poznala díky Divadlu v Dlouhé. Toto divadlo je jedním z mým oblíbených. A právě hry režírované panem Bornou patří k těm nejlepším, co divadlo v Dlouhé může nabídnout. Tedy kromě proslavených adaptací Terryho Pratchetta, které už stejně nejsou na programu. To hry od Borny ano. A která hra mě tak okouzlila? Jde o netradiční formu text appealu, název je kouzelný sám osobě – S úsměvy idiotů.
Tex appeal je typ divadelního představení, které vymysleli a proslavili pánové Suchý a Vyskočil v divadle Reduta. Text appealy měly na diváky apelovat, přitáhnout je k divadlu pomocí scének, písniček a povídek. Zkrátka literární kabaret.
Hra S úsměvy idiotů je složena z básní Jana Borny, které herci důsledně recitují v sedě. Borna totiž trpěl roztroušenou sklerózou a byl upoután na invalidní vozík. Jeho básně jsou nedílně spjaty s ilustracemi Jaroslava Milfajta. Milfajtovy kresby jsou jednoduché črty, které ale mají myšlenku. 


Drobnosti kreseb jsou okouzlující zvláště ve spojení s konkrétní básní. Další složkou hry S úsměvy idiotů jsou písně Jana Vodňanského a Petra Skoumala. Všechna čest hercům Divadla v Dlouhé. Nejen, že úžasně procítěně a vtipně přednášejí básně, ale i výborně zpívají a hrají na hudební nástroje. Někteří ovládají dokonce i víc než jeden nástroj. To pro mě, hudebního analfabeta, hraničí se zázrakem. Poslední součástí hry jsou texty nasbírané ze zdí činžáků a veřejných záchodů, tuto záslužnou sběratelskou činnost mají na svědomí básníci Zdeněk Troup a Miroslav Holub. 

Ale zpět k Janu Bornovi, básníkovi. Jeho básně jsou krátké, ale výstižné. Mají pointu i vtip a nadhled. Občas šibeniční humor, občas (sebe)ironický a občas jsou až mrazivé. Borna měl slabost pro kočky (jako já), takže i tyto královny říše domácích mazlíčků se v básních a ilustracích často ukazují.
Malá ukázka z knihy Krajina nad parapetem:

(záznamník)
Prosím,
po vzlyknutí si můžete zanechat vzkaz,
slibuji,
že vám ho vyřídím.


Pokud máte rádi poezii, doporučuji vám Bornu všema deseti. Pokud ne, tak zkuste některou z „jeho“ her v Divadle v Dlouhé. Má na svědomí takové klenoty jako je adaptace knihy Oněgin byl Rusák od Ireny Douskové nebo 407 gramů z Bohumila Hrabala. Obě hry jsem viděla, Oněgina dokonce dvakrát a opravdu nešlápnete vedle. Já osobně se ještě chystám na Souborné dílo Williama Shakespeara ve 120 minutách a na hru U Hitlerů v kuchyni. A pokud tyto dvě hry nestihnu, tak Kabaret Kainar-Kainar mi utéct nesmí!





... togaf ...

Togaf a její knihy

10:00



Víkend už je minulostí, pondělí krutou realitou, tak se pojďme aspoň na chvíli schovat před povinnostmi všedních dní do světa literatury. Minulý týden jsem se překvapivě rochnila v české literatuře. Proč překvapivě? Nejsem moc velký fanda současné české prózy (ani poezie). Magnesii literu sleduji jen s odstupem (od toho tu máme hous.enku a její články), ale výjimky se najdou. Tak třeba česká fantastika mě poslední dobou mile překvapuje.

Jaroslav Beznoska:Epos o panáčkovi
anotace z cbdb: Pondělí většina lidí oprávněně nenávidí. Tohle ale budou nenávidět úplně všichni. Začíná den plný zločinu a násilí, na jehož konci bude prolita krev vinných i nevinných a duše města bude navždy pošpiněna. V ulicích totiž vypuká válka mezi speciální zásahovou jednotkou rytířů a podsvětím. Především se ale vrací krvavý přízrak, kterým byly kdysi strašeny děti i dospělí - panáček.
Panáček dočten. Byla to opravdu epochální jízda. Novinářka Andrea bohužel přežila. A zůstala dokonce i blonďatá (a prsatá). Takže happy-end podle togaf se nekonal. Nu což i tak jsem si čtení užila, a to je to hlavní, že? O panáčkovi jsem tu už psala vícekrát (proč je sakra "panáček" psán v knize s malým písmenem?) a navíc píšu i obsáhlejší recenzi pro Vaši literaturu, takže tímto se s Davidem, Robertem a rytíři loučím. Až mi recenze vyjde, určitě se tu pochlubím.




Miloš Urban: Závěrka
anotace z cbdb: Závěrka je milostná novela o prokletí doby, kdy se každý může stát fotografem a udělat alespoň jednu dobrou fotku. Důležitá je motivace. Motivací Matěje Runda je Věra, půvabná mladá žena, která si neuvědomuje svou fotogeničnost – svou krásu „na druhý pohled“. Matěj tento její dar objeví, ale má zásadní problém: neumí fotit. Přesto začne Věru fotografovat. Jeho snímky jsou překvapivě dobré a čím dál lepší, vzbuzují pozornost, obdiv, ale i odsouzení. Jsou nepokrytě erotické, ale i sexistické. Nefotografa i jeho nemodelku dostihne internetové renomé, snad i sláva, ale čím větší je jejich úspěch, tím hůř k sobě nacházejí cestu. Profesionální vztah tak může skončit jen dvojím způsobem: buď láskou, anebo nenávistí. Závěrka je ilustrovaná autorovými fotografiemi. Díky ní se stává fotografem.
Miloš zklamal. A nejen ten na Hradě. Pro starší Urbanova díla mám velkou slabost, Sedmikostelí jsem četla opakovaně a Santiniho jazyk je moje srdeční záležitost (zdravím do Žďáru!). Závěrka je ovšem prostá všech těch věcí, díky kterým se Urban proslavil a byl originální. Žádné tajuplné místo, které by se řadilo co do důležitosti po bok hlavním postavám. Žádné tajemství k odhalení (nějaké to tajemství tu je, ale ve výrazných uvozovkách). Nechápejte mě špatně, knížka se čte výborně. Za dva večery jsem s ní byla hotová, a kdyby ji napsal kdokoli jiný, zřejmě jsem i spokojená, ale Urban má na víc. Opět jde o knihu, na kterou píši recenzi, tentokrát pro web Československé bibliografické databáze a tady je. 

Jan Borna: Krajina nad parapetem
anotace z cbdb: Krajina nad parapetem se v autorových básních proměňuje v přirozené a citlivé obrazy situací běžného dne, které nezanechávají jen lyrický dojem, ale často s sebou nesou i hořkou osobní výpověď. Neděje se tak ovšem v posmutnělé atmosféře, naopak, básníkova krajina se může chlubit smířlivostí, nadhledem, existenční vyrovnaností a jemným humorem.
Básně Jana Borny mám moc ráda, zvláště pro jejich humor. Borna je ironický, ale není krutý. Vysmívá se (obvykle sám sobě), ale není při tom zlý. Tato sbírka je melancholická i vtipná. A mě tak nadchla, že jsem Bornovi a jeho dílům (nejen těm na básnickém poli) věnovala celý zítřejší článek. Můžete se těšit i na fotografie úžasného Jaroslava Milfajta. Jo a Borna má rád kočky…takže tím se moje obliba jeho poezie asi vysvětluje.


Zdeněk Jirotka: Saturnin
anotace z cbdb: Na stránkách knížky se dozvíte, co se stane, když vás věrný sluha Saturnin přestěhuje z pohodlného bytu na loď, kde vás navštíví teta Kateřina plná přísloví se svým synem Miloušem, a co se přihodí u dědečka, jehož dům je povodní načas odříznut od civilizace. Všem nepříjemnostem, katastrofám i přetvářce tety Kateřiny naštěstí umí s jiskřivým vtipem čelit Saturnin. Jeho schopnosti jsou téměř geniální, a přitom je to tak prosté, jak píše o Saturninovi v dopise dědeček: "V bláznivých nápadech toho chlapíka je kus poezie, jeho humor, fantazie a podivuhodné myšlenkové přemety dovedou udělat detektivku z jízdního řádu a člověk cítí, že nemusil tak zestárnout, kdyby si byl nezapomněl hrát."
K Saturninovi už nemám co dodat. Poslouchala jsem ho s radostí a velmi pravděpodobně si to někdy zopakuji. Možná takové čtení/ poslouchání před spaním…

... hous.enka ...

Dočteno podle hous.enky (14. týden)

10:30



zdroj

    Vítám vás u svého dalšího pátečního přehledu o tom, co jsem v uplynulém týdnu dočetla a co nového jsem začala.
    Jak je na obrázku vpravo patrné tento týden mi dělal společnost v posteli, v metru, v práci i při čtení - kašel. Takový ten hnusný, suchý, dráždivý, kdy máte pocit, že vykašlete vlastní plíce.
     Nicméně jsem se snažila hodně číst, neb tenhle týden se nesl ve znamení literární ceny Magnesia Litera, která má pro zajímavost shodné iniciály s naším blogem. Takže plán byl jasný: dojet Jezero a rozečíst další nominovanou knížku. A jak to nakonec dopadlo?

Dočteno

Bianca Bellová: Jezero


Nami "hledá ženu, jejíž existence je stejně reálná jako existence Ducha jezera." (s. 77)
Anotace z cbdb: Rybářská vesnice někde na konci světa. Jezero, které vysychá a zlověstně obnažuje břehy. Muži mají vodku, ženy starosti a děti si škrábou ekzémy. Co má Nami? Nami nemá nic, jen bábu s tlustýma rukama. Nami nemá nic, jen život před sebou: první lásku, o kterou ho připraví ruští vojáci, a pak všechno to další. Ale když život začne na úplném konci světa, možná že skončí na jeho začátku. Tento příběh je totiž starý jako lidstvo samo. Je to pouť hrdiny, chlapce, který se na cestu vydá jen s uzlíčkem nervů a kabátem po dědkovi. Musí jezero přeplout, obejít a nakonec se potopit na jeho dno pro největší tajemství.
    Temný příběh z temného místa poblíž jezera, které vysychá a ve kterém už se ani rybám - natož lidem - nedaří. Prostředí Sibiře je čtenářsky atraktivní a Bianca Bellová v Jezeru skvěle vystihla kontrast mezi městem a venkovem, jezerem a souší, vládnoucí mocí a lidovou vírou.
Jestli byste si letos měli přečíst jedinou knihu českého autora, mělo by to být Jezero.
Více informací najdete v mé úterní recenzi u nás na blogu.
 

Thomas Ott: R.I.P.


Anotace z cbdb: Výbor z tvorby švýcarského komiksového tvůrce.
    Takže anotace se cbdb drobně nepovedla. Ano, R.I.P. je výbor z díla mistra komiksu Thomase Otta. Thomas Ott pochází ze Švýcarska a jeho komiksy jsou specifické tím, že své kresby vytváří pomocí techniky scratchboard, kdy škrábáním do černého povrchu vysvítá bílý podklad. Ott vytváří krátké příběhy téměř bez použití slov. Tyto příběhy, které jsou silně ovlivněny Ottovým cynickým pesimismem,  zpravidla končí špatně.
    A to opravdu hodně špatně nebo hodně absurdně (viz příklad Alenky v kraji divů nalevo, kde na snímku vidíte celý komiksový příběh - takhle prostě Ottova Alenka končí). Právě ale tyhle absurdní konce jsou něco, co mě k Ottovým komiksům vábí. Poněkud méně už mě vábí ta těžce depresivní linka, kdy je komiks plný temných mordů. Nechápejte mě špatně: krev mi v komiksech nevadí. Ale spíš v těch mainstreamových. V těch míň nápadných očekávám něco jiného, co se bude hodně lišit od těch, které čtou davy (Harley Queen). Což zase Ott dává, protože je hodně temný.
    Inu dám tomu ještě jednu Ottovu knihu a já se vám pak zase ozvu.
 

Lewis Carroll: Alenka v kraji divů a za zrcadlem.

"Pověz mi, Micko, pravdu, taky ráda netopýra?" (s. 12)
Anotace z cbdb: Alenka v říši divů je dílo anglického matematika a logika Lewise Carrolla, který ji údajně napsal pro malou holčičku Alici Liddellovou. Dílu se dostalo vědecké interpretace a bylo označeno za mimořádné. Sama hlavní postava, neustále ohromená Alenka v bezděčných reakcích na imaginativní svět plný podivuhodných věcí a událostí, Carrollův um logicky svázat absurdum světa v celé šíři a líčená přirozenost i znalost dětského chování, zaručily dílu světové uznání a přerod v klasiku.
    Alenku jsem četla v rámci naší Čtenářské výzvy a jsem za to ráda, protože nevím, jestli bych se k ní dostala jinak.
    Alenku v kraji divů a za zrcadlem jsem dostala asi jako desetileté dítko a během čtení jsem z textu byla poměrně rozpačitá: nic nedává smysl, nic se v knížce neděje. Vlastně se dá říct, že jsem k Alence měla v té době stejný postoj jako k Malému princi. Jenže pak přišla tofag... a s ní její nápad, že budeme číst knížku z 19. století a protože se obecně ví, že togaf ráda (kromě koček) i Alenku, tak jsem do toho šla. A dobře jsem udělala.
    Alenka v kraji divů je úžasný zázrak, který bych vám nevěřila, kdybych to nečetla na vlastní oči. Celé to bláznivé putování podivným světem plným neuvěřitelně praštěných postav mě nadchlo. Určitě se k tomu časem ještě vrátím - možná zkusím Císařův překlad.
   No a pak je tu Alenka za zrcadlem, která pro mě byla obrovským zklamáním. Podle mě tím Carroll vykradl sám sebe a celá ta věc s pohybem figurek po šachovnici mi přišla divná. I znovuobjevení Ševce-Kloboučníka mi přišlo takové násilné... Ne, Za zrcadlem chci raději zapomenout.
PS: Nejnovější filmové zpracování s Johnym (Och) Deppem to má u mě naopak: jedničku jsem přetrpěla, z dvojky jsem byla nadšená...

Andrea Tachezy, Radek Malý: Devět plchů v pelechu

"Ti 2 plší chlapíci/měli spolu při/aby se dál nepřeli/museli být 3."
Anotace z cbdb: Harmonikové leporelo vázané v červeném plátně ladícím s drobnými detaily ilustrací. Zatímco v klasické básničce ubývají černoušci, v tomto leporelu přibývají zvířátka: První malý plachý plch si toho druhého vytáhne ze zrcadla, další se objeví u továrny na pl(e)chy. Na přibývajících plších si procvičíte nejen počty, ale i skloňování číslovek. Třeba při hlasitém čtení veršů „4 plchům chtělo se procestovat svět“ se nejedno dítě napoprvé zakoktá.
    Radek Malý připravil pro ilustrátorku Andreu Tachezy hravý text a ta ho doplnila kresbami plšíků lískových, kteří tak trochu připomínají její pověstné plyšové výtvory.
    Ilustrace Andrey Tachezy už pár let cíleně vyhledávám. Mám doma záložky s jejími obrázky i krásný stolní kalendář z loňského roku (který jsem rozstříhala na další záložky). Její něžné kresby mi připadají krásné a kdybych měla děti, rozhodně bych jim mezi prvními knížkami nakoupila ty Andreiny. Krásné barvy, hravé nápady, něha... A teď do toho ti plši, kteří mají leporelovou formu. Krása, krása.

Enid Blytonová: Správná pětka na ostrově pokladů

"Ale já nikdy nelžu. Myslím, že je to zbabělost, nemluvit pravdu - a já nejsem zbabělec." (s.19)
Anotace z cbdb: 1. kniha v sérii Správná pětka. Správná pětka, to jsou ve skutečnosti čtyři a pes! Julián, Dick, George, Anna a pes Tim.Taky byste si přáli mít vlastní ostrov, který by byl jen a jen váš? A zažít takové dobrodružství jako Správná pětka? Plavili byste se po moři, přespávali v bouři ve zřícenině starého hradu a prozkoumali potopený vrak! A jak má takové správné dobrodružství skončit? Přece honbou za pokladem!
    Jako malá (ano, asi v době prvního pokusu o čtení Carrollovy Alenky) jsem Správnou pětkou četla. Určitě jsem nepřečetla celou jednadvacetidílnou sérii, ale  myslím, že pár dílů jsem dala. A jak to vnímám teď svýma (ehm) dospělýma  očima?
    Enid Blytonová bezesporu psát umí. Pětka na ostrově pokladů je čtivá, má dobrodružný děj a celou řadu výchovných postřehů, které malý čtenář zřejmě ani nepostřehne: "Poprvé začala George chápat, že dělit se o radosti znamená je zdvojnásobovat." (s. 65) A kupodivu tyhle výchovné prostředky patří k děje, takže ani dospělého čtenáře nijak neruší. Samozřejmě že zápletka není nijak složitá a její vývoj vás nepřekvapí. I přesto se mi ale Správná pětka (v mobilu v metru) dobře četla a přemýšlím, že si možná stáhnu i další díly. Oproti re-readingu Stop hrůz jsem byla mile překvapená.
 

Právě čtu

Ano, je to trapný, pořád Batman a Nejhloupější anděl... A dál? Dál mi na nočním stolku také leží David Mitchell, ale ten šel stranou jen kvůli Magnesii Liteře, takže ho o víkendu dočtu. Tedy než dočtu poslední letošní knížku spojenou s ML, kterou je:

 

Marek Šindelka: Únava materiálu

 
Anotace z cbdb: Hrdinou románu je bezejmenný dospívající chlapec. Ocitá se v cizí zemi uprostřed Evropy, která v jeho očích vypadá jen jako systém plotů, dálničních nadjezdů, železničních koridorů a logistických skladišť. Neznámé území, které se vůči němu staví zcela odtažitě a nepřátelsky. Putuje chladným zimním světem, skutečný život je mu zapovězen, pohybuje se jako stín na periferii krajiny i společnosti. Pokouší se dostat do města na severu, kam mířil se svým starším bratrem Aamirem. Během cesty se vinou převaděčů rozdělili, kluk zůstal sám a ze všech sil se snaží nalézt k bratrovi - poslednímu blízkému člověku - cestu. Svět, v nějž dříve doufal, vidí už jen jako nekonečný koloběh výroby, ve kterém člověk a lidství nemá místo: produkce automobilů, produkce masa v jatečních továrnách, strojová produkce zábavy a informací, instantní vytváření obrazu světa, produkce strachu. Román přímo vychází ze současné uprchlické "krize", zachycuje ale univerzální situaci odcizení, ztráty domova, vykořenění. Na současnou Evropu a její hodnoty pohlíží zvenčí. V rolích protagonistů záměrně stojí "cizinci", lidé nižší kategorie, uměle vytvoření nepřátelé, do nichž je promítán iracionální strach západu. Bytosti, které je potřeba podrobit totální kontrole nebo eliminovat. Román sleduje redukci člověka na problém, na pracovní sílu, na materiál.
   Jsem stále na začátku a musím říct, že Únava materiálu se mi čte poměrně těžce. Ani téma - afričtí uprchlíci na cestě do Evropy - mi nepřijde kdovíjaké. Je to takové, jako by se Marek Šindelka jen vezl na vlně toho, co lidi dnes chtějí číst. A jde na to přímočaře, což mi zkrátka nesedí. Uvidíme, jaké to bude dál, třeba to nakonec bude stejná pecka jako Jezero Biancy Bellové... Ale zatím teda opravdu ne.
 

Ben H. Winters: Štěnice

Anotace z cbdb: Milujete příběhy, při kterých se bojíte tak, že rozsvěcíte všechna světla, ale prostě musíte číst dál? Tak tuhle knihu nepouštějte z ruky!
Susan a Alex našli byt snů. Majitelka domu je sice poněkud výstřední a údržbář stále mumlá něco o sklepě, ale za tak nízký nájem by byl hřích ten byt nebrat. Jednoho rána se Susan probudí s divnými štípanci na těle. Každé ráno přibývají další. Susan zjišťuje, že jejich byt je zamořen štěnicemi. Proč má ale štípance jen ona? A jak to, že odporný hmyz nikdo jiný nevidí? Začíná z toho šílet. Děje se něco zlověstného. Ale je to doopravdy, nebo má ty odporné štěnice jenom ve své hlavě?
Brilantní psychotriller, který vám nasadí brouka do hlavy...
    Miluju horory. Hlavně ty filmové. A u Štěnic mě zaujala anotace a obálka knihy (M., nepřipomíná ti to něco?). Tak jsem zvědavá, jak se mi budou líbit knižní horory.
   Zatím jsem jen na začátku a Susan s Alexem právě obhlížejí byt, který ona výstřední dáma nabízí k pronájmu.
   Knihu mám v mobilu, takže počítám, že příští týden vám o Štěnicích napíšu víc.
 

... hous.enka ...

Magnesia Litera

10:30

     Předávání výročních knižních cen Magnesia Litera proběhlo předevčírem, tak je nejvyšší čas se k Magnesii Liteře dnes vrátit. V dnešním článku bych vám chtěla celý projekt Magnesia Litera trochu představit a na závěr bych vám ráda představila vítěze v jednotlivých kategoriích.
     Magnesia Litera je spolek, který sdružuje lidi od knih - a to tak říkajíc od vzniku knihy až po její prodej. Ve výboru spolku jsou tři členové: Pavel Mandys (předseda spolku), Jan Kanzelsberger (Nadace Český literární fond) a Vladimír Karfík (České centrum PEN klubu). Členy spolku je pak šestnáctičlenná skupina dalších lidí: spisovatelé, knihkupci, vydavatelé, knihovníci... Ti každý rok osloví 300 lidí z knižního oboru a ti vyberou kandidáty na literární ceny. Jednotlivé kategorie posuzují poroty, kdy každá kategorie má svoji zvláštní porotu. V Liteře za prózu to letos byla například spisovatelka Jakuba Katalpa nebo Aleš Merenus z Ústavu pro českou literaturu AV.
     Výstupem celého spolku Magnesia Litera je právě udílení výročních knižních cen. Proč to dělají? Odpověď najdete na stránkách www.magnesia-litera.cz: "Posláním cen Magnesia Litera je podpora a popularizace kvalitních knih, původních i překladových. Chtěli bychom pomoci těm, kteří se o knihy zajímají, aby se zorientovali v současné početné knižní produkci, chtěli bychom probudit zájem těch, kteří knihy nečtou či přestávají číst. Za to, že se nám to daří, vděčíme finančním i mediálním partnerům, literárním odborníkům, spisovatelům a vědcům i dalším osobnostem. Součástí ocenění je i finanční prémie spojená s hlavní cenou: činí 200.000 Kč. Hlavním efektem cen je však násobné zvýšení prodeje oceněných knih."
    Několik týdnů před slavnostním vyhlášením vítězů probíhají autorská čtení v Knihovně Václava Havla a na hlavních programech České televize můžete zhlédnout medailonky jednotlivých titulů.
    Ceny se udílejí na Nové scéně ND a moderují je již tradičně Daniela Písařovicová a Jiří Havelka. Přímý přenos zajišťuje Česká televize.

zdroj informací o výročních cenách Magnesia Litera
A jak to tedy letos dopadlo? Které knihy vyhrály v nejsledovanějších kategoriích?
Než se dostanu k jednotlivým knihám, chtěla bych jen zmínit, že přímý přenos jsem stihla až od půlky, ale pak jsem si ho hned pustila od začátku. Baví mě sledovat Oscary, České lvy i Magnesii Literu už celou řadu let. A oproti Oscarům i Českým lvům, kteří mění moderátory, styly, pojetí a snaží se být zábavní a aktuální, tak Litera je jiná. Je věrná svému konceptu už z předešlých let a vy tak víte, co začátkem dubna v televizi objevíte. A já jsem za to ráda. Mám ráda Danielin humor, s jakým umí vybruslit z ožehavých situací (letos například předávání ceny spojené s panem Stinglem). Baví mě, jak na sebe moderátoři reagují a vzhledově se mi k sobě hodí. Magnesia Litera je v jejich pojetí jako dobrý mamčin koláč: víte, že v cukrárně si koupíte extratřídu, ale přesto je vám při jedení dobře. Ehm, tohle byla debilní metafora. Víte, jak to mám s metaforama... A teď už víte, jak to mám i s koláčema.

Kniha roku


Bianca Bellová: Jezero
Anotace z cbdb: Rybářská vesnice někde na konci světa. Jezero, které vysychá a zlověstně obnažuje břehy. Muži mají vodku, ženy starosti a děti si škrábou ekzémy. Co má Nami? Nami nemá nic, jen bábu s tlustýma rukama. Nami nemá nic, jen život před sebou: první lásku, o kterou ho připraví ruští vojáci, a pak všechno to další. Ale když život začne na úplném konci světa, možná že skončí na jeho začátku. Tento příběh je totiž starý jako lidstvo samo. Je to pouť hrdiny, chlapce, který se na cestu vydá jen s uzlíčkem nervů a kabátem po dědkovi. Musí jezero přeplout, obejít a nakonec se potopit na jeho dno pro největší tajemství.
 
Naše recenze na knihu Jezero.

Litera za prózu

Marek Šindelka: Únava materiálu
Anotace z cbdb: Hrdinou románu je bezejmenný dospívající chlapec. Ocitá se v cizí zemi uprostřed Evropy, která v jeho očích vypadá jen jako systém plotů, dálničních nadjezdů, železničních koridorů a logistických skladišť. Neznámé území, které se vůči němu staví zcela odtažitě a nepřátelsky. Putuje chladným zimním světem, skutečný život je mu zapovězen, pohybuje se jako stín na periferii krajiny i společnosti. Pokouší se dostat do města na severu, kam mířil se svým starším bratrem Aamirem. Během cesty se vinou převaděčů rozdělili, kluk zůstal sám a ze všech sil se snaží nalézt k bratrovi - poslednímu blízkému člověku - cestu. Svět, v nějž dříve doufal, vidí už jen jako nekonečný koloběh výroby, ve kterém člověk a lidství nemá místo: produkce automobilů, produkce masa v jatečních továrnách, strojová produkce zábavy a informací, instantní vytváření obrazu světa, produkce strachu. Román přímo vychází ze současné uprchlické "krize", zachycuje ale univerzální situaci odcizení, ztráty domova, vykořenění. Na současnou Evropu a její hodnoty pohlíží zvenčí. V rolích protagonistů záměrně stojí "cizinci", lidé nižší kategorie, uměle vytvoření nepřátelé, do nichž je promítán iracionální strach západu. Bytosti, které je potřeba podrobit totální kontrole nebo eliminovat. Román sleduje redukci člověka na problém, na pracovní sílu, na materiál.
 

Litera za poezii

Milan Ohnisko: Světlo v ráně
Anotace z cbdb: Ohnisko má smysl pro detail a ví, že jako za prchavostí skrývá se věčnost, za detailem celý svět. Má k němu úctu. Je to úcta k ubývání, skoré sporosti, zániku. Až chvějivá bázeň. Jemnocit vzbuzující melancholii. Kouzlo dětství, jinošství. Plnost vůní, pohledu, času. Sny a intuitivní sugestivní vzpomínky na život a jiné životy. Tajemství. Mystérium. Obraz na obálce má manýristickou kompozici; fascinace životem na dřeň, zvýrazněná groteskností.





Litera za knihu pro děti a mládež

Tomáš Končinský, Barbora Klárová: Překlep a Škraloup
Anotace z cbdb: Věděli jste, že věci stárnou? A kdo za to může? drobná stvoření, která mají veškeré stárnutí na starosti. Skřítek Překlep, jehož specialitou jsou chyby v knížkách, se jednoho dne vydá na dobrodružné putování k samotnému Zubu Času...
 
 
 
 
 
 Naše recenze na knihu Překlep a Škraloup.


Litera za literaturu faktu

Petr Roubal: Československé spartakiády
Anotace z cbdb: Kniha se zabývá fenoménem hromadného cvičení na československých spartakiádách v letech 1955 až 1985. Spartakiády navazovaly personálně, organizačně, ale i ideově na tradici sokolských sletů, které se zase inspirovaly německým turnerským hnutím. Krátce po Gottwaldově smrti se stranické vedení rozhodlo tuto tradici využít pro potřeby legitimizace nového režimu. Smyslem hromadného a synchronizovaného pohybu cvičenců na Strahovském stadionu, největším stadionu světa, bylo doslova „ztělesnění“ zvláštního konceptu socialistického lidu, který měl být zdrojem vší moci a zároveň zcela tvárný podle přání vládnoucí strany. Kniha se věnuje také organizaci spartakiád, jež si vedle obrovských finančních prostředků vynutila zapojení expertních znalostí stovek bývalých sokolských činovníků, a reakci širší veřejnosti na ně, zejména prožívání spartakiád jako smysluplného rituálu samotnými cvičenci.

Kosmas Cena čtenářů


Zbigniew Czendlik, Markéta Zahradníková: Postel, hospoda, kostel
Anotace z cbdb: Není kněz jako kněz – Zbygniew Czendlik je toho skvělým důkazem. Studium Bible je podle něj nuda, nerad zpovídá své farníky, a chce-li někdo pokřtít, dlouho ho odrazuje. Miluje ženy, rád si pochutná na dobré whisky, v hospodě je jako doma. Co má napsáno na dveřích ložnice? Proč se mu nelíbilo ve Vatikánu? Jak zvládá celibát? K čemu by vedl své děti a co je v životě nejdůležitější? Ale hlavně – jak to, že u nás nemáme natřískané kostely? Tato kniha vám odpoví na mnoho podobných otázek. Nahlédnete do soukromí jednoho pozoruhodného muže a zjistíte, jak vnímá mezilidské vztahy, život i Boha. Není vyloučeno, že vás zbaví některých předsudků a zkreslených představ, proto ji čtěte pouze na vlastní nebezpečí.
 
 
Viděli jste předávání cen Magnesia Litera v televizi? Četli jste nějakou z knih? Chystáte se nějakou číst? Nebo si ji třeba dokonce koupíte? A co si vlastně myslíte o literárních cenách Magnesia Litera? Mají smysl, nebo je to jen obyčejný marketingový tah, jak prodat víc knih? Napište nám svoje názory do komentářů.

Popular Posts

  • Soutěž: Březen - měsíc čtenářů
    Máme tu březen, první jarní měsíc, který bývá často označován také jako měsíc knihy nebo měsíc čtenářů.     Jisté je, že březen a knihy...
  • togaf a její knihy (3. týden 2020)
    O víkendu jsem se nechala inspirovat hous.enkou a uvařila si sladký oběd, krupicovou kaši. Poté jsem se zavrtala pod deku s knížkou. Jen ...
  • togaf a její knihy
    Podzimní plískanice otestovaly moji imutinu. Neobstála. Takže jsem většinu posledních dní strávila v posteli. Bohužel ucpané dutiny mi pů...
  • Dočteno podle hous.enky (1. - 2. týden)
    Vítám vás u svého pátečního článku o tom, co jsem v uplynulých dnech četla/dočetla/podnikala. Konečně jsem srovnala krok se psaním článků...

Zdroj obrázků a fotek

Veškeré obrázky a fotografie na tomto blogu jsou buď naše vlastní, nebo z následujících zdrojů: www.pixabay.com, www.cbdb.cz