Dočteno podle hous.enky (41. týden 2019)
9:23
Vzhledem k tomu, že do konce roku zbývá nějakých jedenáct týdnů a já nutně potřebuju i letos přečíst 145 knížek, můžete v následujících článcích čekat pořádnou nálož tipů na to, co číst a čemu se raději vyhnout.
No ale to nebude případ tohoto článku, protože tenhle týden jsem toho víc rozečetla, než abych knížky dočítala do konce. To jsem celá já. Miluju ten pocit, když knížku poprvé otevřu a začtu se do příběhu, ale nějak už mi trvá déle se knihou prokousat ke zdárnému cíli. Asi stárnu a čtení si začínám vychutnávat. Čímž sama sobě komplikuji statistiku, protože už několik let si držím svou hladinku roční knižní statistiky. Že je divné držet nůž na krku sama sobě? Inu je to lepší, než když ho svírá někdo cizí. A věřím, že i letos tu sto čtyřicátou pátou knížku na Silvestra pokořím.
Takže už víte, že tenhle týden jsem docela četla, ale moc jsem toho nedočetla. A co jsem tedy dělala jiného? Nakupovala jsem psí oblečky. Ano, zima se neptá a Ebi nerada pobíhá venku v dešti. Což je malinko paradoxní vhledem k tomu, s jakým nadšením hloubí jámy v rozmočené půdě... Takže tenhle týden nám konečně dorazily nějaké oblečky, muhehe. Chtěla jsem něco bláznivého, ale M. mě držel při zemi. A tak máme zatím tři kousky, přičemž jeden je vyloženě zimní a ten teda zatím nemám vyzkoušený.
Ano, je sladká a ta černá a červená jí jde perfektně k srsti.
Myslím, že ta červená podtrhuje ohníčky v Ebiných očích, které tam ta čertice má. Jak ví i kamarádka P., která se v uplynulém týdnu s Ebi osobně seznámila.
Kromě skvěle padnoucích oblečků mě potěšily i změny v osnovách pro český jazyk a literaturu. V čítankách už to není tedy jen samá Slávy dcera a Babička, ale konečně se tam dostávají knihy, které děti a teenageři čtou.
Vedle Dostojevského je tu Zusak, vedle Tolkiena Pratchett a Sapkowski a Veronica Rothová je na řadě hned po Bradburym. Snad se tenhle trend dostane do všech českých škol.
No a taky jsem se nakonec dostala na ty moje impresionisty, na které se chystám od června. Ještě do neděle běží v paláci Kinských výstava Francouzský impresionismus a já vám ji po včerejšku můžu všemi deseti doporučit. Na výstavě se dozvíte, jak to bylo s nástupem impresionismu do společnosti, kdo co jak maloval a že být ženou - malířkou nebylo vůbec jednoduché.
A taky si chci uložit obraz, který se mi z celé výstavy líbil nejvíc. Jsou jím Kvetoucí švestky v Éregny, jejichž autorem je Camille Pissarro. Moc se mi líbí ta atmosféra pozdního jara, růžové světlo na dvorku a stíny, které vrhá slivoň na chodník.
No a teď už tedy konečně k těm dočteným knihám.
Dočteno
James Gelsey: SpongeBob režisérem
Anotace z cbdb: Zátiším Bikin se rozléhá „Kamera, klapka, jedeme!”, protože SpongeBob v kalhotách tu právě natáčí svůj první film. Kdo se stane jeho hlavní hvězdou?
Nemám ráda televizní seriál SpongeBob, protože mi vizáž té houby přijde přepálená a agresivní. Už od pohledu. Ale pak jsem si přečetla komentář holky, se kterou máme podobný vkus na knihy (zdravím Rinae, jestli to čteš), ve kterém píše, že ji překvapilo, jak je spongeBobí kniha v pohodě. Takže když jsem u nás v knihovně narazila na knihu SpongeBob režisérem, rozhodla jsem se, že to s touhle houbou zkusím. A ono to opravdu není špatný.
Jasně, SpongeBob si neklade za cíl pobavit dospělého čtenáře, ALE zároveň neuráží dospělácký vkus a smysl pro humor. To, co tu má fungovat na děti, fungovalo i na mě jako na dospělou. Věřím, že se z téhle knihy může stát něco, co můžete dítěti číst večer před spaním stejně jako to může otevřít dveře k tomu, abyste si s dítětem popovídali, jak to vypadá u filmu.
Takže pokud máte doma začínajícího čtenáře nebo hledáte nějakou moderní pohádku pro děti, může být SpongeBob fajn alternativou ke všem těm provařeným titulům, kterými přetékají poděděné knihovničky.
Simona Bohatá: Všichni sou trapný
Anotace z cbdb: Radosti a strasti pražského Žižkova v časech normalizace.
Puberťáci Bóža a Růža bez sebe nedají ani ránu. Martin s nikým nemluví a je tajemný jako hrad v Karpatech. Holky se pošťuchují a soutěží v trapnosti — myslí si kluci. Až na to, že by s holkama taky chtěli něco mít. Třeba Šimona — ta má doma dokonce video! Všichni jsou z jedné třídy a pod dohledem učitele Jury se tak nějak snaží dospět. V kulisách Žižkova osmdesátých let. Do Prahy se chodí jenom výjimečně — Žižkov je svět sám pro sebe, Praha je velký svět. Estébáci, šlapky a veksláci možná překračují hranice oběma směry, ale děti, kriplové a týraná zvířata jsou doma jenom na Žižkově.
Miluju Žižkov. Miluju ho od té chvíle, kdy jsme tam jako malé děti trávily čas u babiček. Jedna babička žila přímo na Koněvce, druhá kousek od Parukářky, takže mám Žižkov začátku 90. let poměrně nachozený. Ráda koukám i na staré filmy, které se odehrávají v žižkovských ulicích, a dodnes se na Žižkov ráda vracím. A Simona Bohatá mě na takovou exkurzi svou knihou vzala.
Ve své knize autorka rozehrává příběh party žižkovských osmáků, kteří jsou konfrontováni se společností, se systémem a s asanací Žižkova, která se tu v 80. letech rozběhla. Od všedních problémů dětí se dostaneme k problémům nejrůznějších postav a postaviček pod Vítkovem. A to je zároveň asi největší slabina celé knihy: autorka do příběhu pojala tolik postav, že celá kniha působí spíše schematicky a těžko se mi vžívalo do pocitů jednotlivých hrdinů. Jako bych jen prosvištěla Koněvkou a najednou je čas vystupovat a pohnout se dál.
Nicméně i tak se mi tenhle rychlovýlet na Žižkov líbil a doporučuju ho všem, kdo na Žižkově žili, žijí nebo jej milují. V takovém případě totiž budete knihu hodnotit o čtvrtinu lépe.
Právě čtu
Končím Vox, ze kterého jsem naprosto nadšená. Podobné nadšení se projevuje i u knihy To je nápad!, kterou taky zrovna dočítám a hodlám na ni co nejdřív napsat podrobnější článek. No a do třetice tu musím zmínit Annie Leibovitz a její paměti, které mi stále dělají společnost na nočním stolku a se kterými tak ráda trávím večerní čas. Jo, tentokrát jsem měla na knihy šťastnou ruku. O všech třech se víc dozvíte příští týden a možná k tomu ještě stihnu dočíst i něco dalšího. Kdo ví.
0 Comments