František Tichý: Transport za věčnost
9:00
Dnes se podíváme na další knihu nominovanou na výroční cenu Magnesia Litera. Opět zůstávám věrna žánru literatury pro děti a tentokrát to bude kniha Františka Tichého Transport za věčnost.
Pokračovat ve čtení
V knize Transport za věčnost sledujeme příběh dvanáctiletého Honzy, který vyrůstá v Praze v době druhé světové války. Chodí do školy, po vyučování chodí se svými kamarády ven a pomáhá doma. Je to úplně obyčejný kluk. My se s ním seznamujeme ve chvíli, kdy Honzovi Gestapo zatýká tatínka. Postupně se svět kolem Honzy a jeho rodiny a přátel smršťuje, až odvedou jeho nejlepšího kamaráda Petra do Terezína. A Honza se rozhodne, že Petra zachrání.
Pro tuhle knihu je poměrně důležité znát osobu autora, tak se na něj pojďme podívat trochu blíž:
František Tichý od svých šestnácti let pracuje s dětmi a mládeží – nejprve jako vedoucí oddílu a letních táborů, později jako učitel a ředitel alternativního gymnázia Přírodní škola, které s přáteli v roce 1993 založil a kde působí dodnes.
Vznik a dobrodružné začátky této netradiční školy popsal v knize Přírodní škola – cesta jako cíl. Jeho literární tvorba se obrací především k mladým lidem – ať je to samizdat Život Dominikův spojující prvky fantasy s dokumentární sondou do života školní mládeže nebo novela Transport za věčnost, která formou příběhu několika kamarádů přibližuje čtenáři život dětí v protektorátní Praze a terezínském ghettu. Od roku 2009 se v rámci školního projektu Terezínská štafeta věnuje studiu a oživení odkazu chlapců a dívek internovaných za války v Terezíně i jejich vychovatelů. Editorsky se podílel především na vydání sbírky básní čtrnáctiletého Hanuše Hachenburga Hned vedle bílá barva mráčků (druhé – anglicko-české vydání obdrželo první místo v soutěži o nejkrásnější knihu roku 2013) nebo zpracování pozůstalosti po odbojáři a zakladateli rozhlasových rozcviček Josefu Janu Kratochvílovi Dopisy z dáli. Shromažďování materiálů o Petru Ginzovi a přípravě knihy Princ se žlutou hvězdou se věnoval za podpory celé řady dalších lidí několik let. (zdroj: cbdb.cz)
Vznik a dobrodružné začátky této netradiční školy popsal v knize Přírodní škola – cesta jako cíl. Jeho literární tvorba se obrací především k mladým lidem – ať je to samizdat Život Dominikův spojující prvky fantasy s dokumentární sondou do života školní mládeže nebo novela Transport za věčnost, která formou příběhu několika kamarádů přibližuje čtenáři život dětí v protektorátní Praze a terezínském ghettu. Od roku 2009 se v rámci školního projektu Terezínská štafeta věnuje studiu a oživení odkazu chlapců a dívek internovaných za války v Terezíně i jejich vychovatelů. Editorsky se podílel především na vydání sbírky básní čtrnáctiletého Hanuše Hachenburga Hned vedle bílá barva mráčků (druhé – anglicko-české vydání obdrželo první místo v soutěži o nejkrásnější knihu roku 2013) nebo zpracování pozůstalosti po odbojáři a zakladateli rozhlasových rozcviček Josefu Janu Kratochvílovi Dopisy z dáli. Shromažďování materiálů o Petru Ginzovi a přípravě knihy Princ se žlutou hvězdou se věnoval za podpory celé řady dalších lidí několik let. (zdroj: cbdb.cz)
A proč jsou tyhle informace důležité? Protože kniha Transport za věčnost se do jisté míry inspirovala skutečnými osobami a jejich osudy. Jen ústřední postava a její dobrodružství jsou fiktivní. Při čtení tak občas máte pocit, jako byste četli polovědeckou práci. Což je na jednu stranu chvályhodné, na druhou stranu od beletrie pro děti nečekané.
Mě to při čtení trochu rušilo. Respektive takhle: je skvělé nabídnout dětem skutečnou historii zabalenou v lákavém papíře á la dobrodružství dvanáctiletého kluka ve válečné Praze/na venkove/v terezínském ghettu. Jenže některé historky byly do knihy namontované trochu násilně. Ale možná by mi to ani nepřišlo, kdyby v poznámce pod čarou nestálo, že "tato příhoda se skutečně stala té a té osobě". Prvních padesát stran je čtivých, skvělých. Jsou tam doslovné citace z dopisu Honzova otce, což je naopak skvělé, protože přece jen Honza je hlavním hrdinou a jeho tatínek celý příběh rozpohyboval. Jenže citovat například výpravu do márnice mi připadá zbytečné a pro příběh v dětské knize nedůležité. Chci tím říct, že nebylo nutné celý příběh osekat o citace, ale spíš měla být někde vzadu poznámka (která tam mimochodem stejně je), že ta a ta část se opravdu stala.
Co o knize píší na webu Magnesia Litera: Román se vrací k období Protektorátu Čech a Moravy v letech 1940–1943, přibližuje sílu nerozlučného klukovského přátelství, které se rozvíjí bez ohledu na zákazy a omezování, na bariéry a zdi terezínského ghetta, na hranice života a smrti. Autor dosahuje účinnosti prostupováním literární fikce s autentickými dokumentárními materiály a přibližuje dobu z perspektivy dvanáctiletého pražského gymnazisty Honzy Kratochvíla, jenž zraje ovlivněn jak rodinou a statečnými postoji svého otce, tak kamarádstvím s Petrem Ginzem a dalšími chlapci soustředěnými kolem terezínského časopisu Vedem. Autor se dlouhodobě věnuje životu židovských dětí v Terezíně a své poznatky tentokrát přetavil do poutavého vyprávění, v němž nechybí dobrodružství, ale především poznávací, morální a etický aspekt. Román, adresovaný především teenagerům, ukazuje, že i dnes lze příběhy se silným mravním či historicko-společenským tématem napsat tak, až z nich mrazí. Kniha se nestane jednou z mnoha – dostává se pod kůži a zůstane v paměti. Decentní šedomodré ilustrace Stanislava Setinského se zaměřují nejen na základní dějově-realistickou výtvarnou rekonstrukci textu, ale zaujmou úhly pohledů a digitálním zpracováním obrazu.
Musím říct, že od první chvíle mě zarazil název knihy a vlastně ani po dočtení nejsem schopna říct, kde je jeho původ. Kromě názvu kniha zaujme i grafickou úpravou: tmavě modrým až antracitovým písmem a celostránkovými obrázky ve stejném odstínu. I obálka se drží v tomhle rytmu, což z knihy dělá kompaktní celek. Navíc je to líbivé a nakladatelství Baobab odvedlo po téhle stránce skvělou práci. Horší to je s redakčními zásahy, protože ty nejspíš probíhaly velmi opatrně. V knize je celá řada překlepů, které zážitek ze čtení zkazí. Jsem ochotná překlepy prominout u romantické knihy pro dospělé, ale v dětské knize by se tohle vyskytovat nemělo.
Ale i tak mě Transport za věčnost bavil. Nadchla mě myšlenka vytvořit kolem fiktivní postavy reálný svět, který lze ukázat dětem. Díky tomu, že se Honza vydá do Terezína za Petrem, mu Petr ukazuje svět terezínského ghetta tak živě, jako bychom se s nimi procházeli Terezínem i my. Petr ho seznamuje s pravidly, jaké v ghett platí, s lidmi, kteří ghetto řídí, a ukazuje mi, jak se v ghettě vlastně žilo.
Nečetla jsem žádnou podobnou knihu a právě díky tomu životu v ghettu, které popisuje jeden kluk druhému, bych knihu doporučovala dětem, které se poprvé setkávají s válečnou literaturou. Je to takový další stupeň po Říkali mi Leni nebo Jak Hitler ukradl růžového králíčka.
0 Comments