Dočteno podle hous.enky (11. týden)

9:00

Tenhle týden byl pro mě poměrně čtecí. Jak jste si už asi všimli, tak jsem se nakonec rozhodla načítat knihy nominované na Magnesii Literu.




No jo, zvyk je železná košile a já na svých zvyklostech nerada něco měním. Vsadím, že kdyby byl živý přenos Oscarů ve Světozoru, že zas přemluvím togaf nebo Adu, aby šly se mnou.
Když jsme u těch zvyklostí - včera měla přijet do Prahy Catherine Deneuve a dnes tu měla uvést svůj film Vánoční příběh. Nelenila jsem a hned jsem si zakoupila vstupenky. A včera všude psali, že Catherine nepřijede, protože má zápal plic. Tak ji letos nejspíš zase naživo neuvidím. Snad příště.
A jinak pokud jde o uplynulý týden, tak mám pocit, že se nedělo nic mimořádného. Chodila jsem do práce, po práci domů, kde jsem jedla, četla a spala. Poměrně nuda.
Vlastně jedna divokost se mi tenhle týden stala. Včera jsem z batohu vyndávala nákup a dnes ve vlaku jsem zjistila, že jsem zapomněla vyndat salátovou okurku. Chápete: v mém pidi batohu jsem přehlédla mega okurku... Asi začínám stárnout.


Dočteno

Jeremy Bates: Aokighara: Les sebevrahů

Anotace z cbdb: Strhující hororový román, ve kterém se jednoduchá exkurze do míst, kde „údajně“ straší, promění v noční můru, když lidé začnou umírat nápadně nepřirozeným způsobem. Nikdo si není jistý tím, zda neviditelný padouch je člověk, nebo zjevení, či zda jsou prostě oběťmi nešťastných okolností. 
Les sebevrahů jsem četla... No asi rok a půl. Ale abych byla upřímná, rok a pět měsíců jsem byla zaseklá na straně padesát. Má to totiž příííšerněěě pomalý rozjezd. Je tam na můj vkus moc postav, do toho jich několik má japonská jména a než se se všema seznámíte, vyrostli byste z toho. Já teda vyrostla. O rok a pět měsíců.
Ale jakmile spadne někdo do jámy a záhy se objeví první mrtvolák, je to na dobré cestě. A v momentě, kdy jsme našli přístřešek, chtělo se řvát blahem. Protože tohle se teda povedlo. Nečekala jsem to. I když bylo jasné, že to není tak, jak to vypadá. Sakra, psát o knize, kde spousta lidí zakukala, a neprozradit pointu je strašně složitý.
No v každém případě já říkám Lesu ano!

 

Jeff Lemire, Emi Lenox: Plutona

Anotace z cbdb: Poeticky temný příběh ve stylu Stephena Kinga či Stranger Things. Pět dětí objeví v lese tělo legendární superhrdinky Plutony. Tenhle objev je vyšle na temnou cestu, která hrozí, že zničí jak jejich přátelství, tak jejich životy.
Jedna z nejlepších komiksových knih roku 2016!
Nejen jedna z nejlepších komiksových knih roku 2016, ale jedna z nejlepších komiksových knih vůbec. Parta dětí najde spadlou superhrdinku. Někdo chce jít dál, někdo chce dát její fotky na internet a jiný...
V-Ý-B-O-R-N-É to bylo! Hned po dočtení si to chci přečíst znovu. Nejen že to má krásný styl kresby, ale je to přesně to téma, které mě v komiksech baví: balancování na hraně fantasy a reality. Takové to, jak tomu nechcete věřit, ale musíte. Teda tady nikdo o Plutoně nepochybuje. No moc mě to bavilo a rozhodně se brzy k Plutoně vrátím a vychutnám si ji znovu.


Adam Votruba: Namažeme školu špekem

Anotace z cbdb: Za tebou, za tebou! Prase s kamerou... Na kopečku v Africe stojí stará věznice... Podobné verše zná asi každý, většinou nám vykouzlí úsměv na tváři a připomenou naše dětská léta. Jenže málokdo si přitom uvědomí, že to nejsou pouze naivní dětské veršovánky, ale přímo vzorové ukázky autentického současného folkloru bez příkras a mravnostní cenzury. A právě sběru těchto slovesných útvarů se již několik let věnuje badatel Adam Votruba. Kniha Namažeme školu špekem přináší čtenářům výsledky jeho pečlivé práce. Obsahuje 140 básniček, písní, říkadel, rozpočitadel, posměšků a škádlení, které byly dosud oficiální kulturou z větší části přehlíženy, a to i přesto, že mezi dětmi kolují mnohdy už po několik desetiletí a jsou tak jednou z nejživějších součástí soudobého folkloru.
První (a tu nejrozsáhlejší) část tvoří právě texty písní. Pak následuje analýza dětského lidového folklóru a pak několik vybraných písniček včetně not.
Adamu Otrubovi se povedlo sesbírat pěknou řádku písniček, které si zpívají děti od poloviny 20. století do současnosti. Některé jsou sprosté, jiné politické, některé z nich jsou rozpočítávadla. Ale vsadím se, že několik z nich tvořily i vaše dětství.
Dětskému lidovému folklóru jsem naprosto propadla a jsem moc ráda, že mám tuhle knížku doma v knihovně. Hodlám ji doplnit tím, co znám z dětství já. Byl to moc fajn exkurz do minulosti a je na mě patrné, že jsem dítě spíš 80. než 90. let.
Takže: Hej, pozor za tebou! Prase s kamerou! Jak se tak dívám, už kvete jíva, vy vlajky vlajte... Umvari vari vasembai.... Tohle si prostě musíte přečíst a zajdem na pivo a budem probírat, který verze daných písniček znáte.


Peter Legon, Martin Ford: Pravým Britem snadno a rychle

Anotace z cbdb: Chcete se pobavit, dozvědět se něco o Velké Británii, a rozšířit si přitom slovní zásobu? Pak je tato knížka právě pro vás. Kromě všemožných kulturních kuriozit se také naučíte užitečné obraty a fráze a získáte hlubší vhled do přemýšlení a životního stylu Angličanů.
Kniha v kroužkové vazbě, která určitě na první pohled zaujme nejednoho studenta (a učitele) angličtiny. Autoři rozebírají stereotypy, kterými Britové trpí, a činí tak s anglicky suchým humorem. Na jedné straně jsou dva odstavce textu, pár frází k zapamatování, pár frází, co nikdy neříkat Britovi, a na druhé straně je celostránkový vtip, kde v hlavní roli vystupuje turista a Angličan.
Některé pasáže jsou skvělé, jiné trochu slabší. Chyběl mi občas překlad frází nebo slovníček k vtipům, ale pokud už jste s angličtinou trochu pokročili, knížku si užijete.


František Tichý: Transport za věčnost

Anotace z cbdb: Jendova otce právě zatklo gestapo a dvanáctiletý kluk nemůže tušit, co přijde dál: vyloučení jeho židovských přátel ze studia na gymnáziu, žluté hvězdy na kabátech, transport do Terezína… Kniha Františka Tichého je inspirovaná skutečnými událostmi a příběhy chlapců, kteří žili v Praze i v Terezíně, nezříká se dobrodružství a fantazie, ale zároveň je tak pravdivá, až z ní mrazí...
Kniha nominovaná na výroční cenu Magnesia Litera v kategorii Litera za knihu pro děti.
Transport za věčnost se mi zezačátku moc líbil. Mám ráda knihy, ve kterých dětský hrdina vyrůstá v období 2. světové války. Jenže pak přišly překlepy, citace z deníků, které se po některých dětech dochovaly, a já jsem z knihy tak trochu v rozpacích.
Rozhodně je zajímavá myšlenka napsat knihu o fiktivním hrdinovi, který se vkrade do terezínského ghetta za svým kamarádem. Kamarád ho následně po ghettu provází a děti tak díky němu poznávají obyčejný život v ghettu plném nemoci, smrti a hladu. Jen kniha díky vyprávění skutečných zážitků skutečných dětí (s citacemi) stojí příliš pevně na zemi. Což je na jednu strany skvělé, na druhou stranu od beletrie nečekám poznámky pod čarou... Mně to vadilo. Od beletrie chci zážitek a myslím, že ač kniha založená na skutečných událostech, mohla držet líp pohromadě bez citovaných konkrétních zážitků.
 
 

Michal Jareš: Začátek eposu

Anotace z cbdb: Básnická sbírka Michala Jareše „Začátek eposu" prostupuje napříč časem: přináší útržky zpráv z předvěkých dob a zároveň zpřítomňuje běžné, zdánlivě banální situace, v nichž se čas na okamžik zastaví. Takto vzniklými průzory se k nám dere vesmír a spolu s ním reálno a věčnost – neúprosné, neosobní, a přece skýtající útěchu a hluboký mír.
 Jareš je básník originálního vidění s přirozeným citem pro rytmus a zvuk slov. Jeho básnické gesto je sympaticky odosobněné, soudržné a hutné.
Tahle sbírka na mě byla zřejmě příliš hutná a odosobněná. Moc mi Jarešovy básně nesedly a v hlavě mi zůstala jen skladba Peklo a samotný Začátek eposu. Začátek eposu je básní v próze a spolu s Peklem mi přišly nejsrozumitelnější. Jsem ráda, že dám jednou za čas prostor české poezii. Na druhou stranu jsem ráda, že se tohle děje pouze jednou v roce v rámci vyhlášení nominací na cenu Magnesia Litera. Uf.
 
 

Milan Děžinský: Obcházení ostrova

Anotace z cbdb: I ve své šesté knize, sdružující verše z let 2011 až 2016, básník předkládá nenápadné, ale silné svědectví; plody osobní (i lyrické) zralosti. Jak sám píše, jeho básně představují jakési „štíty proti prázdnotě“. Tíhu existence vyjadřuje vždy jemnými, ale přesnými tahy a obrazy, bez zbytečné expresivity. Stěžejní situace zachycená v názvu sbírky se tak stává metaforou pro celé dílo. Neběží zde ale pouze o ohledávání hranic lidského údělu, ale je zde nabídnut i prostor ke šťastnému setkávání a sdílení. „Nejraději mám básně, které vyprávějí prostě o prostých věcech“, píše Děžinský.
Tahle sbírka mi sedla líp. Asi proto, že je civilnější a působí na mě tak nějak (i čtenářsky) vlídněji. Spousta motivů mi nejspíš unikly a rozhodně jsou to básně, ke kterým je dobré se po nějaké době vrátit.
Přijde mi, že Děžinský si nehraje na pseudobásníka a je to takové opravdové - například báseň o tom, jak šli s dětmi pouštět draka, ale nefoukal vítr a tak šli domů. Tohle mě bavilo.
A taky se mi líbí (krom jiného) tenhle verš ze sbírky: "Máš-li co říct, je odvaha mlčet."
Tuhle sbírku vám ze dvou zmiňovaných doporučuji k prolistování. Možná si ji opravdu ještě někdy v budoucnu půjčím a po čase zkusím přečíst ještě jednou.

 

Petra Soukupová: Kdo zabil Snížka

Anotace z cbdb: Kniha vyjde na Velký knižní čtvrtek 19. října. Když si Martina přála psa, netušila, že se Snížkem budou samé potíže. Z malého bílého štěněte vyrostl pes, kterého skoro nikdo ve vesnici nemá rád. Dokonce i její máma se ho bojí. A tak když Martina jednoho dne najde Snížka mrtvého, hned ji napadne, že nezemřel náhodou. Opravdu Snížka někdo zabil? Martina se spolu s kamarády Frantou, Kájou a Viktorem pustí do vyšetřování Snížkovy smrti a jejich dobrodružné pátrání přinese nečekaná odhalení. Po knížce Bertík a čmuchadlo přichází úspěšná autorka knih pro dospělé Petra Soukupová s dalším neobyčejným příběhem pro děti, tentokrát s detektivní zápletkou.
Petra Soukupová mě znovu (poněkolikáté) přesvědčila, že její knihy by mi rozhodně neměly unikat. Chvíli jsem teď měla od jejích knih pauzu, ale hodlám to co nejdřív napravit a pustit se do knihy Pod sněhem.
Kdo zabil Snížka? je dětskou detektivkou a zároveň sondou do uzavřené skupiny lidí na malé vesnici, kde každý každého zná. Anebo taky nezná...
Skvěle se to četlo a moc se mi líbily ilustrace Terezy Ščerbové. Jakmile seženu i Nejlepší pro všechny, jdu se do příběhů v téhle vesničce znovu začíst.
 
 
 

Právě čtu

To, co právě čtu, se teď poměrně rychle mění, protože jsem nabrala dobré čtenářské tempo. Aktuálně mám tedy otevřené tyto tři knihy:

Viktorie Hanišová: Houbařka

Anotace z cbdb: Co všechno se dá najít v lese? Mladá Sára žije ve staré chalupě na Šumavě a živí se sběrem hub. Každé ráno si obuje letité pohorky, popadne košík s utěrkou, v kapse pohladí ostrý nožík a vyrazí. Už sedm let chodí po stejné trase, sedm let od jara do podzimu sbírá houby na týchž místech a prodává je za pár stovek jedné hospodě. Jako dobrovolná poustevnice se s nikým nepřátelí ani neopouští Pošumaví. Jen občas vyrazí za psychiatričkou do Plzně přesvědčit ji o svém vyrovnaném duševním stavu. Zpráva o matčině smrti proto Sářin život příliš nezmění. Zúčastní se pohřbu, setká se s bratry, kterým se už dávno odcizila, a vrátí se zpátky do lesa. Jenže co se zdá jako nepatrnost na povrchu, bouřlivě bují pod ním. Dědické řízení do jejího života navrátí rodinu, která ji zavrhla. A domek se postupně rozpadá. Obchody nejdou. Začíná být jasné, že Sára bude muset svůj houbařský způsob života opustit. A jedinou cestou ven je přestat odvracet oči od toho předchozího. Viktorie Hanišová zpříma a zároveň citlivě měří, co vydrží dětská duše a kde jsou hranice rodiny. Román Houbařka je příběh předem neúspěšného pokusu utéct traumatu. Občas ale nejde neutíkat.
Doma mám od této autorky (dosud nepřečtenou) Anežku. A když vyšla Houbařka, řekla jsem si, že to zkusím.
A je to skvělé. Je to o holce, co žije na šumavské samotě a sbírá houby. Bizár? Ano! Má dost zvláštní rodinu, jak se ukáže na pohřbu hrdinčiny matky. Musím říct, že je to skvěle napsané a fakt dobře se to čte. Furt si říkáte, že je to nějaký divný a co je tu vlastně divnýho. No jsem zvědavá, co za tím nakonec bude.

Michel Bussi: Černé lekníny

Anotace z cbdb: I malebná města skrývají temnou tvář a nebezpečná tajemství z minulosti. Francouzské Giverny je domovem zahrad, kde maloval své obrazy Claude Monet. Koloběh města, přes den plného turistů, navždy změní nejen tři vraždy, ale i záhadně zmizelý obraz černých leknínů. Zdá se, že stopy vedou k velice talentované jedenáctileté dívce, nebezpečně svůdné učitelce a staré vdově. Pouze tři ženy znají pravdu. Co všechno skrývají?
Po dočtení Lesa sebevrahů jsem si do mobilu pořídila tuhle knížku. Zatím není moc času, ale jakmile budu mít načtenou tu Magnesii, vrhnu se na Lekníny.
Zatím jsem na začátku. Objevila se (doufám že první, muhehe) mrtvola a je tak nějak divně zabitá...
Uvidíme, jakým směrem se tahle detektivka vydá a jestli je fakt tak dobrá, jak všichni na cbdb tvrdí.
 
 

Josef Pánek: Láska v době globálních klimatických změn

Anotace z cbdb: V životě jste nebyli v Indii, představte si to. Teď se ocitnete v indickém Bangalore, uprostřed kraválu, smradu, vřavy dopravy a lidí, a nemáte proti tomu obranu. Jste v bezpečí hotelu a konferenčního centra, a přesto jste vyděšenej jak malej králík. Odvážíte se ven a dojdete do slumu. V nepřehledném davu žen v sárí uvidíte indickou dívku v obyčejném triku a džínách. Vyfotíte si ji, protože je to jediné, co vás neleká. Ona si toho všimne a řekne vám plynnou angličtinou, ať její fotku okamžitě smažete. Pokrčíte rameny, vyhovíte jí a hodíte celou příhodu za hlavu. Novela Láska v době globálních klimatických změn vypráví o globální vesnici zvané Země, ilogičnosti rasismu i nevyzpytatelných cestách srdce, a hlavně o tom, jak se všichni bojíme změn, zatímco ta největší z nich se odehrává kolem nás a nad našimi hlavami.
Kniha nominovaná na Magnesii Literu...
Zaprvé: jazyk! Zpočátku jsem na to koukala jako tele na nový vrata a říkala jsem si, že tohle nedám. Souvětí přes celou stránku, lidová mluva... Moment, tohle už jsem někde četla! No jo, Hrabal.
Prostředí Indie je velmi zvláštní a do chvíle, než hrdina potká krásku v džínách, je to trochu nuda. Ale jasně, jde o přípravu na setkání, takže to zas takový průser není. Jsem teď v části, kdy té své Indce (zvláštní, žádná jména) vypráví o Evropě. O Paříži a o Islandu a musím říct: Wau! Tohle se mi líbí a fakt bych neřekla, že se mi to líbit bude.
Rozhodně to není knížka, kterou bych doporučila své mamce (ten jazyk je opravdu velmi specifický), ale já mně se svým způsobem dost líbí.
A líbí se mi myšlenka, kterou autor rozvíjí prostřednictvím Indky, o tom, jak my v Evropě se pomalu začínáme chovat ekologicky umírněně, ale vlivem příchodu lidí z východu, kteří prahnou po konzumu, se ocitáme opět na slepé koleji.
 
 
 
 
 
 
 




You Might Also Like

0 komentářů

Popular Posts

Zdroj obrázků a fotek

Veškeré obrázky a fotografie na tomto blogu jsou buď naše vlastní, nebo z následujících zdrojů: www.pixabay.com, www.cbdb.cz