Dorazilo jaro, já osobně sice ještě stále čekám na sníh, ale jinak mám z vyšších teplost radost jako každý jiný. Není nad to dumat ráno nad teploměrem, co si obléct. Zimní kabát? Přece jen před týdnem bylo mínus deset... nebo jarní bundu? Přece jen včera bylo téměř sedmnáct stupňů. Deštník? Sluneční brýle? Nebylo by lepší vrátit se do postele? Ovšem tuto větu si kladu téměř každé ráno napříč ročními obdobími. Pokud vás to zajímá, tak jsem vyrazila bez deštníku (tudíž bude lít jako z konve) a v zimním kabátu (takže teploty budou trhat rekordy). A brýle jsem si vzala dioptrické, kompromis. A zajímá vás (kromě mojí garderoby), co jsem dočetla? Tak jdeme na to!

Michel Bussi: Černé lekníny

Anotace z cbdb: I malebná města skrývají temnou tvář a nebezpečná tajemství z minulosti. Francouzské Giverny je domovem zahrad, kde maloval své obrazy Claude Monet. Koloběh města, přes den plného turistů, navždy změní nejen tři vraždy, ale i záhadně zmizelý obraz černých leknínů. Zdá se, že stopy vedou k velice talentované jedenáctileté dívce, nebezpečně svůdné učitelce a staré vdově. Pouze tři ženy znají pravdu. Co všechno skrývají?

Na tuto detektivku z neznámého důvodu označovanou jako thriller mě přivedla diskuze na čbdb. Všichni mí oblíbení uživatelé ji četli, právě čtou nebo se ji chystají číst a všichni se shodují, že je geniální. Inu geniální...Geniální je vyřešení, to ano, ale jinak jsem si četbu moc neužila. Hlavní vyšetřovatel Sérénac mě neskutečně štval. Byl popsán jako sen všech žen, choval se jako patnáctiletý puberťák a jeho vyšetřovací metody byly mírně řečeno neuspokojivé. Jedna ze tří hlavní postav, učitelka, se chová taky dost podivně. Většinu knihy jsem dost trpěla a nechápala proč je román tak opěvovaný. Pak přišlo velké vysvětlení a to bylo opravdu výborné. Tušila jsem nějakou zradu, ale ne tak rozsáhlou. A po dočtení jsem nad příběhem dumala a zase se rozčílila. Bussi totiž nehraje se čtenáři fér hru. Zatajuje informace, zkresluje situace a lže ve jménech a datech. Nemám ráda nespolehlivé vypravěče. 

Kazuo Ishiguro: Pohřbený obr

Anotace z cbdb: Pohřbený obr je brilantní dílo z pera jednoho z největších žijících britských prozaiků. Děj románu na pomezí fantasy zasadil autor do počátků raného středověku, kdy se Británie, kterou dávno opustili Římané, nezadržitelně mění v trosky. Král Artuš jistě vykonal pro smír na ostrově své, ale i on už se odebral do propadliště dějin a neklidnou zemí bloumají různá individua včetně těch nadpřirozených. Příběh začíná rozhodnutím starých manželů Axla a Beatrice vydat se krajem mlhy a deště v naději, že se shledají se synem, kterého léta neviděli. Očekávají mnohá nebezpečí, ale netuší, že jim tato cesta odhalí dávno zapomenutá temná místa jejich vzájemné lásky. Místy surový, zato však hluboce jímavý příběh o ztracených vzpomínkách, lásce, pomstě, válce.

Velmi zvláštní počin. Pohřbený obr není tak docela román, není to ani pověst, pohádka, podobenství...je to tak nějak všechno. Knížku jsem přečetla na jeden zátah, je čtivá a hodně melancholická. Mytologické prvky se mísí s příběhem tak plynule, že celá směska vytváří nový svět artušovských legend. Moc se mi líbil motiv zapomínání a strachu z paměti, který se vine příběhem jako červená nit. Závěrečné rozuzlení je smutné a zároveň nevyhnutelné. Opravdu zajímavý počin, nemyslím si, že bych někdy něco podobného četla. Ishiguro si tu Nobelovku za literaturu zaslouží. 

Stále čtu čtvrtý díl Mycelia: Vidění, postupně se nám ti mimozemšťané začínají vybarvovat! Bohužel Pinky je pořád stejná kráva, Kadlečková se jí sice snaží připsat nějakou tu osobnost a charakter, ale pořád to nestačí. Pinky by potřebovala transplantaci osobnosti. 

Během víkendového úklidu jsem doposlouchala Maťana a musím říct, že jsem si to opět užila. Při závěrečných větách jsem měla husí kůži. Ten román je výborný a Andy Weir by měl rychle zase něco napsat (a čeští nakladatelé by si měli pospíšit s překladem Artemis!). Další knihou do ucha je u mě momentálně Ládík Zibura a jeho druhá kniha Pěšky mezi buddhisty a komunisty. Budeme si asi muset s princem dát pauzu, zjišťuji, že se u jeho přednesu nebavím tolik, jak je u mě zvykem!  

No a to je z uplynulého týdne vše. Užívejte si březen, měsíc čtenářů - třeba s našimi články o tom, co a proč (ne)čteme.