Dočteno podle hous.enky (10. týden)

9:00

Tenhle týden se nesl ve znamení Magnesie Litery. Aby taky ne, když v úterý byly vyhlášeny nominace. A tak mě čeká třicet dnů intenzivního čtení české literatury.


Pokračovat ve čtení




Nikdy jindy nejsem tolik ponořená do naší tvorby tolik, jako právě na přelomu března a dubna. A upřímně řečeno: někdy mám pocit, že mi taková měsíční sonda úplně stačí. Ale baví mě to, protože to jsou zpravidla knihy, ke kterým bych se jinak nedostala. A právě díky Magnesii jsem objevila například Mlýn na mumie od Petra Stančíka, tak bych na to nerada žehrala.
A jaký byl jinak tenhle týden? Naprosto se potvrdilo pravidlo o tom, že březen - za kamna vlezem. Aspoň naše Ejmy to vzala doslova a celé večery tráví ve společnosti svého nejlepšího přítele: doruda rozžhavených kamen. A my poctivě přikládáme, aby Ejmy, když se vrátí z blátivé/zasněžené procházky, měla kde složit hlavu. Že to pochopila doslovně, vidíte na přiložené fotografii, kterou jsem pořídila během včerejšího večera.
Večery teď zkouším trávit více ve společnosti knih, protože jsem si jich naskládala na noční stolek nějak hodně a mám pocit, že potřebuju číst všechny najednou.
Což teda občas dělám. Například včera jsem přečetla pár desítek stran z Transportu na věčnost a pak jsem se nechala ukolíbat vlnami u bretaňského pobřeží v knize Obrázky z Bretaně. Ráda tahle přeskakuji v žánrech. Pro někoho je to rebelie, pro mě to svoboda.
No a taky slavily svátek všechny ženy. Cestou na nádraží tamější starosta se studentkami rozdávali žluté narcisky. Rána nemám moc ráda, ale tohle mě fakt potěšilo. Obecně nerada dostávám kytky (i dárky - mám strach, abych nezklamala dárce nevhodnou reakcí), ale tenhle posel jara byl fajn.

Dočteno

Uplynulý týden se nesl zejména ve znamení literatury pro děti, protože mě zaujaly hned dva tituly (Tachezy a Svěrák) a dál můj výběr knih ovlivnily nominace na výroční cenu Magnesia Litera, které byly vyhlášené v úterý. Dost bylo řečí, vrhneme se na knihy.

Zdeněk Svěrák, Jiří Votruba: Město spí

Anotace z cbdb: Tato noční knížka se nejlépe prohlíží v posteli před spaním. Je dobré pomyslet v té klidné chvíli na své bližní, kteří musí být celou noc vzhůru: na lékaře, na pekaře, na hlídače...  S vědomím, že jsou ve službě a na stráži, se nám bude lépe usínat.
Nesedl mi poměrně agresivní styl ilustrací, ale věřím, že dětem se ty obrázky líbit mohou. Zas ke Svěrákově poezii si neumím dost dobře představit nějaké pastelové barvy. Básnička o spícím městě, kde vlastně pár lidí nespí, protože pracují pro dobro ostatních, se mi líbila. Zdeněk Svěrák je zkrátka záruka fajn čtení pro malé i větší děti. I pro mě.

Jana Šrámková, Andrea Tachezy: Dům číslo 226

Anotace z cbdb: Každý dům má kromě adresy i svůj příběh. Někdo ho postavil, někdo v něm žil, myl okna, psal domácí úkoly a vysadil stromy v zahradě. V každé ulici musel stát jeden dům jako první a každá prababička byla jednou malá holka. Dorotka nad tím nikdy nepřemýšlela, dokud nepotkala podivné obří pachole. Vyprávění o domě na Letné od jeho postavení až do dnešních dnů, o tom, s čím si prababičky hrály a jak jezdili dědečkové na prázdniny.
Ilustrace Andrey Tachezy zbožňuju už několik let. Poprvé jsem se její tvorbou potkala prostřednictvím jakési knihy (nejsem schopná ji dohledat). Její obrázky jsou jemné, ale zároveň jsou hravé a milé. Je to přesně ten styl kresby, který bych chtěla prohlížet se svými dětmi.
A pokud jde o tuhle konkrétní knihu, tak ta nadchla mé srdce historika - buclatý duch vypráví malé Dorotce o tom, jak kdysi žili Dorotčini prarodiče. Jak si hráli, jak chodili oblékaní nebo jak cestovali.
Tahle knížka by rozhodně neměla utéct vaší pozornosti.

 

Kayla Olson: Hrady z písku

Anotace z cbdb: Před válkou byl život pro Eden snadný. Pak došlo ke globální přírodní katastrofě. Tu následovala revoluce a všechno se změnilo. Nyní vládne zemi a jejím přírodním zdrojům mocná skupina, která si říká Vlci. A přestože Eden kvůli nim ztratila všechno, odmítá zemřít jejich rukama. Zná souřadnice jediného neutrálního místa na světě, ostrova zvaného Útočiště, a je odhodlána tam uniknout a být opět svobodná.
Od Hradů z písku jsem zpočátku nečekala mnoho. Jakmile jsem se ale začetla do příběhu Eden a četla o jejím útoku z gulagu na ostrov, Kayla Olson mě nalákala na další čtení.
Jenže to nakonec nebylo takové, jaké jsem si to představovala. Poslední třetina knihy je plná zvláštních zvratů s podivným vysvětlením.
Celý román působí poněkud biblicky: voda se vylije z břehů a lidstvo musí prokázat své kvality. Myslím, že Kayla Olson si ukousla ve svém debutu poměrně velké sousto, které je sice přežvýkatelné, ale dobrý pocit na jazyku nenechá. Začátek je velkolepý a já jsem si čtení užívala, protože miluju tyhle postapo romány. Jenže jakmile se ocitneme s ústřední hrdinkou na ostrově, autorka se začne široce rozepisovat o barvách lián a kamenů, o tom, co mají hrdinové na sobě a ztrácí se atmosféra toho, co na začátku vypadalo slibně. Kniha je zbytečně rozvleklá, děj je poměrně předvídatelný a autorka si příliš často pomáhá chemikáliemi.
S povděkem kvituji upozadění romantické linky, protože pro román nebyla důležitá.

Edgar Allan Poe: Havran

Anotace z cbdb: Báseň je psána v ich-formě, vypravěčem je osamělý muž trýzněný horečkou a především mučivými vzpomínkami na zemřelou dívku Lenoru. Vypravěče vystraší o půlnoci šramot. Ukáže se, že původcem podivných zvuků je krkavec (v tradičních českých, ale i mnoha jiných cizojazyčných, překladech básně označovaný jako havran, zoologicky sice nesprávně, ale ve shodě s tradiční literární symbolikou české poezie), který vzápětí vletí do jeho pokoje a znepokojuje muže svou záhadností. Na všechny otázky, zpočátku míněné žertem, přitom odpovídá jedním slovem – nevermore (do češtiny překládáno většinou jako víckrát ne nebo nikdy víc, občas ponecháváno v originále, překladatelských řešení tohoto refrénu je mnoho). Mužův neklid se stupňuje v paniku a posléze v hrůzu. Snaží se krkavce vyhnat, ten ale zůstává na svém místě. V závěru vypravěč metaforicky konstatuje, že krkavec už nikdy neodletí z jeho duše...
Kdo by nečetl a hlavně nemiloval Poeova Havrana. Četla jsem ho kdysi dávno na základce a až letos jsem se k němu prostřednictvím CBDB čtenářského klubu vrátila.
Poeovy texty neobsahují tajuplné metafory a čtou se velmi snadno. Doteď obdivuji tu tajemnou a temnou hravost, kterou jeho prozaické i poetické texty oplývají. Poe je sázka na jistotu a opět mu to u mě vyšlo.
Četla jsem překlad jak Vrchlického, tak Nezvalův. Za mě Nezval lepší pro jeho krákavé "víckrát ne". Skvěle! A taky jsem slyšela přednes Christophera Lee na youtube a to taky stojí zato.

Jana Šrámková, Markéta Prachatická: Bratři v poli

Anotace z cbdb: Všechny zlobit je možná ze začátku zábava, ale když se s vámi potom nikdo nebaví a jste pořád sami, tak už to není nic moc. Proto se hraboš Dageš rozhodl, že se se syslem Mapíkem bude radši kamarádit. Velké vyprávění o jejich velkém přátelství, o výpravách do vesmíru i do Monte Carla a nakonec i o velké zkoušce, kterou jim připravila zima.
A jsme u nominací na cenu Magnesia Litera. Tahle kniha je nominována v kategorii Litera za knihu pro děti a kromě ní je nominovaný ještě Snížek Petry Soukupové a Transport za věčnost od Františka Tichého.
Bratři v poli vypráví o samotářském protivovi Dagešovi, který si už nechce hrát sám, a tak se seznámí s Mapíkem. Stráví spolu krásný čas, ale jakmile přijde čas zimního spánku, musí sysel zalézt do nory a na půl roku usne zimním spánkem. Jak se k tomu postaví Dageš? Nechá sysla spát, nebo ho vzbudí, aby si s ním šel hrát?
Bratři v poli jsou milou knihou o přátelství a o tom, že ač spolu netrávíte každou volnou chvilku, vaše vztahy mohou být pevné a přežijí nejednu zimu.
Markéta Prachatická knihu doplnila krásnými obrázky a je z toho další kniha, kterou byste měli mít ve své domácí knihovničce.
 

Jakub Mišči: Zvrátené mesto

Anotace z cbdb: Mesto Hlohovec je známe aj ako mesto ruží. Ruže však majú občas príliš ostré tŕne...
Adam a Štefan sú bratia, ktorých viaže viac ako len pokrvné puto. V ich životoch, donedávna takých jednoduchých a pokojných, sa udejú veci, aké by nikdy nepredpokladali. Ocitnú sa vo víre udalostí, ktoré zasiahnu aj ich bezprostredné okolie. Tajomstvá, lži a najmä rýchly sled udalostí nenechá nikoho na pochybách, že sa deje niečo strašné. Prichádza čas, keď sa každý pozrie realite do očí. Všetko začína zmiznutím mladej ženy. Ako sa mohla len tak stratiť bez akejkoľvek stopy? Nikto z jej okolia ani najbližších netuší, čo sa v skutočnosti deje.
 Ani Lucia, ktorá sa preberá v tme... ale čoskoro sa musí postaviť diablovi tvárou v tvár.
Knihu jsem získala na recenzi k projektu Podporujem slovenských autorov a vybrala jsem si ji kvůli tomu, že se odehrává v Hlohovci, kolem kterého jsem jistý čas jezdila. Dalším důvodem bylo, že kniha má být psychologickým thrillerem a čas od času si takový román ráda přečtu.
Musím říct, že na téhle knize mě šokovala přemíra násilí, o kterém autor píše. Četla jsem různé detektivky s různými úchyláky, ale tohle bylo zkrátka už nějak přes čáru. Nejen že je tu únosce žen, ale je tu i domácí násilí, drogová mafie... No zkrátka toho bylo hodně.
Kniha stojí na tom, jak je zakončena. A já pořád nevím, jestli ten konec je uvěřitelný. Pro mě asi ne.
Od detektivek si dám chvíli oddech. No ale jen chvíli, protože mě čekají Černé lekníny, muhehe.
 
 

Právě čtu

Konečně finišuji s Lesem sebevrahů! Jsem na sebe pyšná. A musím říct, že v poslední čtvrtině to dostává ten správný říz. Kdo by to byl čekal, že se z pochybné duchařiny vyvrbí taková věc? Já tedy ne. Víc vám povím příští týden, slibuju.

František Tichý: Transport za věčnost

Anotace z cbdb: Jendova otce právě zatklo gestapo a dvanáctiletý kluk nemůže tušit, co přijde dál: vyloučení jeho židovských přátel ze studia na gymnáziu, žluté hvězdy na kabátech, transport do Terezína… Kniha Františka Tichého je inspirovaná skutečnými událostmi a příběhy chlapců, kteří žili v Praze i v Terezíně, nezříká se dobrodružství a fantazie, ale zároveň je tak pravdivá, až z ní mrazí...
Další nominovaná kniha na Magnesii Literu za dětskou knihu. Tentokrát jde o vážnější téma a podíváme se do 40. let do rodiny malého kluka, kterému gestapo zatklo otce.
Baobab - nakladatelství, které knihu vydalo - je jedno z mých oblíbených. Ta grafická úprava je i v tomhle případě opravdu krásná. Ač to podle mě není klasická baobabí kniha, tak se mi strašně líbí ty modré kresby a věřím, že by mě okouzlovaly i ve věku deseti let.
Jo a ještě něco je na téhle knize mimořádné: ona voní! Voní naprosto stejně jako vonívaly knihy v mém dětství. Při čtení si v ní počuchávám a je to moc fajn zážitek.





You Might Also Like

0 komentářů

Popular Posts

Zdroj obrázků a fotek

Veškeré obrázky a fotografie na tomto blogu jsou buď naše vlastní, nebo z následujících zdrojů: www.pixabay.com, www.cbdb.cz