Proč (ne)čtu gamebooky
9:30
Pokračovat ve čtení
Jak už název napovídá, jde o jakýsi druh herní literatury.
Většinou jste jakýmsi hrdinou, který musí projít složitou (a většinou boji
přeplněnou) cestu, aby dosáhl svého. Někdy zachráníte princeznu, jindy dokončíte
složitý iniciační proces (zdravím Rytíře tajemného slunce) a někdy projdete
jako Alenka Říši divů. Varianty jsou různé a většina z nich je velmi
zábavná. Tedy alespoň mně to tak přijde.
Formálně gamebook vypadá tak, že obsahuje několik stovek
číslovaných odstavců a vy se na každém konci odstavce musíte rozhodnout, jakou
cestou se vydáte dál. Takže jak se rozhodnete? Buď zaútočíte na nedaleko
stojící tajemnou postavu – v tom případě si nalistujte odstavec číslo 33,
anebo se raději rozhodnete s tou postavou promluvit – a pokračujte
v odstavci číslo 71. Ovšem pozor: jakékoli vaše rozhodnutí bude mít své
výsledky…
Moje gamebookové začátky (a taky konce)
Myslím, že to muselo být někdy ve druhé polovině
devadesátých let, kdy do České republiky dorazil gamebookový boom. Nebo alespoň
do prodejny SLON na pražských Hájích se poprvé dostaly gamebooky. Bylo mi
nějakých třináct a s bráchou jsme hraní propadli. Už předtím jsme tak
nějak zkoušeli hrát Pána prstenů, což byla variace na téma Dračí doupě
(mimochodem ten jsme hráli na letním táboře s kamarády a bylo to super),
ale ve dvou to tak nějak nebylo ono. Kdežto gamebooky nám otevřeli nový svět.
Hráli jsme tak, že já jsem četla a společně jsme se
rozhodovali, jakou cestou se v příběhu vydáme. Myslím, že ve výsledku jsme
si takhle zahráli jen jeden gamebook, protože to bylo neuvěřitelně zdlouhavé a většinou
jsme se neshodli na taktice. A samozřejmě jsme taky při hraní podváděli – když
nám na kostce nepadlo správné číslo, tvářili jsme se, že jsme neházeli a
kostkou jsme metali tak dlouho, dokud to správné číslo na kostce nenaskočilo.
Pamatuju si, jak jsme se někde jednou dočetli, že místo kostky lze použít
obyčejnou tužku a na konci, kde obvykle bývá guma, se tužka trochu oškrábe a
čísla se na dřevo napíšou a pak jen vrháte tužkou.
V každém případě souboje byly něčím, co mě od gamebooků
na dalších dvacet let odrazovalo.
Po dvaceti letech…
Ale loni jsem někde zahlédla Rytíře temného slunce… A mně se
vrátily vzpomínky na to složité rozhodování, na akcí nabušené knihy (měli jsme
s bráchou asi dvě nebo tři), které mě tolik lákaly. A tak jakmile Rytíř
dorazil k nám do knihovny, běžela jsem si ho vypůjčit domů….
A doma jsem ho hrála snad půl roku. Systém hry je vymakaný
do největších detailů: zajímavý příběh, bonusy, výstroj a výzbroj, systém
postupného zlepšování vlastností a třeba i váš drak, na kterém se občas
prolétnete. I boje jsou ze začátku jen jednoduché souboje, kdy jsou jasně dána
pravidla, a vy nepotřebujete žádné kostky ke zjišťování, zda jste
v souboji obstáli. Jenže jak se kniha začíná rozebíhat do šířky a příběh
se komplikuje, stávají se i souboje těžší. Víc soupeřů, víc kol, různé bonusy…
No a mě prostě nebaví bojovat. Nebojuju ani v počítačových hrách, pokud to
není nutné (nejradši jsem za kouzelníka, protože mě baví kouzlit, ale o tom zas
jindy). Takže šel milý Rytíř k ledu.
Vrátila jsem se k němu po několika měsících, kdy už
jsem skoro zapomněla, o co vlastně šlo. Jediné, co jsem si pamatovala, bylo, že
jsem se probudila v nějaké kobce. Oukej, nic se nestalo. V postavách
jsem se naprosto ztrácela, netušila jsem, kdo je kdo. Navíc měli všichni tak
pitomý fantasy jména (zdravím Pána prstenů). Ale i přesto jsem si příběh došla
až do konce.
A pak se letos v lednu objevil na českých knihkupeckých
pultech gamebook Alenka v Říši divů. A protože jsem Alenku četla loni,
řekla jsem si, že to zkusím. A ejhle, byla to trefa do černého! Konečně je tu
svět, kde se trochu vyznám a postavy na mě mluví alespoň trochu srozumitelným
jazykem. Je tu houseňák, Kloboučník i Zajíc. Snědla jsem koláček Sněz mě i ochutnala
z lahvičky Vypij mě. Zatím jsem nadšená a lítám v gameboocích znovu. Jen
asi zatím nechám stranou takové ty klasické fantasy gamebooky
s nadpřirozenými hrdiny á la draci/elfové/goblini/atd. Ráda bych našla
nějaký civilnější typ téhle literatury. Tak uvidíme, jak se můj vztah ke
gamebookům bude dál vyvíjet.
/hous.enka/
0 Comments