A je to tady. Poslední čtenářská výzva tohoto roku je pokořena. Mám ráda vánoční tradice, tedy mám ráda SVOJE vánoční tradice. Každý rok čtu o vánočním týdnu (který mi začíná dovolenou kolem 22. 12. a končí 2. 1.) tři knihy. Pýchu a předsudek a oba díly Nočního klubu. Každý rok se najde někdo, komu musím svoji vánoční četbu vysvětlit, tudíž mám připravenou vysvětlující větu: "Tahle trojice je ideální kombinace romantiky a krve." Znalci pochopí, nečtenáři mě nechápou nikdy, takže je to vlastně taky nepřekvapí. 

Další předvánoční týden je za námi a konečně se přiblížil víkend. A není nic lepšího než si čekání na cokoli zpříjemnit něčím milým. A tak vás vítám u svého pátečního Dočtena.

Uplynulý týden se u nás na vsi nesl ve znamení sněhových závějí. Začalo sněžit o víkendu a do pátečního rána se sníh drží. Vypadá to u nás asi tak, jak to vidíte na následujících dvou fotografiích.

Fotka nahoře je ze čtvrtečního odpoledne a opar v pozadí na mě působí jak hory. Nebo jako když mám mžitky před očima. Fotka dole je taky focená z auta a moc se mi líbí ta modrá clona nahoře. Nechci bejt nevděčná, ale už se strašně těším, až takhle modrá bude obloha a venku bude krásných pětadvacet stupňů.

Uplynulý pracovní týden jsem si díky přebytku dovolené zkrátila o jeden den, takže utekl jako voda. Taky jsem toho ve všední dny moc nepřečetla. Ještě že bylo o víkendu hnusně a já si mohla v teple domova zachumlat nohy a číst si, co hrdlo ráčí. No a taky jsem pročetla pondělí, to je pravda. Takže co jsem minulý týden dočetla?

Anotace z cbdb: České zdravotnictví a lázeňství by mělo opustit doktrínu, že zdraví vzniká brzkým vstáváním. Ono je vždycky víc možností. Teď třeba jsem si říkal, že bych si měl zacvičit. Ale pak mě napadlo, že bych si taky mohl dát cigáro, nebo uvařit kávu. A z toho už se vybrat dá… Úskalí manželství, politika i každodenní život v podobě hravých statusů nacházejících vtip v paradoxech všedního dne.

Já toho Třeštíka žeru. Mám moc ráda i jeho ženu, ale ta bohužel "jen" točí filmy a málo píše.

Michael Třeštík se vyznačuje suchým humorem, kterým komentuje svůj každodenní život. A pak že je život seniorů nuda, pf! Kniha je tvořena Třeštíkovými facebookovými statusy a oproti první knize autor ke statusům přihodil i několik dvoustránkových sloupků, ve kterých popisuje své vzpomínky. Na dětství, na mládí, na Vyžlovku. Ale pozor, rozhodně to nejsou vzpomínky sentimentální či senilní! Třeštík je bystrý pozorovatel a mě jeho psaní strašně baví. Rozhodně mám v plánu zkusit jeho další knihy.

A protože mám tuhle knihu ve své domácí knihovně, musím si ohlídat nějakou autorovu autogramiádu. Co, togaf? Je to výzva do nového roku?

Anotace z cbdb: 4. kniha v sérii Aristokratka.
Po tragické smrti princezny Diany se ruší repríza rozverné historické revue s Helenkou Vondráčkovou a Heinrichem Himmlerem a na Kostce je vyhlášen smutek. V zámecké kapli vzniká pietní místo s kondolenční knihou a z oken visí černé prapory. Aristokratka Marie využívá příležitosti a odjíždí na hájovnu za Maxem, který ji žádá o ruku. Není ovšem jasné, jestli nejedná v pominutí smyslů. Následuje hororová cesta nočním lesem do nemocnice, kde se Max ocitne na jednotce intenzivní péče a vyděšená Marie přespí na interním oddělení. Neklidnou noc ovšem zažívá i truchlící Kostka. Na zámek dorazí několik osob, které rozpoutají vlnu zločinnosti. Podaří se Marii celou tu zašmodrchanou situaci rozplést? Navzdory názvu se čtenář v knize nedočká násilí ani krvavých scén, natož vraždy. Jediným utrpením jsou skřípnuté ploténky a ulámané umělé nehty. Tento titul je již čtvrtým ze série mimořádně úspěšných humoristických románů o „poslední aristokratce“.

Asi začínám být Aristokratkou přearistokratkována. Tentokrát zůstává osazenstvo zámku (pořád o něm mluvím jako o hradu, tak aby vás to nemátlo) tak nějak v pozadí, protože v čele celé knihy stojí dva týmy zlodějů, které se pokusí ukrást vzácný artefakt z majetku rodiny Kostků. V románu popisuje aristokratka Marie dvě dějové linie (dvou týmů), ve kterých zjišťujeme, jak ke krádeži došlo. No, spíš k pokusu, znáte Marii a Bočka.

Za mě to bylo průměrné čtení a mám z knihy průměrný pocit. A není nic horšího než průměr, protože na ten se často zapomene. Například už zase jsem prvních padesát stran měla pocit, že jsem knihu četla. Úplně to samé se mi stalo při čtení třetího dílu. Boček tu ale konečně načrtává jakousi dějovou linku a jeho humor zůstává pořád stejný. Což je vlastně dobře.

Boček píše čtivě a jeho knihy má člověk přečtené během dvou hodin čistého času. Pro mě je Boček definicí naprosto odpočinkové knihy, u které nemusím na nic myslet. Vše je přímočaré, jednoduché, žádné zvraty v ději nebo metafory. Prostě žádné Černé lekníny. Číst ale dva díly Aristokratky po sobě bych nechtěla. Zpětně mi všechny tři (ten čtvrtý mám ještě v živé paměti) splývají a těžko říct, co se v kterém dílu dělo.

Anotace z cbdb: Raine Zair je v podstate celkom obyčajné a nenápadné sedemnásťročné dievča, ktoré študuje, brigáduje, zbožňuje svojich bratov a o láske zatiaľ len sníva. Jej pomerne všedný život sa však v okamihu obráti hore nohami. V jednu noc sa z nej stane výnimočná vlčica. Musí opustiť rodinu, odrazu na jej pleciach leží obrovská zodpovednosť za celú svorku a rieši aj otázku, koho si zvoli za životného partnera. Číha na ňu množstvo nebezpečenstiev, mnohí usilujú o jej život a na jej pleciach je záchrana nielen vlčieho sveta... Dokáže sa toto dievča vzdať toho, čo miluje najviac, aby zachránilo životy svojich najbližších? Dokáže vraždiť, aby prežilo?
Fantasy román plný vášne, nebezpečenstva a lásky si vás určite podmaní.

KONEČNĚ DOČTENO! Po třech měsících. Uf. Měla jsem s knihou strašný problém, protože první část je jak z pera Rosamunde Pilcher, kdyby psala o vlkodlacích. Vlci jsou zdánlivě v popředí, ale jakmile se Raine změní ve Vlčici, ustupuje všechno dobré do pozadí a vy čtete jen o tom, jak je Raine napojena na smečku, jak cítí, když se někdo ze smečky zamiluje a ve chvíli, kdy se zamiluje Raine (strana třicet? Padesát?) je to už jen o tom, co cítí ke svému chlapci. Na konci první části se plánuje svatba, ale o fungování společnosti víme jen velmi málo.

Přitom právě nápad s rozdělením společnosti na Havrany, Myši a Vlky je tak zajímavý. Proč je to tak rozdělené? Kdo to rozdělil a kdy? A jaké jsou vztahy mezi jednotlivými skupinami? Zřejmě jde o první díl série, takže je tu všechno jen načrtnuto a zřejmě se zásadní věci odehrajou později, ale tohle mě fakt mrzelo.

Zvlášť když druhá část knihy je tak dobře napsaná. Když Raine bojuje o svou svobodu a když utíká Kanadou, byla jsem nadšená. Takhle to mělo vypadat hned od začátku! Vždyť ona svůj osud od začátku přijala jako jasně daný. I blbá Bella se Edwardovi aspoň chvíli bránila... I divergentní Beatrice měla co dělat, aby se ztotožnila s tím, co si vlastně vybrala. Inspirace právě těmito dvěma sériemi je na knize hodně patrná a po dočtení prvního dílu těžko říct, jestli je to dobře nebo ne.

Laura Ensi umí psát, ale nesmí se utápět v osudovosti cukrové vaty. Jakmile dojde na akci, píše mnohem jistěji a uvěřitelněji. Škoda, že nezjistím, jak to s Raine dopadne, protože druhý díl už číst nebudu. Natolik mě první díl nenalákal. Ale pokud na autorku narazím v jiné podobě, ráda to s ní zkusím znovu.

Anotace z cbdb: Vánoční příběh o krejčíkovi, jeho kocouru Simpkinovi a malých myškách. A také o jednom téměř nedošitém kabátě pro starostu ... Díky obětavým myškám je však problém vyřešen a vše dobře dopadne.

A stejně jako každý rok, tak i letos konečně přišel čas na vánoční čtení. Miluju vánoční knížky. Jednou bych ráda měla v knize alespoň dva tucty vánočních knížek, které bych si každoročně četla. Zatím využívám služby naší knihovny a více méně čtu každý rok něco jiného.

Letošním prvním kouskem je Krejčík z Gloucesteru. Sáhla jsem po něm kvůli autorce, protože ode Beatrix jsem doposud nic nečetla. A byla by to ohromná škoda, protože nejen že skvěle píše, ale ona naprosto nádherně kreslí. Měla jsem chuť si obrázky vytrhat a zarámovat. Všechna ta zvířátka jsou taaak roztomilá a ani zlomyslný kocour tu nemá ošklivé rysy. Ach, ach, ach.

Pohádka jako taková je o myškách, které zachrání ubohého krejčího, který na Štědrý den dostal vysoké horečky, a přitom má druhý den odevzdat starostovi sako, které vlivem nemoci nemohl dokončit. Příběh je jednoduchý, bez zákrut a celé je to ohromně milé.

A pokud jste ještě neviděli film Miss Potter o Beatrix Potter s Renée Zellweger, tak vám ho určitě doporučuju.

Kromě vánočních knížek teď ještě čtu Mrtví kráčejí po zemi 2, což je zombie postapokalypsa plná násilí a sexu, abych si na tu něžnou náladu moc nezvykla. A taky mám stále v pohotovosti Alias Grace, která se konečně začíná rozjíždět. S Grace pravděpodobně strávím neděli, takže už se na ni těším. A ozvu se zas příští pátek. A protože mám ode dneška dovolenou, věřím, že příští Dočteno bude pěkně naducané dočtenými knihami nejrůznějšího žánru.

Přeji vám hezký poslední předvánoční týden.

Vánoce se blíží a času na čtení ubývá. To je pořád nějaké pečení, uklízení a shánění dárků a člověk aby četl jen při cestě do práce. Nicméně jsem si vyšetřila chvilku a zašla do Divadla v Dlouhé na hru Sen v červeném domě. Takové plýtvání časem! Štěstí, že hra trvala jen hodinu, jinak bych se vážně naštvala. Název hry odkazuje na slavnou čínskou románovou trilogii, ale kromě názvu s ní opravdu nic společného nemá. Jde o jakési výkřiky z dětství... nádherná scéna a skvělí herci bohužel mizerný scénář nezachrání. Tímto oficiálně rezignuji na hry tvůrčího dua SKUTR, vážně se s jejich poetiku míjím. To jsem mohla zdobit perníčky. Na rozdíl od hous.enky vám sem fotku svého cukroví nedám, protože poté, co jsem ho dopekla, už ho nechci vidět. Tak snad se raději vrátíme ke knihám. Mám rozečtenou výbornou bichli Alias Grace, a protože jsem líná  tahat ji v batůžku, čtu ještě krátké jednohubky, tak akorát na cestu do práce.

Minulý týden nás navštívil Mikuláš a protože mě neodnesl čert, napsala jsem v pátek ráno další článek ze své série Dočteno.

 

 

 

 

Dala jsem si menší blogerskou dovolenou. A nejen blogerskou i čtenářskou. Vyrazila jsem do Španělska, toulala se po Madridu a pak cvičila tai-či. Na čtení čehokoliv kromě průvodce nebyl čas. Musím vám o Španělech prozradit jednu informaci, kvůli které je hous.enka nemá moc ráda. Většina Španělů nemluví anglicky. Vůbec. Ale to mně naopak nevadí. Taky nejsem zrovna odborník na angličtinu. Navíc jsem se naučila pantomimicky objednat pivo a důvěřovat číšníkům, že mi vyberou dobré jídlo. Kromě restaurací, kde jsme ochutnávaly místní speciality (třeba vařenou prasečí krev nebo smaženou prasečí kůži), jsem se zamilovala do místní tekuté čokolády. A to jídlo nebylo vždy takhle hnusné, takové mořské plody a sangrie stojí za všechnu prasečí kůži, kterou jsem snědla (jeden kousek, protože mě ve školce naučili nejdříve ochutnat, než prohlásím "fuj"). 

Vítám vás u pokračování pátečního článku. Tentokrát opravdu splním to, na co jsem vás lákala v názvu článku, a představím vám šestici knih, které jsem v uplynulém týdnu dočetla.