Dočteno podle hous.enky (51. týden - 1. část)

10:00

Mých uplynulých sedm dní se neslo ve znamení četby. No jo, zní to skoro neuvěřitelně, ale tenhle článek bude muset vyjít opět na dvě části.

Tenhle týden jsem si zkrátka udělala více času na čtení a na mé týdenní statistice je to patrné. A co jsem dělala kromě čtení? Víkend jsem strávila částečně v Praze. Startem našeho výletu byla akce Knihex, kde jsem byla domluvená na předání nějakých knížek. Překvapila mě atmosféra místa, kde se akce konala (studio Alta) a protože to tam bylo opravdu maličké, jen jsem si prošla nabídku knihkupců a pokračovali jsme dál.

Protože se zrovna na Výstavišti konal Dyzajn Market, zašli jsme se tam podívat, ale byly tam mraky lidí, takže jsme to zase jen prošli a zmizeli. Jo, kdybych věděla, co mě čeká na Staroměstském náměstí, nejspíš bych si Dyzajn užila víc.

Byla jsem na nové Hollarově výstavě v Paláci Kinských na Staroměstském náměstí, kterou vám doporučuju ke zhlédnutí. Jsou tu čistě jen Hollarovy kresby, ale kurátoři mi díky pár obrázkům ukázali další pohled na rudolfinskou dobu, což kvituju s povděkem, neb tyhle starší dějiny se mi pomalu začínají vytrácet z paměti. A když si vezmu, co zkoušek z nich jsem na škole skládala... No dnes už bych skládat zkoušky z dějepisu nechtěla.

Po výstavě jsme zašli na svařené víno a čokoládu a šli jsme se projít vánoční Prahou. Byl to masakr a rozhodně zas dlouho sobotní Prahu nenavštívím. Lidi šílí, strkají se... Miluju Prahu všedního dne, ta víkendová mě ubíjí. A proto přikládám pár fotek zinverzované Prahy z uplynulých dnů.

Zmizelý Hrad

Dočteno

Jsou zkrátka týdny, kdy mi to nejde, a pak existují ty druhé. Tenhle týden jsem zmákla víc přečíst víc než deset knížek a ne všechny to byly kreslené pohádky pro děti. Takže tu je jedna pěkná bichlička, jeden soubor feministických esejů, komiks, memoáry z druhé světové války a samozřejmě došlo i na výše zmíněnou literaturu pro děti. Knihy jsou sepsané v pořadí, v jakém jsem je četla.

Věra Provazníková: Kozí pohádka

Anotace z cbdb: Ilustrované leporelo se známým veršovaným příběhem o kůzlátkách a mlsném vlkovi.

Poučná pohádka pro děti s nádhernými obrázky Heleny Zmatlíkové. Pokud se mi totiž někdo spojí s dětskými ilustrovanými knížkami, je to právě tahle malířka. Příběh samotný není nijak složitý (matka-koza na chvíli opustí svá kůzlata, čehož se pokusí zneužít vlk), takže o to líp se tahle knížka musí prohlížet s malými dětmi.

Daniela Krolupperová: Vánoční tramvaj

Anotace z cbdb: Venku sněží, prvňáček Víťa se těší na Ježíška a na tatínka, který se vrací domů z daleké ciziny. Vánoce oslaví všichni tři spolu! Večer, než Víťa usne, ještě vyskočí z postýlky, aby se podíval na konečnou stanici pod okny. Víťa má totiž rád tramvaje – a zrovna jedna přijíždí! Když zastaví, pan řidič vystoupí, jde k blízkému křoví a jakoby s někým mluví. Druhý den se vše opakuje. Kdo se skrývá v houští? A co se Víťovi přihodí v čarovném předvánočním čase?

Milá knížka o jednom vánočním příběhu z předvánoční Prahy. Tramvaje, stromky, psi, Kampa – tahle kombinace si získala mé srdce a mít doma prvňáčka, určitě bych mu knížku pořídila k Vánocům. Velmi kladně hodnotím i přiložený pracovní sešit, kde následně zjistíte, jestli dítě porozumělo psanému textu.

Mně jako dospělákovi se líbilo jak vykreslení rodiny, která čeká na tatínka, tak celá ta linka se strašidlem v hromadě sněhu. Přítomnost Ježíška v dané podobě pro mě byla už jen třešničkou na dortu.

Pokud jde o obrázky, byly hodně dětské, ale propracované a je na nich poznat, že si s nimi ilustrátorka dala dost práce. Vše je laděno do jemných pastelových barev, které se k dětským Vánocům hodí.

Půlminutové horory

Anotace z cbdb: Začtěte se do více než sedmdesáti nejkratších a nejděsivějších příběhů, které byly kdy napsány! Od jednoduchých a odlehčených, přes vtipné, groteskní až po opravdu morbidní. Někdy jde pouze o hororové scény, jinde kratičký příběh. Můžete číst na přeskáčku, jak vás napadne. V knize střídají příběhy také horory v podobě ilustrovaných komiksů. Různorodá vyprávění však tvoří v knize jednotu, přestože je každý příběh od jiného autora, všechny mají jedno společné – nenechají vás usnout. Povídky jsou sice krátké, ale stačí jedna a vaše děti nebudou chtít vystrčit nos zpod peřiny.

Tuhle knížku jsem četla před několika lety a přivedla mě k ní togaf. Jde o soubor dvaasedmdesáti jednostránkových (někdy dvoustránkových - to když jde například o komiks) strašidelných příběhů, které by vás měly vystrašit do morku kostí. A teda taky že jo! I při druhém čtení si říkám, že občas je to rozhodně pro děti nevhodné, protože tady nejde o nějaké bubu ve tmě, ale normálně na férovku to mizí lidi, děti i zvířata. A tím nemyslím, že mizím za dveřmi nebo ve skříni. Normálně je tu něco pohřbí, unese, zabije, rozkouskuje.

Přesto nejde o násilnou knížku. Knížka je podle mého určena odrostlejším dětem a velmi vhodná je i pro jejich unavené rodiče. Pointy jsou výborné, občas trochu úchylné, ale vždycky vás nadchnou.

Závěrem se hodí napsat, že autory příběhů jsou světoznámí autoři. Do souboru povídek přispěli například Margaret Atwoodová, Lemony Snicket, Holly Black, R. L. Stine nebo Brian Selznick. Tak neváhejte a pojďte se bát na úrovni!

John Marrs: Když jsi odešel

Anotace z cbdb: Když se Catherine probudí, myslí si, že si její manžel šel zaběhat. Jenže Simonovy běžecké boty leží netknutě u dveří. Nic nechybí, kromě něj. Catherine ví, že její muž musí mít potíže. Neopustil by ji ani děti bezdůvodně. Jenže Simon důvod zná. Zatímco Catherine čelí šílené situaci, Simon si užívá po světě. Nemůže se však skrývat navždy. Když se znovu objeví po pětadvaceti letech, Catherine se konečně dozví pravdu. Pravdu, kterou by raději nevěděla.

Z autorovy předchozí knihy jsem byla nadšená - Spřízněné duše měly výbornou atmosféru a nedovolily mi odejít od knihy, dokud ji nedočtu. Proto jsem měla od knihy Když jsi odešel, velká očekávání.

Příběh začíná na jeho konci: po pětadvaceti letech se Simon vrací k ženě, kterou kdysi opustil. Oba na střídačku vyprávějí o tom, co zažili v uplynulých letech a jak jeden druhého - z různých důvodů - nenávidí. V knize tak sledujeme kromě dvou časových linek (tehdy a teď) i dvě vypravěčské linky: vypráví Simon i jeho žena Catherine. Když mluví v přítomnosti, vypravěčem není ani jeden z nich, jako by přítomnost měla srovnat jejich skóre. A tím se dostávám k tomu, kterému týmu jsem fandila a proč.

Od samého začátku jsem byla na straně Catherine, protože ten bídák prostě vstal a šel. A zatímco její příběh zní uvěřitelně a tak nějak chytne za srdce, Simonův příběh mi přijde jako kec. Fajn, komplikovanou minulost bych mu ještě uvěřila, i tu věc, co se stala na tom večírku, považuji za pravděpodobnou, ale to, co přišlo pak a taky potom, co odešel... No bylo to jako něco mezi Indianou Jonesem, Jamesem Bondem a Chuckem Norrisem.

Je to škoda, protože nebýt těchto ambicí, byla bych z knihy nadšená.

Marceline Loridan-Ivens: A ty ses nevrátil...

Anotace z cbdb: Od svého vydání jedna z nejprodávanějších francouzských knih posledních let.
Jedna válka. Dva osudy. Tři kilometry. Francouzská herečka a režisérka Marceline Loridan-Ivens ve své knize velmi otevřeně a bez příkras vypráví o tom, jak se jí podařilo přežít holocaust. Marceline bylo čtrnáct let, když ji transportovali do Březinky a jejího otce do Osvětimi. Otec utrpení v koncentračním táboře nepřežil. Ona ano. Navždy poznamenaná. „Myslím, že jsem se neměla vrátit, že jsem tam měla zůstat,“ píše ve své knize, kterou pojala jako dopis otci, kterého naposledy zahlédla v osvětimském pekle.

Velmi otevřeně vzpomíná, co zažívala v koncentračním táboře. Jak třídila oblečení po Židech, kteří se nevrátili z plynové komory. Na setkání s Dr. Mengelem. Jak se po osvobození vrátila zpátky k rodině, která ji už nikdy nepřijala, protože místo ní se přece měl vrátit otec, který by rodinu mohl živit. Jak se její bratr navzdory všemu připojil k neonacistickému hnutí. Jak se pokusila žít normální život, naučit se znovu se radovat, smát se. To se jí bohužel nikdy nepodařilo. Chtěla na vše, co v koncentráku zažila, zapomenout, ale nešlo to.
„Žila jsem, protože jsi chtěl, abych žila. Ale žila jsem tak, jak jsem se to tam naučila: den za dnem,“ uzavírá spisovatelka svůj dopis otci. Bez trpkosti. S věcností sobě vlastní. S věcností, která čtenářům po celém světě dokáže hrůzy války přiblížit tak, jak to doposud nikdo nedokázal. Také proto kniha od svého vydání sbírá jedno ocenění za druhým a patří mezi nejprodávanější francouzské knihy posledních let.

Autobiografické vzpomínky Marceline Loridan-Ivens, která se v Terezíně v roce 1945 dočkala osvobození vojsky ruské armády, jsou mrazivé. Oproti Marceline se z koncentračních táborů nevrátili tisíce Francouzů a milióny Židů a jiných obětí z celé Evropy. Marceline se ve svých pamětech snaží vyrovnat se vzpomínkami (a jejich absencí) na svého otce, který zřejmě zemřel v posledních měsících války. Její život po válce nedává smysl, má pocit, že se nemá kam vrátit. Vrací se do jižní Francie, kde její rodina vlastní nemovitost, ale odkud je za války vlastně vyhnali sami Francouzi.

Pointou celé knihy je, že zatímco v koncentračních táborech a za války lidé neměli čas přemýšlet nad svou bolestí, po válce mají na přemýšlení spoustu času a bohužel celá řada lidí (i těch, kteří nebyli přímo v táborech) pro svou neschopnost žít obyčejný život raději zvolili smrt.

Oproti Ditě Saxové, na kterou jsem si při čtení vzpomněla, je Marceline mnohem stručnější a vpaluje čtenáři jednu myšlenku za druhou. Navíc tam, kde Dita končí, Marceline pokračuje a nachází nové a nové důvody, proč jít dál. Autorka bravurně zachytila nejen dusivou atmosféru válečné Francie, ale zejména pocity sedmnáctileté dívky, která se má vrátit na místo, odkud před pár měsíci odešla, ale vrátila se úplně jiná. Je to jako skládat LEGO stavebnici a místo chybějící kostičky tam cpát kousek puzzle. Četba téhle knihy pro mě byla hodně intenzivní zážitek.

Scarlett Curtis: Feministky nenosí růžovou a jiné lži

Anotace z cbdb: Feminismus. Dnes hodně diskutované téma. Co ale vlastně toto slovo na F znamená? Známé ženy ukazují svoji vlastní cestu k osobnímu chápání feminismu. Úvahy, životní příběhy, básně, zážitky a názory spojené s ženským hnutím i s každodenním životem chtějí překlenout propast mezi akademickými esejemi a feministickými hashtagy. Svými myšlenkami přispěly Emma Watsonová, Keira Knightleyová, Bridget Jonesová a za české feministky Lucie Zelinková.

Čekala jsem sbírku esejů známých osobností o tom, jak ony samy vnímají feminismus. A ejhle, znám jen tři jména (shodou okolností všechna zazněla v anotaci), ostatní jsem slyšela poprvé. Většinou jde o komičky, herečky, novinářky a většina z nich žije na Twitteru či Instagramu. A o tom to je – jak feminismus dnes oslovuje mladé dívky a jak se k hnutí přidat. Jak být jednou ze sesterstva, které stojí za všemi svými členkami...

Kniha je tak nějak rozdělena do několika částí, ale ty mi po dočtení splývají do jediné: proč jsem feministkou.

Výsledek je pro mě takový rozpačitý. Líbila se mi esej o historických vlnách feminismu a zaujala mě stať Keiry Knightley o jejím krvavém porodu a dostal mě výzkum růžové, ale jinak jsem spíš zklamaná. Všechno to bylo tak nějak na jedno brdo a hlavně zase někdo odflákl redakční práci. Ach jo. A takovej potenciál tam byl.

Alexandra Kohoutová: Slova z pekla

Anotace z cbdb: Možná už je znáte z Instagramu. Slova z pekla monitorují ten nejbizarnější jazykový paskvil, co lidé vypouštějí z úst. Jejich hledáčku neuniknou milovníci kávy, fotbaloví fanoušci, maminky z internetových diskuzí ani manažeři z korporátů.Hlavním cílem knihy je pobavit a nastavit zrcadlo tomu, jak mluvíme. Slovní hříčky, floskule a neologismy jsou doplněné o vtipné úlovky z fotobank a originální memes

Tohle je další důkaz toho, že to, co funguje na Instagramu, v knize zkrátka fungovat nemůže. Kniha je rozdělena na několik jakože tematických kapitol (škola, tělocvik, maminky na mateřské, oslavování, oslovování), přičemž na začátku každé z nich je shrnutí několika málo nejpoužívanějších paskvilů a následuje galerie pěti graficky zpracovaných výrazů. Tím termínem „graficky zpracované“ myslím obrázek z fotobanky a slovo napsané tiskacími písmeny a umístěné v obrázku/na obrázku/pod obrázkem.

Věřím, že původní nápad a provedení je brilantní. Čeština je zaplevelená novými slovy, které pomalu pronikají do slovníků běžných uživatelů tohoto jazyka. Potud je to skvělá myšlenka. Jenže v knize to tak nějak nefunguje. Oželela bych ty stručné rádoby vtipné úvody a ocenila bych víc zvrácených koláží. Rozhodně se ale mrknu na Instagram a najdu si „Slova z pekla“ online, protože autorka si tímhle projektem získala moje sympatie.

Dočteno podle hous.enky (51. týden - 1. část)