Dočteno podle hous.enky (50. týden 2019)
11:00
Blíží se Vánoce a čas tak nějak zrychluje.
Alespoň já mám pocit, že uplynulý týden se mi smrsknul do dvou dnů, protože
jako by to bylo včera, kdy jsem psala minulý článek.
Tenhle týden probíhal ve znamení předvánočních
setkání. Tedy hned v pondělí jsem strávila den doma s Ebi, abychom
společně nasály tu správnou atmosféru. Inu, povalovaly jsme se a četly jsme
spolu Volání netvora (k anglicky psanému textu jsem poslouchala audioknihu a
byl to vlastně skvělý zážitek). Mám ráda tyhle volné dny, kdy nic nemusím. Moc
jich tedy není a možná o to víc si je užívám. V úterý jsme na angličtině
probíraly vdavky z rozumu a po práci jsem měla sraz s togaf a
kamarádkou Péťou. Šly jsme omrknout výstavu v Národním muzeu.
Aktuálně tu mají výstavu k historii české žurnalistiky.
Výstava nás moc nenadchla, ale ještě jsme pak prošly průchodem ze staré budovy NM do nové budovy. Nápad je to rozhodně zajímavý a líbilo se mi jít proti proudu času na plátně průchodu.
Ve středu probíhal v naší knihovně
jarmark, kde každoročně dokoupím poslední maličkosti pod vánoční stromek. Letos
mě ještě pár drobností čeká, ale většinu dárků mám připravenou k zabalení.
Ve středu po práci jsme měli tradiční knihovnický předvánoční večírek, takže
jsem domů dorazila před osmou (a byla jsem úplně zmrzlá, protože jsem čekala
dvacet pět minut na autobus na zastávce, brrr). A včera měl večírek M., takže
jsem po příchodu domů zatápěla v kamnech, šla na dlouhou procházku s Ebi
a konečně jsem vytřídila tašku s kovovými obaly.
No a taky jsem cestou od popelnice s kovy vyfotila obecní stromeček:
Tím vším chci říct, že tenhle týden jsem kromě
pondělí neměla mnoho času na čtení a s přečtenými knížkami jsem nepohnula.
A to bych ale chtěla, protože mám svou tradiční roční kvótu, kterou už pár let –
dva roky – plním. Zbývá mi něco přes dvacet kousků. Což by, zdá se, mohlo do
konce prosince vyjít. Ale řeknu vám, že to bude náročný úkol.
Dočteno
Benni Bødker, John Keen Mortensen: Vánoční bestiář
Anotace z cbdb: John
Kenn Mortensen, slavný a oceňovaný autor, kterého zná české publikum zejména
díky knize Lepíkové příšery, se podíval na zoubek Vánocům. Svátky klidu mají
mnoho různých podob a tu a tam jsou tvorové, kteří je reprezentují, poněkud
zneklidňující. Autor proto vytvořil taxonomii vánočních stvoření, jak je znají
lidé po celém světě. Díky jeho osobitému smyslu pro humor a ještě osobitějšímu,
skvělému kreslířskému talentu je Vánoční bestiář přesně tou publikací, kterou
musíte mít doma.
Velmi povedený výbor čtyřiadvaceti zimních
zrůd, které mají o Vánocích tak nějak k lidem blíž, muhehe. Miluju vánoční
knížky, takže když jsem v nabídce Arga viděla Vánoční bestiář, měla jsem jasno:
tohle musím mít doma. A ukázalo se, že opravdu jo. Nejen že se mi knížka
perfektně hodí do sbírky mých vánočních knih, ale pásne i k těm, které se
zabývají severskou mytologií. Celá ta skládačka do sebe začíná skvěle zapadat.
Bestiář nejen že mapuje jednotlivá monstra,
ale taky je tu John Keen Mortensen nádherně strašidelně nakreslil. Věřte mi, že
rozhodně nejde o poeticky naznačené, kdo jak škodí. Je tu spousta zrůd s
větvemi místo rukou a na jejich koncích občas vidí dárky, jindy děti... Ano, je
to poměrně hodně strašidelné a rozhodně bych knížku nedoporučila malým dětem.
Na druhou stranu: pokud nejste malé dítě a máte rádi Vánoce na sto způsobů,
měli byste si ke knížce rychle najít cestu.
Víc o knížce se dozvíte ve víkendové recenzi.
František Hrubín: Dětem
Anotace z cbdb: Zpěvné
verše o sluníčku, ročních obdobích, přírodě a jejích tvorech, o zvířatech na
venkovském dvoře, o dětských hračkách a hrách, dotýkají se dějů známých pohádek
a dávají dětem hádanky. Prózy přinášejí vyprávění o životě na venkově a pohádky
o tom, jak šel Honza do světa, jak sháněl kobylí vejce aj.
K Hrubínově poezii pro děti se ráda vracím,
protože s jeho básničkami mám spojené dětství. No kdo by taky neměl, když jsme
byli jeho básněmi obkolopováni. A je to zatraceně dobře, protože Hrubínova
poezie je naprosto dokonalá. Až už jde o rýmované básničky nebo kratičké
pohádky, které se vyskytují právě v tomto výboru.
Letos je to už moje druhé setkání s tímhle
básníkem a věřím, že příští rok si ke mně zase tak nějak cestu najde. Sbírku
Dětem jsem totiž objevila v říčanské knihobudce.
Patrick Ness: A monster calls (česky vyšlo jako Volání netvora)
Anotace z cbdb:
Příběh o velké odvaze malého kluka, který se postavil svému strachu.
Třináctiletému Conorovi se do snů vkrádají noční můry. A jakpak by taky ne –
jeho maminka je vážně nemocná, táta žije kdesi za mořem v Americe, babička ho
pořád jen peskuje a spolužáci jsou tak trochu tyrani. Pak se rozhádá se svou
nejlepší kamarádkou a zůstane na všechno sám. Tedy, skoro sám. V noci, vždycky
chvíli po půlnoci, ho totiž navštěvuje netvor – obrovitánský chodící a mluvící
starý strom, který roste na kopci za domem. A překvapivě si chce... povídat!
Postupně Conorovi vypráví tři starobylé příběhy a učí jej, že věci často nejsou
takové, jakými se na první pohled zdají. A že naším největším nepřítelem je náš
vlastní strach. Netvor chlapce ponouká, aby povyprávěl čtvrtý, poslední, příběh
sám. Vlastně po něm chce tu vůbec nejtěžší věc – podívat se děsivé pravdě do
očí. Dokáže to Conor?
Příběh napsal Patrick Ness, autor dystopické trilogie CHAOS, podle námětu Siobhan Dowdové, která ji už sama napsat nestačila.
Příběh napsal Patrick Ness, autor dystopické trilogie CHAOS, podle námětu Siobhan Dowdové, která ji už sama napsat nestačila.
Strašně dlouho jsem s Voláním
netvora otálela, protože ten pomalý rozjezd mě zkrátka za srdce nechytl. Do
doby, než skončí první příběh a vy si říkáte, co tím kdo chtěl říct, jsem
knížku průběžně po pár stránkách odkládala. Jenže pak Conorovu mámu odvezli na
novou léčbu a já jsem najednou byla do knihy úplně zaháčkovaná. Nešlo přestat
číst, takže jsem vlastně dvě třetiny knihy přečetla najednou.
Kniha nabízí neotřelý pohled
na tematiku umírání a musím říct, že jsem během čtení použila spoustu
papírových kapesníků. Ještě teď, skoro týden po dočtení, mám pocit, jako bych
knihu právě zaklapla. A monster calls se stává jednou z mých nejoblíbenějších
knih a zároveň první anglicky psanou knihou, kterou jsem dočetla.
Charles Dickens: Vánoční koleda
Anotace z cbdb: Klasická
povídka zavádí čtenáře do staré Anglie v období vánočních svátků. Jejím hrdinou
je známý lakomec a nemilosrdný lichvář, kterého se snaží napravit tři hodní
duchové. Ti mu předvádějí smutné obrazy jeho minulosti, současnosti i
budoucnosti, a díky jejich zásahu se krutý lakomec změní v milého a laskavého
člověka.
Povídku jsem četla před třemi
lety v knižní podobě, takže letos jsem si ji poslechla jako audioknihu
namluvenou Eduardem Cupákem. A musím říct, že vím, proč audioknihy
neposlouchám. Uf, některé části jsem si musela pouštět dvakrát, protože jsem
najednou čtení přestala vnímat. Nicméně Cupák knihu namluvil fantasticky – jeho
žerty mě bavily. Bohužel je tahle verze hodně osekaná (trvá necelých čtyřicet
pět minut), což mě malinko mrzí, protože na některé události nedojde (duch
budoucích Vánoc Vydřigroše zavedou rovnou ke kameni) a jiné jsou pojaté hodně
stručně.
I tak mě tenhle příběh o
napraveném lichváři baví a fascinuje. Zároveň mi bylo Vydřigroše líto, protože
za to, jaký byl, vlastně sám ani nemohl. Nebo aspoň já to vnímám tak, že
společnost ve své touze po zisku dělá z lidí chladnokrevné mrzáky, kteří
nejsou schopni empatie a soucitu. Od Dickensových dob se toho mnoho nezměnilo...
0 Comments