Dočteno podle hous.enky (3. týden 2020)
11:00
Tenhle týden jsem
po dlouhé době oživila svou čtečku. Doplnila jsem ji o nové knížky, dolila jí
energii přes nabíječku a těšila se, až si v ní zas pěkně počtu. No a ona
se, mrcha, sekla. Tedy takhle: čtení funguje parádně, ale listování v knihovně
mi dovolí jít jen na stranu 13 (z 45) a pak mě zase hodí na první stránku.
Uáááá. Takže jsem musela překopat adresář, změnit názvy složek, vybrat knížky,
které si zrovna chci přečíst... Ale stejně jsem malinko rozladěná, že to
prohlížení knihovny nefunguje správně. Hledala jsem nějaké info na internetu a
jediným lékem by mohl být restart, jenže můj Pocketbook nemá tlačítko na
restart. Takže po tom, co jsem ho nabila, ho teď nechávám vybít, aby se vypnul
a já ho mohla znovu nastartovat. Vzhledem k tomu, že se mi ještě v životě
nevybil, si myslím, že až mu ubyde čárka v baterce, zapomenu, co jsem
chtěla, a budu tam, kde jsem začínala... Život je někdy opravdu složitej.
Kromě trablů
kolem čtečky nás tenhle týden zaskočila další věc. Náš pes se dal na strhávání
omítky... A nečekejte žádné náznaky, Ebi jde až na kost, respektive na cihlu. Svůj
první pokus nám předvedla v úterý, když jsme přišli z práce.
A podruhé se
pustila do místa asi o dvacet centimetrů dál. A tak teď máme v předsíni
dvě nádherné díry velikosti středního štamprlete. Asi už ji přestaly bavit
hračky, které dostala k Vánocům, a hledá si zábavu jinde. Snad to tou
druhou dírou skončilo, protože jinak to u nás bude brzy vypadat jak ve
vybydleném squatu.
Tenhle týden
jsem měla poměrně dost pracovních povinností, takže mám pocit, že těch pět
pracovních dnů (myšleno od pátku do čtvrtka) mi uběhlo rychlostí Vánoc. I tak
byl ale čas na moje rituály a kafe s dortíkem.
Svým rituálem
myslím vyhlášení Oscarů. V pondělí to totiž začalo: byly vyhlášeny
nominace na ceny filmové akademie. A mám teda co dělat, abych to všechno
stihla, protože filmů, které jsem neviděla, je tam zase mraky. Takže jsem
nasadila ostré tempo a dokoukala jsem první z filmů – Manželskou historii.
Nadvakrát, protože celý film je čistě jen o tom, že se manželé rozvádějí. Pokud
to mám srovnat s filmem Co věděla Maisie, je Manželská historie
introvertní, komorní, neakční a měla jsem problém s udržením pozornosti.
Nicméně Scarlett Johansson byla výborná.
 |
| Ne, náš pes nikdy nebude spát v posteli... |
Kafe a dortík
tentokrát proběhl s kamarádkami z práce. Jsme parta pěti holek a čas
od času vyrážíme na kafe a dort do některé z kaváren, které doporučuje
Lukáš Hejlík ve své knize Gastromapa Lukáše Hejlíka. Tentokrát jsme byly v Cofeee
Room Praha v Korunní. A byl to zážitek! Holky měly irskou kávu a já jsem si dala dýňové latté. Pumpkin
spice latté ze Starbucksu na mě bylo nechutně sladké, ale tohle mi moc
chutnalo. Navíc ta prezentace!
Místo
šlehačkových dortíků tu mají jen koláče, ale ten s karamelem a vlašskými
ořechy jsem si neskutečně užila. Mňam. Myslím, že sem se ještě někdy vrátím(e).
A co knihy?
Inu tenhle týden jsem četla, četla, ale mnoho jsem toho nedočetla.
Dočteno
René Goscinny, Jean-Jacque Sempé: Malý Mikuláš
Humor knížek vychází z unikátního vypravěčského stylu: dobrodružství malého Mikuláše jsou vyprávěny v první osobě samotným Mikulášem. Na jedné straně jsou knihy parodií vyprávěcích zlozvyků malých dětí; například, když autor často používá nekonečných souvětí a používá egocentrický, naivní pohled na svět. Na druhé straně představují dospělí terče humoru, když přímočarý a nekomplikovaný pohled dětského vypravěče odhaluje jejich chyby. Rozvratný prvek v Malém Mikuláši tudíž z něj dělá příklad moderní dětské literatury, která je soustředěná spíše na zážitky dětí nežli na interpretaci světa z pohledu dospělých.
K Mikulášovi
jsem si cestu nikdy dřív nenašla. Ano, viděla jsem několikrát filmové
zpracování (Mikulášovy patálie, Francie 2009), ale kniha samotná mě nelákala.
Vlastně až po tom, co jsem žila nějaký čas ve Francii, jsem Mikuláše začala
vnímat trochu jinak. Asi proto jsem pak několikrát viděla právě zmíněný film.
No a jednou jsem narazila na knižního Mikuláše. Chvíli jsme kolem sebe kroužili
a nakonec jsem mu řekla své Ano. A naše první společné chvilky proběhly během
tohoto týdne.
Mikuláš je
obyčejný kluk z francouzské středostavovské rodiny 50. let 20. století. Rodinné
role jsou pevně dané, kluci jsou rošťáci a holky princezny. Je zajímavé, že
tyhle role jim zůstávají i v dospělosti, což je velmi dobře vidět na
Mikulášových rodičích. Maminka je doma, vaří, pečuje o domácnost a Mikuláše a
tatínek chodí do zaměstnání, soutěží se sousedem na kole, rozhoduje o penězích,
ale doma nemá povinnosti žádné. Musím říct, že při čtení jsem občas skřípala
zuby. Moc se mi líbila postava Lojzičky, která je pro svou maminku
princezničkou, ale při hře s Mikulášem se ukáže, že je úplně jiná, než jakou
ji Mikuláš viděl.
Na Mikulášovi
mě okouzlil jazyk, jakým je kniha psaná. Dlouhé věty, naivní, a přesto naprosto
přesné postřehy dítěte ve světě dospělých.
Už mám přichystané další knihy z téhle série a těším se, že s Mikulášem
ještě nějaký čas strávím.
Právě čtu
Aktuálně v batohu
nosím druhý díl Kouzelnické party od Neila Patricka Harrise, na nočním stolku
mám nachystané komiksové Kosmo knedlíky a ve čtečce mám Madisonské mosty. Oproti
konci minulého roku jsem zvolnila a čtení si užívám.
0 Comments