I mě čas od času zláká romantická představa číst si v nějaké fotogenické krajince. A vždycky narazím na totéž. Ty drobné zádrhele mi znepříjemní celý požitek ze čtení. Při mhouření očí myslím na to, jak se mi právě tvoří vrásky a jak mi slzící oči rozmazávají řasenku, a ne na to, jak si s touhle vlakovou vraždou Poirot poradí. Pak tu máme pot. Asi jako všichni lidé i já nesnáším pot. Takže si čtu ve stínu, který se ovšem z logiky věci posouvá. A já se musím posouvat s ním. A všechna ta příroda na mě venku tak nějak útočí. Drobné mušky a komáři mi bručí kolem uší, mravenci a jiná drobná havěť mi leze po nohou, prach, písek a drobné smetí víří vzduchem, abych ho mohla nepozorovaně vdechnout a lidi mluví a mluví a obvykle to jsou nesmysly a v nejhorším případě mě i cíleně vyruší od čtení nějakým impertinentním dotazem. 

Ovšem ani mně se venkovní čtení nevyhne. Jak už jsem psala výše, podlehnu kouzlu slunce a vytáhnu si knihu ven. Některé vzpomínky na čtení pod širým nebem mám i pěkné. Třeba taková Anna Karenina čtená před petrohradskou Ermitáží mi z hlavy jen tak nevyprchá. Nicméně lidový zpěvák a méně lidový komik v kostýmu Mimoně mě od čtení náležitě odváděli. 

Mám i moc hezkou vzpomínku na čtení u jednoho bukurešťského hřbitova. Tam mě od čtení nudné knihy odváděl divný rumunský pán. Bůh ví, co po mě chtěl, rumunsky neumím a pán neuměl jinak než právě rumunsky. Ale park to byl moc hezký, kdyby mě nikdo nerušil, určitě bych si to moc užila. A to je právě to, u čtení venku se vždycky nějaké to "ale" najde.