Tento týden jsem četla! Ano, překvapila jsem sama sebe. Přečetla jsem knížku na naši knižní výzvu; na článek o ní se můžete těšit ve středu; dále jsem přečetla knížku na svůj velikonoční speciál; ten plánuji na Velikonoční pondělí, proto si nakonec dneska přečtete jen o dvou mých dočtených knihách...Ale aby dnešní článek nebyl příliš krátký, seznámím vás s novým divadelním počinem Národního divadla. Tak se pohodlně usaďte, začínáme.

Národní divadlo se v posledních letech míjí s mým vkusem. Co mi primárně vadí? Přílišná senzacechtivost. Všechny ty moderní prvky, které jsou v současnosti populární, Zlatá kaplička přivádí do extrému. Už si ani nepamatuji, kdy jsem byla na nové hře, aniž by na jevišti někdo jedl, kouřil či se svlékal. Nic proti aktualizaci klasiků, dokonce i to kouření na jevišti vítám - vidím v něm totiž jistou formu vzdoru vůči protikuřáckému zákonu, ale - jak je známo - čeho je moc, toho je příliš. Takže na Fausta do Stavovského divadla jsem šla s rozporuplnými pocity. A první část představení mě proto velmi mile překvapila. Kamion na jevišti byl výborný nápad, jeho potenciál je plně vytěžen a skutečně vnáší do klasické hry oživení. 

Druhou polovinu hry už tak chválit nebudu. Po přestávce nás totiž čekala záplava metafor a postmoderních hrátek. Projekce natočených scén se prolínala s hranými úseky a já se ztrácela v tom, co tím chtěl básník (nebo spíše režisér) říci. Faust přesunutý ze své romantické doby do dnešních dnů je nápad, který by mohl fungovat, ale na prknech Stavovského divadla se bohužel ukazuje, že úmysl přenést Fausta i s jeho opulentními gesty a mluvou není šťastný krok.

Ač tvůrci Goethovo drama výrazně seškrtali, stále to nestačilo. Pro mě tak zůstává vrcholným bodem hry kamion. V první půli je využit jako klasický dopravní prostředek, v druhé půli je právě na něm ukázán zmar Faustův i dnešní doby. A Saša Rašilov. Ten je opravdu výborný a táhne i slabší místa hry. Hlavním problémem pro mne byla délka představení. Tři hodiny dvacet minut je zkrátka moc i na Geotha.

A konečně nějaké ty knihy:

Petr Šabach: Hovno hoří

Anotace z cbdb: Populární knížka, v níž autor s neodolatelným humorem a nadhledem vykresluje rozdíly mezi mužským a ženským nazíráním na svět. Obsahuje tři autobiografické povídky: Sázka, Bellevue, Voda se šťávou. Některé motivy byly použity ve filmu Pelíšky. 

Já vám nevím, nějak jsem Šabachovi nepřišla na chuť. Povídky se čtou rychle a snadno, ale já jsem si jen v duchu odškrtávala scény použité v Pelíškách. A Pelíšky z tohoto srovnání vycházejí výrazně líp. Po dlouhé době jsem tak opět narazila na knihu, která není lepší než její filmové zpracování. Nezatracuji Petra Šabacha na věky, je velmi pravděpodobné, že se k jeho povídkám ještě někdy vrátím.

David Horn: Ruku na to

Anotace z cbdb: Sbírka básní tehdy osmnáctiletého autora, která s bolestivou lehkostí líčí čtenáři příběh o komplikovaném vysekávání dívčího srdce z ledu. Skvělá příležitost vrátit se pomocí jednoduchých veršů na střední školu a zavzpomínat na vlastní milostné úspěchy a neúspěchy, které k tomuto období neodmyslitelně patří. 

Tuhle knížku jsem si stáhla z iBooks tak nějak neplánovaně. Ležela jsem v sobotu ráno v posteli, chtěla jsem si číst a kniha byla daleko. A telefon byl naopak po ruce. Básně Davida Horny jsou ale moc fajn. Nehraje si na intelektuála a nesnaží se ohromit květnatou mluvou nebo nicneříkající poetikou. Jde přímo k jádru věci a velmi nápaditě využívá prvek nečekaného. Na sobotní ráno jsem si nemohla vybrat lépe.