"Z čeho máš strach?"
"Ze všeho..."
"Se mnou se nemusíš ničeho bát."

     Citace z knížky a tenhle obrázek Vám, doufám, způsobí pocit, že jste se právě vrátili do svých studentských let, do časů bravíčka. Ne že by knížka Šťastní lidé čtou a pijou kávu byla laděna do téhle atmosféry, ale když zpětně píšu recenzi a našla jsem tuhle citaci, která podle mě docela přesně vystihuje celou knihu, nemohla jsem se tomu delfínímu kýči ubránit.


     Ale pojďme už ke knize samotné. Začněme tedy hned tím prvním, co Vás (nebo alespoň tedy mně určitě) na knize zaujme: obálkou. Tady je ta česká:


      Rozmazaná Eiffelka v pozadí, roztomilá slečna, která zasněně vdechuje vůni horké kávy (mohla by tam mít i svařák nebo punč, ale držme se kávy, prosím). Západ slunce, vřelá atmosféra. Prostě nádhera. Já věřím, že spousta lidí po téhle knize sáhne už jen z toho důvodu, že ta obálka je prostě líbivá. Navíc z anotace, jak uvidíte dál v textu, nás lákají na roztomilou francouzskou kavárničku, které šéfuje Diane a její teplý kamarád Félix.
     Upřímně si umím představit, že bych si koupila sešit na deníček s tímhle obrázkem.
    No jo, ale možná bych chvíli váhala, kdyby vedle sebe někdo položil sešit s obálkou českého vydání a toho anglického.


Nebudu Vás napínat, tady je anglická obálka:


    A je to zpět: rozmazaná Eiffelova věž, symbol Paříže, dobrodružství, romantiky a... Amélie z Montmartru! Taky v té holce vidíte Amélii? Mám pro vás jednu podstatnou informaci: Pařížanky nevypadají jako Amélie, stejně jako české ženy nevypadají jako selky z 19. století...
     Nebo alespoň většinou. My, které tak vypadáme, s tím něco děláme a cvičíme. Rozhodně bychom se nenechaly nacpat na obálku knihy o holce, která má v Paříži roztomilou francouzskou kavárničku, které šéfuje... viz výše.






     Ale knížka není anglická ani americká. Autorka je čistokrevná Francouzka prorostlá sýrem a červeným vínem. A proto tady máme do třetice obálku původní, francouzskou. A myslím, že tahle obálka vyjadřuje obsah knihy nejlíp. Zaprvé tam není ten idiotský český hovorový překlad (pijou? To jako fakt?) a hlavně je tam normální ženská s cigárem v obyčejné kavárně.
    Samozřejmě u nás by tahle obálka zapadla v regále s Kafkou, takže jsme si ji museli trochu počeštit. Že se to ale až takhle zvrhne, to mi přijde drobet nedůstojné.






    Dovolte, abych vás napřed na knihu nalákala anotací knihy z cbdb.cz:
Dá se vyléčit zlomené srdce? Mladá Pařížanka Diane je přesvědčená, že šťastní lidé čtou a pijou kávu, a proto tak nazve svou kavárnu. Když však při automobilové nehodě zahyne její manžel i malá dcerka, Diane ztratí smysl života. Zoufalá mladá žena se zcela uzavře před světem a přestane se starat i o svou literární kavárnu. Nakonec se rozhodne odjet do Irska, které toužil navštívit její muž, a na jeho bouřlivém a drsném pobřeží dát do pořádku svůj život. Netuší, že tu potká muže, který rázem její život změní. Záhadný fotograf Edward, kolem nějž se dějí podivné věci, ji přiměje vrátit se do života.


     Ano, jde o knihu o mezilidských vztazích. Hlavně pak o vztazích mezi mužem a ženou. A většina vztahů (navíc těch mezi mužem a ženou) je komplikovaná. Hodně komplikovaná. Někdy dokonce víc než to! No a pokud vztah proložíte litry kávy a Guinnesse, přihodíte pár kartónů cigaret a pár kýblů zvratek - tadááá! Máte tu nahrubo nastíněné pozadí k dějové lince Šťastní lidé čtou a pijou kávu.


   Diane při tragické nehodě zemře manžel a dcera a ona se najednou ocitá ve vzduchoprázdnu, život pro ni ztratil smysl. My se s Diane seznamujeme rok po nehodě, kdy stále jen spí, kouří a utápí se ve svém žalu. Vlastně je ten začátek hodně depresivní a musím přiznat, že jsem prvních několik stran probrečela... v metru...
    A právě ten začátek mě hodně navnadil ke čtení. Čekala jsem totiž dvě varianty: velikou love story s irským studeným čumákem Edwardem, anebo bilanční pobyt mladé ženy v cizí zemi, kdy se autorka vyřádí v popisech tamější přírody a přírodních... ehm... úkazů.
   Problém ale je, že tahle kniha stojí rozkročena mezi oběma variantami a já jsem z výsledku vlastně dost rozpačitá.
   Stejně tak trochu zmatená jsem z postavy Félixe, roztomilého gaye, který vede s Lorelay (ehm, pardon, Diane) jejich pařížskou literární kavárnu. během čtení jsem se několikrát přistihla, že ho vidím jako Michela z Gilmorových děvčat! Dokonce i popis sedí: milý gay, francouzský přízvuk, holohlavý, atraktivní, tmavý typ. Taková vykrádačka!
   Kniha Šťastní lidé čtou a pijou kávu není ničím, co by vám změnilo život, ale je pěkně napsaná a atmosféra Irska je mi víc než příjemná: pobřeží, vítr, déšť, zelená louky... Je to taková příjemná (od 20. strany) kniha o kuřácích, alkoholicích a problémových vztazích.










/hous.enka/