Magnesia Litera - Moleskine Litera za poezii
9:00
Myslím, že se o mně obecně ví, že poezii moc nečtu. Ani českou, ani světovou. Jednou za rok udělám výjimku a nějakou tu sbírku si půjčím - sbírku, jejíž autor je nominovaný na cenu Magnesia Litera za poezii.
Pokračovat ve čtení
Letos jsem ve své domovské knihovně sehnala dvě ze tří sbírek nominovaných na tuto cenu. Obě vám v dnešním článku zkusím představit. Bude to takové všelijaké, protože na poezii nejsem machr a opravdu to budou jen čistě mé pocity ze čtení. Ale třeba se po některé z nich poohlédnete ve své knihovně. Nebo si možná půjčíte obě. Kdo ví. Poezie umí vždy překvapit
Michal Jareš: Začátek eposu
O autorovi: Český básník, literární vědec, publicista a editor. Vyučil se mechanikem strojů a zařízení v podniku LIAZ, kde také krátce pracoval jako dělník. V letech 1993-1998 vystudoval teorii a dějiny dramatického umění na Univerzitě Palackého v Olomouci. Od roku 1999 pracuje v Ústavu pro českou literaturu Akademie věd České republiky, kde se zabývá moderní českou poezií, literární generací 40. let 20. století a populární literaturou. Od roku 2001 působí také jako redaktor časopisu Tvar. Jako publicista se věnuje beletrii a komiksu. Edičně se podílel mj. na vydání díla Michala Mareše, Vladimíra Burdy či spisů Vladimíra Körnera. (zdroj: cbdb.cz)
Anotace z cbdb: Básnická sbírka Michala Jareše „Začátek eposu" prostupuje napříč časem: přináší útržky zpráv z předvěkých dob a zároveň zpřítomňuje běžné, zdánlivě banální situace, v nichž se čas na okamžik zastaví. Takto vzniklými průzory se k nám dere vesmír a spolu s ním reálno a věčnost – neúprosné, neosobní, a přece skýtající útěchu a hluboký mír.
Jareš je básník originálního vidění s přirozeným citem pro rytmus a zvuk slov. Jeho básnické gesto je sympaticky odosobněné, soudržné a hutné.
Hned první sbírka pro mě byla krokem trochu mimo. Volný verš, hodně abstraktních témat a samotný Začátek eposu je zařazen až na konec sbírky. Mimochodem ten se mi líbil asi nejvíc - jde o báseň v próze a přišlo mi to tak nějak nejlépe uchopitelné.
Kniha je rozdělena do několika částí. Sbírka je uvedena básní Na vrbě, následuje část Peklo, Picí miska a celé to končí již zmíněným Začátkem eposu. Jednotlivé básně někdy mají název, jindy jej postrádají.
Kromě závěrečné skladby se mi líbilo i Peklo, kdy jedinec za zradu (nevíme, koho a čím zradil) obdrží v pekle tři dary: dlouhověkost, paměť a dar němých úst. Výborně promyšlený nápad přetavil Michal Jareš v zajímavou skladbu, která nepotřebuje mnoho slov, abyste její vyznění ocenili. A pochopili.
Co o sbírce píší na webu Magnesia Litera: Jarešova poezie je na první pohled nenápadná a introvertní. Má v sobě něco z východní filozofie – nikoli ve volbě vnějších forem či dekorací, jako spíš v jistotě nedozírných nánosů věků pod nohama, v jistotě vlastní nepatrnosti. Jarešův básník není demiurg či fanfarón, je to asketický rytec, neúprosný svědek – tak nestranný, až je to nepříjemné. I proto u něj vždy všechno dopadne jinak, než čekáme a než bychom si třeba přáli. Sbírka nejprve udiví svou stylovou a tematickou nesourodostí: po úvodním vázaném čtyřverší nás bez okolků uvrhne do poemy Peklo. Z Pekla vyjdeme dlouhověcí, s monstrózní pamětí a němí. Prostřední oddíl Picí miska obsahuje 25 formálně vybroušených kratších básní – tentokrát z tohoto světa a času, jakkoli poněkud unaveného a setmělého. Závěr tvoří titulní poema Začátek eposu, z hlubin bezčasí, kde se teprve dlouze a bolestně rodí slova a řeč. V této knize jde o víc než jen o snůšku pěkných básní. Je to koncentrovaný hold mýtu, ohledávání prasklin času a jeho cykličnosti, ohledávání přelomu jedné epochy v další.
Milan Děžinský: Obcházení ostrova
O autorovi: Český básník a překladatel. Vystudoval Pedagogickou fakultu Univerzity Jana Evangelisty Purkyně v Ústí nad Labem, učitelství českého a anglického jazyka. Do literatury vstoupil během svých vysokoškolských studií. Spolupracoval s redakcemi několika časopisů. Své básně překlady a recenze publikoval v časopisech Tvar, Host, Nové knihy, Psí víno, Weles, Pandora, Listy.
Autor také provozuje blog, kde kde upozorňuje na literární akce, knižní tipy. Dále zde zveřejňuje básně autorů, kteří ho zaujali; na blogu můžeme najít i jeho vlastní překlady, popřípadě úvahy nebo názory na různá témata. (zdroj: cbdb.cz)
Autor také provozuje blog, kde kde upozorňuje na literární akce, knižní tipy. Dále zde zveřejňuje básně autorů, kteří ho zaujali; na blogu můžeme najít i jeho vlastní překlady, popřípadě úvahy nebo názory na různá témata. (zdroj: cbdb.cz)
Anotace z cbdb: I ve své šesté knize, sdružující verše z let 2011 až 2016, básník předkládá nenápadné, ale silné svědectví; plody osobní (i lyrické) zralosti. Jak sám píše, jeho básně představují jakési „štíty proti prázdnotě“. Tíhu existence vyjadřuje vždy jemnými, ale přesnými tahy a obrazy, bez zbytečné expresivity. Stěžejní situace zachycená v názvu sbírky se tak stává metaforou pro celé dílo. Neběží zde ale pouze o ohledávání hranic lidského údělu, ale je zde nabídnut i prostor ke šťastnému setkávání a sdílení. „Nejraději mám básně, které vyprávějí prostě o prostých věcech“, píše Děžinský.
Druhá sbírka pro mě byla srozumitelnější. Možná i tím, že se Milan Děžinský věnuje spíše osobní lyrice, která nevyžaduje pochopení toho, o co autorovi vlastně šlo.
Když budete dobře hledat (a já se fakt snažila), najdete v této sbírce i několik básní milostné lyriky, kdy autor píše například o své ženě. Zaujala mě tedy například poslední báseň, která se jmenuje Chtěl bych dnes přijít do veselého domu, a v ní tenhle verš:
"I ta nejkrásnější báseň říká, co dávno vím.
Báseň není život.
Je v pořádku, když končí nádechem."
Co o sbírce píší na webu Magnesia Litera: Děžinského sbírka je soudržná a v jistém smyslu dokonalá. Znepokojuje zdánlivě nesourodou obrazností, proměnlivou intenzitou básnické výpovědi. Čtenář je nucen se ptát, co dělá některé verše výjimečnými oproti jiným. V každé básni lze najít alespoň jedno místo, překračující hranici mezi výborným a mimořádným, výmluvným a zjevujícím, věrným a bezprostředním veršem. Číst celé básně, nebo jen zírat na tato “dokonalá” místa v nich a obcházet je jako ostrovy? Uzavřít se, nebo otevřít? Cesta k Děžinského poezii je cestou zpátky: od obrazu, který svou průzračností dal zapomenout na zbytek básně, zpět k jejímu celku. Čtenář si tak musí každou báseň, a posléze i celou sbírku, nejprve „ochočit“. Dochází tak k mimořádně působivému efektu – přivlastnění.
0 Comments