Dočteno podle hous.enky (49. týden 2019)
15:00
Vzpomínám na minulý článek, kdy jsem psala, že
jsem o víkendu pila hektolitry čaje. Pf, o prvním prosincovém víkendu mi klidně
mohli přistavit cisternu s horkou vodou, protože jsem pila JEN bylinkové
čaje. Což má za následek, že několik týdnů nechci vidět ani list máty, květ
heřmánku natož rozdrcenou lípu, které jsem pila po kilech.
Plus samozřejmě nadále platí, že kolem
koriandru chodím obloukem a cokoli zeleného (kromě bazalky) z jídla sundávám.
Nechápu, kdo přišel na to, že se ozdoba na jídle má jíst. Jí se jídlo, ne
ozdoby.
Já v uplynulém týdnu jedla dort. Slavila
jsem totiž narozeniny (ještě dnes nemůžu uvěřit, že žiju dýl než Kristus – i když
vlastně mám ještě do Velikonoc co dělat), takže jsem mohla sníst dortu/ů, kolik
jsem chtěla. A že jsem chtěla, muhehe.
A taky jsem měla první letošní svařák. Dokonce
tuplovanej. Na Mikuláše jsem totiž dovezla nadílku k rodičům (první hrnek
svařáku) a pak jsme s Ebi a s M. pokračovali s nadílkou k jeho
mamce (druhý hrnek). Musím říct, že jsem skoro ani nemusela večeřet - ale večeřela – a mohla jsem jít rovnou
spát. Spala jsem jak batole.
No a taky jsem minulou neděli vytvořila svůj
minimalistický adventní věnec/svícen/doplňsisám. Přikládám fotku těsně předtím,
než jsme zapálili první svíčku.
A v pátek jsem si koupila boxík v DM,
protože měli speciální akci GivingFriday, kdy jste koupí speciální krabičky
přispěli na budování mezigeneračních vazeb.
Pokud jde o čtení, moc slavné to nebylo...
Kvůli konferenci, na které jsem byla od pondělí do středy, jsem neměla večer na
žádné čtení ani pomyšlení a padala jsem do postele ještě dřív než obvykle. I
tak je tu ale stručné:
Dočteno
Anna Cima: Probudím se na Šibuji
Anotace z cbdb: Když se sedmnáctiletá Jana dostane do vysněného Tokia,
nejraději by zde zůstala navždy. Záhy se přesvědčí o tom, jak nedozírné
následky může takové přání mít. Ocitne se totiž uzavřená v magickém kruhu rušné
čtvrti Šibuja. Zatímco mladší podoba Jany bloudí městem, zažívá podivuhodné
situace a hledá cestu domů, čtyřiadvacetiletá Jana v Praze studuje japanologii,
usiluje o stipendium do Tokia a společně se starším spolužákem si láme hlavu
nad překladem japonské povídky.
Osud jejího autora, donedávna zapomenutého spisovatele Kawašity, bude mít na vývoj událostí větší vliv, než by kdy obě Jany čekaly… Čtivě a svěžím hovorovým jazykem napsaný román mladé debutující japanoložky je o hledání cesty k odlišné kultuře, o nejednoznačnosti reálného světa a o ošemetnosti splněného snu.
Osud jejího autora, donedávna zapomenutého spisovatele Kawašity, bude mít na vývoj událostí větší vliv, než by kdy obě Jany čekaly… Čtivě a svěžím hovorovým jazykem napsaný román mladé debutující japanoložky je o hledání cesty k odlišné kultuře, o nejednoznačnosti reálného světa a o ošemetnosti splněného snu.
Mám pocit, že
jsem naprosto vykročila ze svých kruhů, protože Šibuj je úplně jiná, než co
obvykle čtu. To nejzvláštnější na tom ale je, že se mi to celé hodně líbilo.
Jana studuje v Praze
japanologii a už delší čas se jí stýská po Japonsku, kde před lety byla na
výletě. Je Japonskem (a Japonci) posedlá. Miluje jejich kulturu, šikmé oči,
tmavé vlasy a několik různých herců, kteří ji přivedli k japonštině. A pak
je tu taky sbírka Verše psané na vodu, které ji tak nějak poeticky naznačily,
že tohle je opravdu ta správná cesta. Jednoho dne se Jana probudí na Šibuji.
Napřed je nadšená, vrátila se konečně do Japonska, kam ji to tolik táhlo. Ze
začátku brouzdá uličkami, ztrácí se a zase se objevuje u sochy psa Hačikó. Jenže
po pár dnech už toho má dost, nic nedává smysl. Na to, aby Jana zjistila, o co
tu vlastně jde, bude potřebovat mnohem víc času a pomoc několika lidí, kteří se
do jejího příběhu zapletou.
Kromě toho, že
se tak děj odehrává na dvou místech ve dvou rozličných časových linkách, je tu
ještě román Milenci, který pražská Jana překládá. Napsal ho jakýsi Kawašita a
Jana cítí, že o něm potřebuje zjistit víc.
Tohle všechno
je tak propletené, že při čtení anotace bych se na to celé vykašlala. Nejsem
fanynkou Japonska a všechno to zhmotňování myšlenek a duchů mě taky úplně
nebere. Nebo aspoň nikoli v seriózní literatuře. O Šibuji jsem věděla
jediné: že obdržela Magnesii Literu a Cenu Jiřího Ortena – a to mě dovedlo k jejímu
přečtení. A togaf, bez které bych se ke knize nejspíš nedostala. A to by byla
věčná škoda, protože tohle je naprosto skvělá kniha!
Líbily se mi
všechny dějové linky i jejich zdánlivá nelogičnost. Líbily se mi narážky na
Klímovy počítačové hry, bavilo mě číst si o podivných japonských jídlech i
jejich podivínské kultuře. Ale ze všeho nejvíc se mi líbilo, jak lehce Anna
Cima píše. Jako bych četla knihu napsanou přímo mně na kůži. Ano, pár překlepů
tam bylo, ale hltala jsem text tak, že jsem si z nich nedělala. A já fakt
nesnáším chyby v knihách – mám pocit, že mi chyba chytne bulvy a drží je
pevně, dokud neodvrátím od knihy zrak, heh.
Pokud jste o
Šibuji cokoli zaslechli a váháte, zda se dát do čtení, tak neváhejte. Je to
báječný výlet za hranice všedního čtení!
Jakub Plachý: Je ráno
Anotace z cbdb: Hravá kniha pro děti i dospělé.
Jednoduchá
dětská kniha vypráví o probouzení Slunce. Končí noční směna Měsíce a je na
čase, aby Slunce vstalo, vykonalo pár ranních rituálů a převzalo odpovědnost za
svícení.
Kresba je
jednoduchá a mám pocit, jako by autor k vybarvování používal progressa
(což mi přijde jako poměrně originální). Kresba je dětská, přesto poměrně
detailní, zapamatovatelná. Rozhodně se nestane, že byste se ztratili v tom,
kdo je kdo, muhehe.
Co mě ale na
téhle knížce bavilo nejvíc, je její humor. Za prvé: to, jak se Slunci nechce z postele,
důvěrně znám. O to lepší mi přišla samotná pointa na samém konci téhle
knížečky. Naprosto mě rozsekalo vypalování očí a obrázek zvířat na poušti. A
pak kresba, u které se píše, že „úplně nejdůležitější ale je“! No vlastně si
myslím, že může být malinko oříšek tohle dětem vysvětlit, ale jako dospěláka mě
Je ráno bavilo svou lehkou absurdností a hravostí.
0 Comments