Vánoční svátky pro mě trvají od Štědrého dne až do prvního ledna. To jen tak na úvod, abyste věděli, jaké období myslím, když mluvím o Vánocích. Vím, že to z křesťanského pohledu není správné, ale tak čert to vem. Takže o Vánocích čtu tradičně stejné knihy, už jsem tu o nich psala, tak jen v rychlosti. Oba díly Nočního klubu (s přeskočením první návštěvy Nočního klubu pana Vrena a pana van Wriese) a Pýchu a předsudek. Pýchu a předsudek už jsem četla tolikrát, že jsem do svého vánočního opakovaného čtení zařadila i různé varianty na tento román. Letos jsem už v listopadu zhlédla divadelní adaptaci v Národním divadle. Bylo to moc povedené, ale trochu mi to sebrala chuť číst knihu znovu. Takže jsem si připravila knihu Longbourn.

Ale teď už k tématu dnešního článku. Konec roku bilancuje snad každý, minimálně každý bloger. Letos jsem se rozhodla nebýt výjimka. Nebyla jsem ovšem schopná vybrat nejlepší knihy, takže moje bilance je o knihách, které pro mě byly v tomto roce nějak důležité. U každé vám vysvětlím důvod, proč se objevuje v mé bilanci.

John Marrs: Spřízněné duše

Můj komentář: Velmi napínavá kniha! Seznámení podle DNA je výborný nápad a moc mě bavily rozhovory postav na toto téma. Ale hlavní kouzlo této knihy je v napínavém ději. Každá z pětice postav potká svou dokonalou spřízněnou duši a pokaždé je v tom nějaký háček. Ze začátku jsem si nemohla zapamatovat jména, protože krátké kapitoly se rychle střídaly. Kniha je ale tak čtivá, že jsem ji nemohla odložit a po pár kapitolách jsem měla jasno. Stále nevím, kterou dvojici jsem měla nejraději. Asi puntičkářského Christiana. I když dětmi posedlá Mandy měla super zvraty. A Elie zase výborné zakončení. No a Nick měl naprosto nejoriginálněší spřízněnou duši. Jen Jade a Austrálie je krapet slabší. Prostě tahle kniha je skvost a já jsem ráda, že jsem se nechala strhnout yarghoul a spol. k četbě. 

 Proč mě zaujala: Jako jediný mě Marrs letos dokázal strhnout k čtení na jeden zátah a ještě překvapit pointou. A nejen pointou, každá z linek knihy byla fascinující a já jen obdivovala, jak je celý román promyšlený. Přečetla jsem i druhou knihu Johna Marrse Když jsi odešel, která je taky moc dobře napsaná, ale Spřízněné duše mě svým tématem, novotou autorova stylu a rozuzlením prostě nadchly víc.  

Matthew Inman: Všechny důvody světa proč běhám

Můj komentář: Kromě komiksového příběhu o tom, kterak jeden obtloustlý třicátník začal běhat,

Proč mě zaujala: Letošní rok jsem se dala na běhání. Ne že by mě k tomu inspirovala tato kniha, ale Inman-Oatmeal naprosto vystihl můj vztah k běhu. A já si díky němu připadala normální. Endorfiny jsou hezká věc, ale běhám prostě kvůli čokoládě.  

Miloš Urban: KAR

Můj komentář: Hlavní hrdina Julián Uřídil je spisovatel ve středním věku, který v mládí znechuceně opustil svoje rodné město, aby se stal dalším uprchlíkem skrývajícím se před minulostí v Praze. Na žádost dávného (ne)přítele se ale do rodných Karlových Varů vrací. Do jaké míry se sám autor se svým hrdinou identifikuje, oba ve Varech navštěvovali gymnázium, se můžeme pouze dohadovat. Je ale pikantní číst Juliánova slova o literárních kriticích. Nejlepší Urbanovy knihy mají morbidní scénář a obsahují absurdní brutalitu na hranici kýče. A v KARu jsou kanibalistické vraždy. Urban se vrací po sérii ne tak dobrých knížek ve skvělé formě. 

  

Proč mě zaujala: Je už literární kolorit říkaž, že Urbanovy starší knihy jsou skvělé a nové naopak dost průměrné. Že se ve svém psaní zhoršuje, není to ten promyšlený a odkazy nabitý Urban, který okouzlil čtenářskou obec svým Sedmikostlím a spol. A kolorit je to proto, že je to pravda. Proto je KAR v mém ročním přehledu. Nejnovější román Miloše Urbana se totiž směle řadí po bok Sedmikostelí, Hastrmana a Stínu katedrál. Návrat Urbana mezi českou literární špičku je pro mě skvělá zpráva. 

Nina Špitálníková: Mezi dvěma Kimy

Proč mě zaujala: Díky této knížce, ke které jsem se dostala náhodou, jsem objevila literární KLDR. Právě Mezi dvěma Kimy mi otevřelo cestu k dalším knihám o této tématice. Fascinuje mě pseudosocialistický skanzen Severní Koreje, neskutečná cenzura a hermetické uzavření státu a jeho obyvatel před okolním světem. Ač Nina Špitálníková nenapsala nejlepší knihu na toto téma, kterou jsem četla, díky jejímu čtivému nadšení jsem se k těm ostatním knihám dostala.

Jaroslav Foglar: Záhada hlavolamu

  

Proč mě zaujala: K Foglarovi jsem cítila obrovský dluh. Kdysi dávno jsem na hodinách čtení přečetla Hochy od Bobří řeky a hrozně se u nich nudila. Až po letech mi došlo, že za to tak úplně Foglar nemohl. Spíš to příšerné slabikování mých dyslektických spolužáků. A tak jsem si Záhadu hlavolamu poslechla. A moc mě bavila, o to větší škoda je, že jsem se v osmi letech nechala znechutit, protože kdybych tenkrát Foglara četla, jeho knihy bych si zamilovala. 

Doufám, že jste si naše články užili a že vás budeme bavit i v nadcházejícím roce. Užijte si Silvestr (třeba s knihou) a šťastný nový rok!