Dočteno podle hous.enky (22. týden 2019)
11:30
Dnešní Dočteno bude opět trochu stručnější, protože jsem toho dost rozečetla, ale knihy teprve postupně dočítám. Dnes se podíváme do českých luhů a hájů a navštívíme i dalekou Kerenzu a Černobyl. Ale taky si s vámi popovídám na téma Pouťové štěstí. Vítám vás u pátečního Dočtena.
Na jaře a na podzim se v Berouně konají hrnčířské trhy. To asi víte, protože tam jezdí lidi snad ze všech koutů republiky. Ale podobný keramický jarmark se koná i v Kostelci nad Černými lesy. Vzdálenost z Prahy je zhruba taková jako do Berouna, takže postupně se i kostelecké trhy stávají známější. A větší. A plnější. A... a lidí tam bylo jak much.
Asi takhle: já na tyhle věci moc nejsem, ale měl tam vystupovat Hradišťan a obvykle maj na podobných akcí zajímavou nabídku jídla a pití. Cukrová vata, langoše, pivo... Mňam. Přijeli jsme před dvanáctou na kostelecké náměstí TOTÁLNĚ PŘECPANÝM autobusem. Což až tak neva, protože jsme od nás jeli asi patnáct minut. Ale už to byla příprava na davy lidí, které pulzovaly na ulicích k náměstí. Část lidí odcházela z trhů, část přicházela. Uf. Neva. Dali jsme si pivo u prvního stánku a šli si projít trhy. Nebudete tomu věřit, ale byla tam spousta hliněných věcí. Což je v pohodě, protože jak už víte, na takové věci já nejsem. Ale pak... pak se to stalo. Můj zrak padl na košíček na jednom pultíku, kde bylo napsáno "pouťové štěstí" a já byla rázem ztracená. Koupila jsem tři, muhehe. Na pouťový štěstí já totiž jsem a na většině poutí si nějaké koupím. Ano, nějaké, tj. jedno. Další dvě jsem rozdala, protože se ráda o štěstí dělím.
V mém pytlíčku s pouťovým štěstím jsem našla tři maličké kamínky. Vypadají jako polodrahokamy. No bohužel je nemám vyfocené, ale mám je na viditelném místě, takže vám je nafotím do příštího článku.
S kamínky jsem spokojená. Byl to hrnčířský trh, takže cokoli kamenného či hliněného považuju za super. Ze Sázavy, kde se v červenci koná skleněný jarmark, si vozím taky pouťové štěstí. Mám odtud dva náramky se skleněnými korálky a jednu skleněnku na šňůrce. Ta skleněnka mi připomíná dětství a má nádhernou tyrkysově mořskou barvu, ach. Nosím ji v létě, takže při pohledu na ni (visí mi na zrcadle u kosmetického stolku), cítím vůni prázdnin.
To jsou mé pozitivní zkušenosti s pouťovým štěstím. A teď přijdou ty druhé... Protože se čas od času odvážím koupit si pouťové štěstí i na obyčejné venkovské pouti, na které chodíme. Co vám budu říkat: pokaždé to byla chyba. Jednou jsem v papírovém pytlíčku našla vyfouknutý celofánový (takový ten stříbrný, víme) balónek jakési disneyovské princezny, jednou tam byl rozbitý řetízek a naposledy tam byla směs věcí á la jakési hrací kartičky a divné mini hračky, kterými jsem rovnou podarovala kluka jdoucího okolo.
Co z toho plyne? Pouťový štěstí kupujte jen na zajímavých jarmarcích a zdaleka se těmhle pytlíkům vyhněte na obyčejných poutích. Já to teda ještě letos párkrát zkusím (čekají mě tři poutě, takže si MUSÍM koupit tři štěstíčka), ale jen proto, že věřím, že jednou tam bude něco parádního.
 |
| Kostelec nad Černými lesy při hrnčířských trzích. Jindy je tu mrtvo. |
Druhou věcí, která se v uplynulém týdnu odehrála, je fakt, že jsem si pořídila první jídelní sadu. Máme hnusné kameninové talíře a já je nemám ráda. Kamenina totiž časem praská a stává se hodně citlivou na zacházení. Obvykle talíři neházím, ale občas mi při mytí nějaký vyklouzne. Proto jsem se před nějakou dobou rozhodla, že si našetřím na značkový porcelán. Ale než se mi to povede (sada, která se mi líbí, stojí asi pět tisíc), koupila jsem si na Zootu malou sadu o čtyř kusech od každého typu. Pro dva je to akorát. Původně jsem chtěla dekor s puntíky, ale ten mi mezitím vyprodali, a zbyly jen slípky. Ano, slepičky. A moc se mi líbí.
 |
| Můj slepičkový anglický porcelán. |
Uvažujeme totiž o rozšíření našeho domácího zvířectva (aktuálně máme jen pavouky ve sklepě a pár v rozích nad schodištěm, kam nedosáhnu koštětem) o čtyři slepičky. Slyšeli jste o projektu Slepice v nouzi? Čas od času se majitelé továren na vejce rozhodnou, že prodají část svých nosnic, aby omladili svůj chov, a pak tyto vysloužilé nosnice nabízejí za mrzký peníz veřejnosti. A my bychom rádi aspoň čtyři z nich zachránili. Napřed musíme postavit kurníček a připravit jim výběh. Za čtrnáct dnů ale probíhá prodej slepic na Benešovsku, a protože to máme blízko, rádi bychom se tam pro čtyři holky vydali. Moc se mi líbí myšlenka, že mám šanci změnit aspoň čtyřem holkám život k lepšímu. Uvidíme, jestli to klapne, protože taky nemáme pořád vymalovanou tu ložnici, o které už několik let mluvíme.
A teď už pojďme ke knížkám.
Dočteno
Viktorie Hanišová: Rekonstrukce
Anotace z cbdb: Přežít ještě neznamená žít.
„Narodila jsem se, když mi bylo devět let, deset měsíců a sedm dní,“ začíná své vyprávění Eliška, hrdinka románu Rekonstrukce. Eliška nyní přebývá v tichém domě své zapšklé tety a její život nikoho nezajímá. Nebo to tak alespoň vypadá, soudě podle opatrných reakcí všech okolo.
Eliška se zrodila z vraždy. Matka zabila jejího mladšího bratra a následně i sama sebe. Do té doby přitom vedli průměrný život, v němž nic nenasvědčovalo nadcházející tragické události. Nenašel se ani žádný dopis na rozloučenou, svědkové posledního dne zamlklé matky s dítětem si pořádně ničeho nevšimli. Eliška proto vyrůstá s desetiletou prázdnotou místo dětství, kterou se v dospělosti rozhodne objasnit. Proč to matka udělala? A proč ji nevzala s sebou…
V pořadí třetí román úspěšné prozaičky Viktorie Hanišové je o přitažlivosti prázdných míst, o podmanivosti pádu do temnoty. Občas stačí málo, třeba snaha najít životní rovnováhu — a člověk se znenadání kýve nad propastí.
„Narodila jsem se, když mi bylo devět let, deset měsíců a sedm dní,“ začíná své vyprávění Eliška, hrdinka románu Rekonstrukce. Eliška nyní přebývá v tichém domě své zapšklé tety a její život nikoho nezajímá. Nebo to tak alespoň vypadá, soudě podle opatrných reakcí všech okolo.
Eliška se zrodila z vraždy. Matka zabila jejího mladšího bratra a následně i sama sebe. Do té doby přitom vedli průměrný život, v němž nic nenasvědčovalo nadcházející tragické události. Nenašel se ani žádný dopis na rozloučenou, svědkové posledního dne zamlklé matky s dítětem si pořádně ničeho nevšimli. Eliška proto vyrůstá s desetiletou prázdnotou místo dětství, kterou se v dospělosti rozhodne objasnit. Proč to matka udělala? A proč ji nevzala s sebou…
V pořadí třetí román úspěšné prozaičky Viktorie Hanišové je o přitažlivosti prázdných míst, o podmanivosti pádu do temnoty. Občas stačí málo, třeba snaha najít životní rovnováhu — a člověk se znenadání kýve nad propastí.
Viktorie Hanišová píše neuvěřitelně čtivě, každou stránku hltáte a nemůžete se dočkat další. Měla jsem to tak s Houbařkou i s touhle Rekonstrukcí. Její knihy o osamělých mladých ženách, které tápou ve světě čerstvé dospělosti, mě fascinují.
Příběh Elišky, jejíž matka zavraždila svého syna a pak i sebe, nestojí na akci, jeho pilíře jsou jinde. Rekonstrukce je o čerstvě dospělé Elišce, která se snaží zjistit, co se tehdy ve vinohradském bytě stalo a co matku vedlo k takovému činu. Eliščin život jde stranou, stává se posedlá minulostí a životem matky, která už nechtěla žít.
Zatímco Houbařka se odehrávala v šumavských lesích, tentokrát zůstaneme v Praze a pendlujeme mezi Smíchovem a Vinohradami, což umocňuje sevřenost románu, kdy se Eliška pohybuje stále po stejné trase dokola a není schopná najít cestu ven. Jako paralela k Eliščině příběhu je tu příběh její kamarádky Romany, která neplánovaně otěhotní a ocitá se ve složité situaci, kdy ohrozí nejen život svůj, ale i svého dítěte.
Ta Eliščina paličatost mě udivovala a vlastně i neuvěřitelně štvala. Hnala se za něčím, co v určitém okamžiku měla nechat jít. Ale jak se smířit s minulostí, kterou chceme pochopit? Je nutné ji pochopit? A není důležitější prostě žít?
Amie Kaufman, Jay Kristoff: Obsidio
Anotace z cbdb: 3. kniha v sérii Akta Illuminae.
Kady, Ezra, Hanna a Nik se jen těsně zachránili po útoku na stanici Heimdall a nyní se ocitli nacpaní se 2 000 uprchlíky na kontejnerové lodi Mao. Když je skoková stanice zničena a jejich zdroje se tenčí, jedinou možností je vrátit se na Kerenzu – ale kdo ví, co naleznou sedm měsíců po invazi?
Mezitím se Kadyina sestřenice Asha, který přežila počáteční útok BeiTechu, připojila k hnutí odporu na Kerenze. Když se Rhys – její bývalá láska– objeví na Kerenze, ocitnou se na opačných stranách konfliktu.
Kady, Ezra, Hanna a Nik se jen těsně zachránili po útoku na stanici Heimdall a nyní se ocitli nacpaní se 2 000 uprchlíky na kontejnerové lodi Mao. Když je skoková stanice zničena a jejich zdroje se tenčí, jedinou možností je vrátit se na Kerenzu – ale kdo ví, co naleznou sedm měsíců po invazi?
Mezitím se Kadyina sestřenice Asha, který přežila počáteční útok BeiTechu, připojila k hnutí odporu na Kerenze. Když se Rhys – její bývalá láska– objeví na Kerenze, ocitnou se na opačných stranách konfliktu.
SPOILER ALERT! Třetí díl nádherně zpracované série Akta Iluminae jsem četla asi tři týdny. Na vině je v jistém ohledu zejména váha knihy (šest set stran je šest stran), ale taky to, že děj na Kerenze se odehrával v podobném duchu jako jeho dva starší bratříčci: nic není jak vypadá, ti dva k sobě od začátku patří a všichni mladí jsou dobří. Navíc si do příběhu přidejte fakt, že ty dva páry, které známe z prvních dvou knih, tvoří půlku celého příběhu, a je vám jasné, že cukrem a láskou ulepenými polibky se to v knize jen hemží.
No jo, ale pak je tu taky ta teze, že každý příběh má svého padoucha. A padouchem v Aktech není nikdo jiný než CML (Centrální Mozek Lidstva), kterému se tady říká SPIRO. SPIRO je umělá inteligence, která řídí celou loď, ovládá nejen systém, ale i kamery, zvuk, vzduch, vše. A právě SPIRO je tím, kdo řídí nejen loď, ale celou tuhle knihu, a právě díky němu je to taková jízda. Miluju ho. Stejně jako každý, kdo tuhle sérii četl. SPIRO je totiž jednou z ústředních postav (kromě těch mladých, co se pořád líbají a obírají) a podle mě je napsaná nejlíp ze všech. Má nějaký rozměr, hlubší myšlenku.
Akta Iluminae skončila skvěle a díky třetímu dílu jsou plně kompaktní a drží pohromadě. Jestli si sérii někdy přečtu znovu? Vlastně určitě jo. Nepřekvapí mě děj a zápletka, ale líbí se mi humor některých postav (SPIRA) a vyhovuje mi akčnost celé knihy, protože se tu pořád běhá, střílí a létá. Co víc chtít od vesmírné young adult série?
Právě čtu
Protože sleduju seriál Černobyl, který mě naprosto nadchl svým pojetím, zpracováním i tématem samotným, rozečetla jsem několik knih právě o téhle jaderné elektrárně. Respektive o následcích, kterými výbuch změnil životy několika tisícům lidí na Ukrajině, v Bělorusku a Rusku. Nejzajímavější mi zatím přijde Modlitba za Černobyl, kde autorka zpovídá přeživší. Právě z jejích rozhovorů vychází seriál nejvíce a některé scény se v seriálu opravdu objevily.
O trochu slabší mi přijde o pár let starší kniha Černobyl. Jurij Ščerbak tu píše o událostech bezprostředně navazujících na výbuch a nemá odstup autorky Modlitby za Černobyl. Což samozřejmě není na škodu, jen ta Ščerbakova práce možná nevyznívá tak ohromeně a tragicky (teda ano, ale v jiném smyslu slova) jako ta kniha Alexijevičové.
Obě knihy jsou ale výborně napsané a rozhodně se ještě chystám na nejnovější knihu Černobyl, kterou vydala Jota. Myslím, že se HBO, které seriál natočilo, povedl vážně skvělý kousek a rozhodně vám seriál doporučuju ke zhlédnutí.
0 Comments