William Shakespeare: Bouře

Anotace z nakladatelství Atlantis: Romance. Příběh o kruté bouři, ztroskotancích, kouzelném ostrově a jeho podivuhodném vládci v sobě nese témata ze všech velkých shakespearovských dramat. Je o lásce čisté i sobecké, touze po moci a ovládání druhých, zradě a pomstě, o velikosti a věčné síle usmíření a odpuštění.

Krátká hra s kouzly a italskými panovníky, tak by se dala Bouře definovat jednou větou. Je tu ovšem Kaliban, kterého mám ráda od té doby, co jsem poprvé četla V temnotě od Rob Thurman. Kaliban je monstrum a na Ostrově otročí Prosperovi. Prospero je ztroskotavší vévoda milánský, který díky kouzelnému plášti a knihám umí kouzlit. A pak tu jsou nepřátelé a milenci a tajemní duchové. Popravdě mě Prospero pěkně štval, choval se k původním obyvatelům hrozně. Takový kolonizátor britského typu. A Ostrov byl taky pěkně strašidelný a tajemný, hotový Ostrov ze seriálu Ztraceni. Shakespeare má několik témat, která ve svých hrách variuje, nic to ale nemění na tom, že jazykově jsou jeho hry skvostné. Do značné míry za to může překlad Martina Hilského. Obludně obludná obluda je geniální urážka a já ji zařazuji do své slovní zásoby.

Margaret Atwoodová: Kus temnoty

Anotace z cbdb: Největší žijící kanadská spisovatelka s živelností sobě vlastní přetváří zápletku Shakespearovy tvůrčí závěti BOUŘE (1611) tak, aby v duchu alžbětinského barda poukázala nejen na křivdy a mříže, které nás uvnitř vězní, ale i na svátost odpuštění. Věhlasný divadelník Felix byl intrikány vyštípán ze svého postu, což pro něj znamená další katastrofu. Přesto nezahálí a podobně jako mág Prospero spřádá pomstu. V kuriózním divadelním kroužku, kde se mu coby nástroj zúčtování nabídne směska zločinců bažících po vzruchu, zinscenuje představení, jímž soky zasáhne na nejcitlivějším místě. V mistrovském provedení Margaret Atwoodové se ambiciózní námět divadla v kriminále hladce mění v grotesku, v níž místy mrazí a místy tajeme úlevou nad tím, že svět nepřestal být jevištěm a my na něm pouhými herci.

Kus temnoty je kanadský příspěvek do projektu Hogarth Shakespeare. Atwoodová se inspirovala Bouří a název Kus temnoty pochází přímo ze Shakespeara. Kusem temnoty je označován Kaliban, napůl člověk napůl zrůda. Podvedený divadelní režisér Felix (haha, felix znamená latinsky štěstí) se stáhne do ústraní po smrti své dcery. Trochu začíná blbnout a tak přijme místo výchovného poradce ve vězení, kde s vězni hraje Shakespeara. Jednou mu osud do cesty přihraje možnost pomsty. A Felix se jí chopí. Zatím jsem v části, kdy herci-vězni studují hru Bouře. Ač nejde o dramatickou část knihy, je napsaná tak, že se čtenář nenudí. Zvlášť když současně čtete Shakespearovu Bouři. Atwoodová skrz Felixe podává literární rozbor hry, nechává postavy diskutovat o jednotlivých charakterech a motivu vězení. Opravdu se mi tato část knihy hodně líbí. A dokonce se jí podařilo v mých očích trochu očistit Prospera.

Agatha Christie: Záhada na zámku Styles

Anotace z cbdb: Když za podivných okolností umírá křehká stará paní Inglethorpová, podezření, že byla otrávená, se brzy mění na skutečnost. Kdo je ale vrahem? Manžel Alfréd? Nevlastní syn John Cavendish? Jeho krásná tajemná žena Mary? Rodinný lékař? Je motivem láska, nenávist, žárlivost, touha po dědictví, nebo dokonce špionáž? Hercule Poirot se svým typických belgickým šarmem rozplétá předivo vzájemných vztahů obyvatel ospalého panství v Essexu, hledá stopy pečlivě - a možná až příliš pečlivě - odstraněné, odhaluje stopy nastrčené a prověřuje alibi jednotlivých podezřelých, dokud nepřijde na kloub rafinovanému, chladnokrevně provedenému plánu a neodhalí veřejnosti skutečného vraha.

Tento Poirotův příběh je hodně komplikovaný. Dokonce i jeho televizní zpracování je dvoudílné. Zpětně oceňuji scénáristu Clivea Extona za to, jak předlohu mírně přepracoval, resp. zkrátil. Tolik postav, různých záměn a lží by bylo i pro dva díly televizního seriálu neúnosné. Knižní Záhada na zámku Styles mě popravdě zklamala. I Poirot je tam popsaný jako dětina. V seriálu je důstojný s občasnými dětinskými zvyky, ale v knize je spíše směšný. Zůstanu raději u seriálového Poirota a do uší si budu pouštět jiného hrdinu. Záhadu na zámku jsem poslouchala jako audioknihu načtenou Janem Hyhlíkem.

Terry Gilliam: Gilliameska

Anotace z cbdb (zkráceno): Terry Gilliam, režisér a spoluzakladatel skupiny Monty Python, ve svých memoárech živelně líčí svou pitoreskní životní pouť z chladného severu amerického státu Minnesota až do nejžhavějšího prostředí současnosti – Hollywoodu, s delšími či kratšími zajížďkami do kulturní divočiny New Yorku, Los Angeles a Londýna šedesátých a sedmdesátých let minulého století. Mnohé z jeho životních epizod si svou barevností a neotřelostí nezadají s jeho výtvarným a režisérským rukopisem.

S čtením Gilliamesky nemám problém, jakmile se začtu, desítky stránek zhltnu bez mrknutí oka. Graficky je kniha neskutečně propracovaná – fotografie, popisky, kreslené vtipy a ukázky Gilliamovi animace jsou pestré a zábavné. Jen ten formát…bohužel se mi Gilliameska nevejde do kabelky. Takže ji ještě pár dní budu číst. V knize jsem právě na přelomu 60. a 70. let, tedy doby, kdy se Gilliam stěhuje do Británie a začíná spolupracovat s Monty Pythony. Tuším, že právě začíná divoká jízda!

A to je pro dnešek vše, užijte si sluneční dny, nikdy nevíte, kdy se zkazí počasí nebo vaše nálada. A pokud se zkazí počasí, můžete to brát pozitivně jako hous.enka - je pak alespoň víc času na čtení. Nebo pokud vám někdo nebo něco náladu přece jen pokaží, berte to negativně jako já - není to poprvé a ani naposledy.

Tak zase za týden!