Lan Pham Thi: Bílej kůň, žlutej drak

Anotace z cbdb: Příběh zasazený do města Písku a vyprávěný mladou vietnamskou dívkou zahrnuje vedle popisů všednodenního života vietnamské komunity řadu sociálně kritických motivů – ostatně, celý text otevírá dramatická noční scéna konfrontace se skupinkou skinheadů. Čteme o rasismu a jeho propojení s místní elitou, jeden z nácků dokonce dělá řidiče starostovi města, dozvídáme se o vypálení vietnamského obchodu, o korupci a ponižování ze strany městských úředníků. Jsou tu i optimističtější momenty – rodině se nakonec podaří otevřít vysněnou restauraci Dračí zátoka a dívka se alespoň na chvíli sblíží s českým malířem. Mezi autentizující prvky patří hojné užívání psané vietnamštiny a líčení různých zvyků, takže čtenář má do této kulturní oblasti přirozený vhled a nemusí být přímo příslušníkem komunity. Román zaujme obratným a úsporným vyjadřováním, mísením různých jazykových prvků s jistou dávkou nespisovnosti, originálním viděním světa i vlastní privátní situace. Závěrečné vyznění příběhu je bilancující, a přese všechno skličující. I ti z Čechů, kteří jim dříve pomáhali, se k nim obracejí zády. Možná se některé věci měly stát jinak...

Ještě mám v živé paměti aféru, kterou tato kniha vyvolala. Novela vyšla pod jménem Lan Pham Thi, skutečným autorem je ovšem Jan Cempírek. Ale není snad jedno, kdo dílo napsal, pokud je dobré? Ale jistě, ono to zní lépe, že autorem je Vietnamka a novela je jakousi generační výpovědí o Vietnamcích v Česku. Bohužel, toto označení padá. Naštěstí zůstává dobrý a uvěřitelný text. Navíc národ, který si za největšího Čecha zvolí fiktivní postavu všeuměla Járy Cimrmana, by měl mít pro Cempírkovu mystifikační hru pochopení.

Výsek ze života mladé Vietnamky je poměrně smutný, Češi z něj nevycházejí vůbec dobře. Nejen pár šílených skinheadů, ale i ti obyčejní lidé, kteří si o sobě rádi myslí, že jsou na straně dobra. Snad jen u politiků čtenář nečeká nic jiného, než to, co se nakonec stane. A to je vlastně taky smutné. Nejsilnější momenty v knize se pojí s téměř nevědomým ponižováním Vietnamců. Ještě jde pochopit počešťování jména, čeština si s vietnamštinou moc nerozumí, ale to automatické tykání je vážně příšerné. Úplatky asi taky nikoho nepřekvapí, že je ale musí za Vietnamce vyřizovat nastrčený majitel vietnamské restaurace, který si nakonec nechá zaplatit za razítko od hygieny mnohem víc, než kolik byl úplatek, se mi opravdu hnusilo.

Novela se čte rychle, je napínavá, postavy Vietnamců i Čechů jsou výborně popsané a vietnamské fráze umocňují exotické čtení. Vietnamci nejsou popisováni jako svatí a i na nich spočine jistý díl špíny. A vietnamská pověst, umístěná před každou kapitolou, pomáhá navodit tu správnou atmosféru. Osobně ale nemám ráda hovorovou češtinu mimo přímou řeč. To je asi jedna z mála věcí, které mi na této knize vadily.

Takže ať už knihu napsal kdokoli, cenu Knižního klubu si zasloužil. 

/togaf/

Bianca Bellová: Jezero
"Voda v něm vyvolává radost, přistihne se, že se usmívá, i když je voda v kanále kalná a trochu smrdí." (s. 135)

Anotace z cbdb: Příběh ze současnosti starý jako lidstvo samo. Rybářská vesnice někde na konci světa. Jezero, které vysychá a zlověstně obnažuje břehy. Muži mají vodku, ženy starosti a děti si škrábou ekzémy. Co má Nami? Nami nemá nic, jen bábu s tlustýma rukama. Nami nemá nic, jen život před sebou: první lásku, o kterou ho připraví ruští vojáci, a pak všechno to další. Ale když život začne na úplném konci světa, možná že skončí na jeho začátku. Tento příběh je totiž starý jako lidstvo samo. Je to pouť hrdiny, chlapce, který se na cestu vydá jen s uzlíčkem nervů a kabátem po dědkovi. Musí jezero přeplout, obejít a nakonec se potopit na jeho dno pro největší tajemství.

Chvíli jsem váhala, jestli sem nemám napsat o Šindelkově Únavě materiálu, která vyhrála Magnesii za prózu. Ale s ohledem na fakt, že z letošních nominovaných (a vítězných) knih mě nejvíc zaujala Bianca Bellová, chci tu ještě jednou zmínit právě ji.

Bianca Bellová v Jezeře rozpracovává motiv iniciační cesty, která je pro spisovatele tématem velmi přitažlivým. Zároveň se ale snadno může stát, že se spisovatel na téhle cestě někam zatoulá a už se mu nepodaří vypointovat celý román. Ne tak Bianca Bellová. Už novela Celý den senic nestane mi zůstala v hlavě svojí atmosférou horké letní Prahy a pachutí nevěry na rtech, ač z děje novely samotné si nepamatuju vůbec nic. Myslím, že podobné to budu mít časem s Jezerem – děj mi vyšumí, zůstane jen bahnité jezero, státník, šaman a tápající kluk, který hledá, odkud vlastně vyšel, aby se vzápětí na stejné místo vrátil o pár zkušeností bohatší. 

/hous.enka/

Autobiografie

Guy Delisle: Pchjongjang - výlet do Severní Koreje

Anotace z cbdb: Pchjongjang – Výlet do Severní Koreje: dílo animátora cestovatele. Guy Delisle pracuje na „dislokovaném pracovišti“ v pchjongjangském studiu. Vypráví s humorem a sarkastickou nadsázkou o každodennosti komunistické Koreje. Vtipně podané pocity nudy, nepatřičnosti, pracovní beznaděje a ztížené možnosti komunikace, která by beztak i bez jazykové bariéry byla nutně absurdní, ale také snaha dozvědět se víc, prozkoumat zakázaný svět a překročit hranice jsou nosnými tématy Delislova díla o práci na animovaném filmu v zahraničí (první: Šen-čen – Cestovní deník z Číny). Odhaluje se zde před námi opravdový život v metropoli země ovládané stínem Velkého a postavou Milovaného vůdce, tedy ztělesněními unikátního komunistického teroru.

Animátor Guy Delisle má v Severní Koreji strávit dva měsíce a na ukrácení dlouhé chvíle ve svém volnu si s sebou bere Orwellovu knihu 1984. Tahle skutečnost je hodně signifikantní. Delisle má totiž dost podvratný smysl pro humor. Ale zároveň není krutý. Delisle je v Severní Koreji pracovně, proto je mu přidělen tlumočník, který defacto plní funkci strážce. Bez tlumočníka Delisle nesmí opouštět hotel. Hotel je situován na ostrov a je určen pouze cizince. Víc kapitalistické cizinci separovat nelze. Delisle pracuje a ve volném čase se snaží poznávat nejuzavřenější zemi světa. Ostatně nic jiného dělat nemůže, internet tu není, v televizi lze naladit jen jediný kanál a rádio se vlastnit nesmí. Takže jezdí na výlety s oficiálním hlídačem, ehm tlumočníkem.
O Severní Koreji se ví, že je to země absurdit, ale mě to znovu a znovu udivuje. I když Delisle sděluje už mně známá fakta, stejně kroutím hlavou. A Delisle tato fakta umí podat. Nenápadně, ironicky a ve zkratce popíše absurditu všedních dnů. Například si chce v hotelovém pokojit pověsit obrázek (prostřílený terč, který dokazuje, že je lepší střelec než jeho armádou zocelení korejští hostitelé), bohužel na stěnu, kde visí obrazy Kim Čong-ila a Kim Ir-sena se nesmí nic jiného věšet. A tyto dva obrazy musí vyset v každém pokoji... Země trpí nedostatkem elektřiny, ale megalomanská socha zakladatele národa je trvale osvícena. Lidé pracují šest dní v týdnu a ten sedmý se účastní jako dobrovolníci prací pro zemi. Jak moc dobrovolné to je, posuďte sami. Například zametají dálnici. V zemi, kde si auto může dovolit jen pár vyvolených. Kam se hrabe Orwell.
Propaganda je všudypřítomná. Nejsem si jistá, jak moc Severokorejci svému vůdci věří a jak moc ho milují. Nebo jak moc dobří herci to jsou. Lhát den co den, dvacet čtyři hodin denně…to už člověk raději přistoupí na absurdní prohlášení milovaného vůdce. Nebo ne? Co mě ale opravdu rozesmutnilo je hlad, který je v Severní Koreji běžný. Mezinárodní neziskovky se snaží pomáhat, ale většinu přidělené stravy si rozdělí vysocí státníci a na zbytek země, nedejbože odpůrce strany, se nedostane. Jídlo je přidělované podle projevené horlivosti straně a Kim Čong-ilovi. Výčet absurdit, šikany a vymývání mozků nemá hranice.
Přečtěte si Pchjongjang: výlet do Severní Koreje. Vše je v něm podáno lehkou, ale ne zlehčující formou. A obrázky jsou mile jednoduché, šedošedé, stejně jako realita v této krásné, ale ubohé zemi.

Zbigniew Czendlik, Markéta Zahradníková: Postel, hospoda, kostel
"Před čím utíkáš, to tě zkrátka nakonec dožene." (s. 29)

Anotace z cbdb: Není kněz jako kněz – Zbygniew Czendlik je toho skvělým důkazem. Studium Bible je podle něj nuda, nerad zpovídá své farníky, a chce-li někdo pokřtít, dlouho ho odrazuje. Miluje ženy, rád si pochutná na dobré whisky, v hospodě je jako doma. Co má napsáno na dveřích ložnice? Proč se mu nelíbilo ve Vatikánu? Jak zvládá celibát? K čemu by vedl své děti a co je v životě nejdůležitější? Ale hlavně – jak to, že u nás nemáme natřískané kostely? Tato kniha vám odpoví na mnoho podobných otázek. Nahlédnete do soukromí jednoho pozoruhodného muže a zjistíte, jak vnímá mezilidské vztahy, život i Boha. Není vyloučeno, že vás zbaví některých předsudků a zkreslených představ, proto ji čtěte pouze na vlastní nebezpečí.

Rozhovor s nejznámějším polským v Česku žijícím a pracujícím knězem mě bavil. Zibi vyzařuje kouzlem osobnosti i přes stránky textu: je pozitivní, veselý, na nic si nehraje. Hlavně druhá polovina knihy obsahuje spoustu jeho mouder, která chrlí jako Petr Casanova ve svých článcích pro časopis First class… A to je něco, s čím mám já sama problém.

Nemám ráda knížky Paula Coelha (fajn, usvědčili jste mě, četla jsem jen Alchymistu a část knihy Jedenáct minut, která pak letěla do kontejneru na papír, ale to mi k tomu, abych si udělala obrázek o jeho psaní, stačilo) a vadí mi takové to přímočaré mudrování o tom, co je v životě správné. K tomu přidejte pár motivačních citátů, srdíčkový lidičky Lucie Bílé a tadá: máte Zibiho. Já neříkám, že je to špatně nebo že je pan Czendlik hloupý primitiv. To probůh (muhehe) vůbec ne. Jen je to celé na mě moc přímočaré a lidové.

PS: Získal si mě svou vášní pro francouzské sýry, svým oranžovým mini Cooperem a snem o vlastním domě. Mám to totiž podobně. Jen ten mini cooper by nemusel být oranžový.

Shrnutí naší čtenářské výzvy:

1. Kniha přečtená za jediný den

2. Kniha, která byla vydaná v roce, kdy jsem se narodil/a

3. Kniha básní

4. Kniha – drama

 

5. Kniha od autora mladšího 30 let

6. Kniha z 19. století

7. Kniha, která je nominovaná na významnou literární cenu

8. Autobiografie/životopis

9. Kreslená kniha

10. Kniha s barvou v názvu

11. Kniha psaná jako deník

12. Kniha v dopisech

13. Kniha s vánoční tematikou

14. Knížka od mistra žánru

15. Kniha, jejímž hlavní hrdinou není člověk

16. Kniha o psovi/kočce

17. Kniha, která se neodehrává v tomto světě

18. Kniha, podle které byl natočen film

19. Knížka od autora, kterého osobně znám/mám od něj autogram

20. Přečíst knihu v jiném jazyce než v češtině

21. Dočíst knihu, kterou jsem odložila jako nedočtenou

22. Kniha, kterou mi doporučila togaf/hous.enka

23. Kniha, kterou napsal autor, který má křestní jméno jako já

24. Kniha, která má reklamu na plakátech v metru, v autobusech nebo v časopisech