Dočteno podle hous.enky (18.-19. týden)
8:00
Minulý pátek jsem vynechala svůj tradiční příspěvek o tom, co jsem v uplynulém týdnu dočetla a rozečetla a tento pátek tu máme report ze Světa knihy.
To mi ale nezabrání publikovat svůj pravidelný příspěvek v sobotu. A protože, jak píši výše, minulý týden jsem vynechala, čeká vás v tomhle článku dvojitá nálož knížek.
Tedy ono se ukazuje, že to až tak žhavé nebude, protože moje jarní čtecí krize se naplno rozjela. Ale už ji mám pod kontrolou a věřím, že dočtením Batmana - třikrát hurá a fanfáry - jsem krizi završila a teď už to bude dobré. No, nebo alespoň lepší.
Dočtené knihy
Zdeněk Svěrák: Tiché šlapací království
"Vypadá to nevinně, ale je to vysoce nebezpečné. Začne to hulákáním a skončí to vzpourou." (s. 20)
Anotace z cbdb: Nebojte se číst nahlas!
Tiché šlapací království napsal Zdeněk Svěrák v šedesátých letech jako rozhlasovou pohádku. Ta byla v roce 1968 smazána jako nežádoucí. Její obsah totiž až příliš připomínal situaci v tehdejším Československu.
Pohádka vypráví o divném království, kde se nesmí mluvit nahlas. Ti, kteří tento zákaz poruší, jdou díky Špiclovi do vězení.
Věříme, že příběh má stále co říci i dnes – nejen chytrým dětem, ale i jejich chytrým rodičům…
Myslím, že tahle pohádka je typickým projevem humoru Zdeňka Svěráka, a to v dobrém smyslu slova. Při čtení jsem měla pocit, jako bych Svěráka slyšela pohádku vyprávět (viděli jste Tři bratry?).
Co knížce musím malinko vytknout, že je vlastně dost nepohádková, politická. K pohádce nestačí postava princezny a morální poučení. Možná kdyby byla rozepsaná trochu do detailů a byla hravější, přišla by mi pohádkovější, ale chápu, že to ve své podstatě pohádka ani být neměla. Z Tichého šlapacího království je cítit atmosféra doby a myslím, že tak by se asi měla číst - jako dokument o atmosféře období, než Československo obsadila vojska Varšavské dohody.
Shari Lapena: Manželé odvedle
"Vadí jí, že se vrací k rodičům. Přiznává tím, že měli ohledně Marca celou dobu pravdu. (...) Když se za Marca provdala, udělala to proti vůli rodičů - tehdy se vyznala v sobě i ve svém srdci." (s. 143)
Anotace z cbdb: Vaše sousedka nechce, abyste vzali své šestiměsíční dítě na slavnostní večeři. Nic osobního, ale rušilo by pláčem. Váš manžel prohlásí, že to nevadí. Bydlíme přece hned vedle. Zapneme dětskou chůvičku a každou půl hodinu ho přijdeme zkontrolovat.
Vaše dcerka spala, když jste ji viděli naposledy. Teď stoupáte po schodech do svého mrtvolně tichého domu a vaše nejhorší noční můry se naplnily. Je pryč.
Nikdy předtím u vás nebyla policie. Teď prohlížejí celý váš dům a kdoví, co tam všechno najdou…
Pamatujete si ten ohromný poprask kolem Zmizelé a Dívky ve vlaku? Tak tady to bylo podobně. Světový bestseller, ze kterého si po přečtení sednete na zadek. A sedla jsem si? No vlastně ne. Je tu další psychicky narušená hrdinka, která si sama hnojí život nejrůznějšími věcmi a žije ve vztahu, ve kterém není šťastná. Copak už dneska v detektivkách nevystupují normální holky, co jsou doma spokojené? Je to nějaký trend, nebo je to opravdu odraz naší společnosti? Jestli je to ta druhá varianta, tak musím říct, že mě Manželé na zadek posadili...
Tenhle thriller - nebo detektivka chcete-li - se odehrává ve stále stejných kolejích: ženská zjistí, že se něco stalo (unesli jí dítě, objevují se jí v bytě štěnice, zmizí její sousedka apod.) a začne na vlastní pěst zjišťovat, co se vlastně stalo. Zjistí nějaký náznak skutečnosti, pak se z toho zhroutí/zcvokne, její vztah s manželem jde do kytek, protože ten parchant ji zaručeně podvádí a tadá: vše se vysvětlí, vše je zalité sluncem, vztah s manželem se utuží a všichni jsou šťastní až do smrti.
A v téhle chvíli přichází to, co pro mě Manžele odvedle naprosto zazdilo: úplně poslední scéna a s ní spojená poslední vražda. Ach jo, fakt jsem nevěřila, že to bude takhle laciné... Konec je tu potvrzením teorie, že konec může pohřbít i poměrně průměrnou knížku.
Nemluvě o výrazech v textu jako je mimčo, bodýčko nebo tatínek. Brrr. Nejhustší je básnička na straně 62: "Byla jedna holčička, co měla/ uprostřed čelíčka/ lokýnku maličkatou./ Když byla hodná, byla moc a moc hodná,/ a když zlobila, stálo to za to." No, tahle básnička taky stojí za to a věřím, že jí jednou budu strašit své malé děti, muhehe.
Takže ne, ke čtení bych vám Manžele nedoporučila. Jedině snad, že byste ji nedočetli a knihu odložili ve chvíli, kdy policie odváží viníka.
Siléne Edgarová, Paul Beoron: 14-14: přátelství napříč stoletími
"Jako by dospělí zapomínali, jaké to bylo, když jim bylo třináct." (s. 84)
Anotace z cbdb: Hadrien a Adrien jsou dva třináctiletí kluci, kteří žijí ve Francii a mají podobné problémy ve škole, doma a i s dívkami. Od sebe je dělí jen jedna věc: Hadrien žije v roce 1914 a Adrien v roce 2014. Jejich osudy se propojí, když si začnou díky tajemné schránce posílat dopisy. Nejdříve vůbec netuší, že jejich dopisy putují časem. Když si Adrien uvědomí, že Hadrien žije v minulém století, rozhodne se ho varovat – blíží se první světová válka a jeho kamarád se musí za každou cenu ukrýt!
Konfrontace třináctiletého Adriena ze současného světa s třináctiletým Hadrienem z předválečné Francie roku 1914 je strašně lákavé téma. Rozumím, proč do toho oba spisovatelé šli. Navíc tenhle román v dopisech, kdy každý z autorů píše za jednoho z chlapců, je velmi čtivý a z té atmosféry posledních měsíců před Velkou válkou vybrali to, co je na ní lákavé.
Podařilo se jim skvěle zachytit atmosféru konce dlouhého 19. století, kdy pořád společnost není dostatečně proočkovaná proti zákeřným nemocem, kdy smrt kosí i ty nejmenší děti (vivat bio matky současného světa), kdy se priority rodiny určují podle majetku, který daná rodina spravuje.
Alexandr Isajevič Solženicyn: Jeden den Ivana Děnisoviče
"Mládenci, tady platí zákon tajgy. Ale kdo je člověk, dokáže žít i tady, A víte, kdo v táboře zajde? Kdo vylizuje misky, kdo věčně dřepí na marodce a kdo chodí práskat k bezpečákovi." (s. 5, slova prvního Šuchovova parťáka Kuzjomina)
Anotace z cbdb: Tato částečně autobiografická povídka popisuje 1 den v pracovním táboře na Sibiři. Hlavní hrdina Ivan Děnisovič Šuchov byl zajat německou armádou, podařilo se mu utéct, ale byl odsouzen jako špión na 10 let v pracovním táboře. I přes tvrdý režim, nelidské zacházení a krutou zimu si zachovává lidskou tvář a raduje se z toho nejmenšího, co mu dovoluje peklo pracovního tábora, nestěžuje si. Na závěr je u Šuchova vidět rezignace. Klesá pod břemenem, ale neprotestuje, nenaříká a dokonce nachází jisté potěšení v útrapách.
Solženicyn je klasika, kterou by si měl každý člověk přečíst. Rozumím, že Souostroví gulag pro někoho může být nepřekonatelnou výzvou pro svou rozsáhlost. Proto bych vám k přečtení doporučovala Jeden den Ivana Děnisoviče, kdy na osmdesáti stránkách nahlédnete do života v sibiřském gulagu, kde jde každý den o život.
Zajímavé pro mě bylo přečíst si Jeden den Ivana Děnisoviče po románu Rutu Serpetysové V šedých tónech. Jako bych dějově na Šedé tóny navázala. Takže pokud máte Rutu přečtenou, doporučuji vám i tuhle klasiku, která by vás rozhodně neměla minout.
Solženicyn je klasika, kterou by si měl každý člověk přečíst. Rozumím, že Souostroví gulag pro někoho může být nepřekonatelnou výzvou pro svou rozsáhlost. Proto bych vám k přečtení doporučovala Jeden den Ivana Děnisoviče, kdy na osmdesáti stránkách nahlédnete do života v sibiřském gulagu, kde jde každý den o život.
Zajímavé pro mě bylo přečíst si Jeden den Ivana Děnisoviče po románu Rutu Serpetysové V šedých tónech. Jako bych dějově na Šedé tóny navázala. Takže pokud máte Rutu přečtenou, doporučuji vám i tuhle klasiku, která by vás rozhodně neměla minout.
Simon Hawke: Batman - Honba za fantómem
"Jakmile vstoupil do hlavního řídícího sálu své svatyně, byl si jist neporušitelností svého království. Když vešel do Netopýří jeskyně, celé jeho chování se změnilo. Nedbalý, bezstarostně nahrbený Bruce Wayne zmizel, aby byl vystřídán vztyčenou dokonalou figurou Batmana, pohybujícího se s pružnou elegancí a výbušným napětím dokonalého atleta. (...) Bruce Wayne a Batman byly dvě zcela rozdílné osobnosti - jedna byla důmyslnou a skvěle propracovanou fasádou, ta druhá posedlým mužem uvnitř, kterého lidé stěží kdy poznají." (s. 67)
Anotace z cbdb (zkráceno): Neohrožený netopýří muž zachraňuje Gotham City
"Vím, že fantóm sleduje toto vysílání stejně tak jako chorý pyroman, který nedokáže jinak, než se fascinovaně dívat do plamenů; chci tedy promluvit přímo k němu."Kamera najela na detail, dokud Batmanova maskovaná tvář nevyplnila obrazovku.
"Stylizujete se do pózy 'profesionála' a odborníka ve smrtícím řemesle, ale to, co jste provedl dnes, nebyla řemeslná práce, nýbrž řezničina. Prokázal jste, že nejste nic jiného, než obyčejný zločinec, nijak se nelišící od dementního žháře či od šíleného atentátníka, který udeří bez výběru a zbaběle na dálku. Zabití bezbranných žen a dětí nevyžaduje 'profesionála'. Napadnout člověka, který vám nemůže vidět do tváře, není žádné 'řemeslo'.
Batmana jsem četla nějakých jedenáct měsíců. Po šesti měsících jsem ho začala číst od začátku, protože jsem se naprosto ztrácela v postavách (ne, postavy Bruce Wayna a Batmana se mi ani moc nepletly). Zejména postavy všech těch agentů mě strašně mátly, uf.
Ale povedlo se. V květnu po dočtení Ivana Děnisoviče jsem se zakousla a četla a četla, dokud jsem Batmana nedočetla. A musím říct, že jsem na sebe hrdá.
Zpátky k Batmanovi. Honba na fantóma vůbec není špatná kniha. Jen má mizerný začátek (cca 70 stran), ale jakmile se na scéně objeví postava svědka, vše se rozeběhne a finálních třicet stran už jsem si vlastně užívala.
Co je u téhle knížky problém, je redakční práce a překlad: "Prozatím však dohad nemůžeme potvrdit" (s. 93), vyrudlé triko (s. 82), selfmademan (s. 66) nebo sebevláda (s. 87). Jsou to slova, na která v textu dlouho zíráte a ptáte se na jediné: Proč? Proč si někdo taková slova vymýšlí?
Když se ale dokážete nad tímto faktem povznést, je Batman fajn oddechovkou, kterou si můžete užít... třeba i jedenáct měsíců.
Právě čtu
Pořád se účastním se Zoo děsivé reality show v knize Poslední, odhodlávám se dočíst Nejhloupějšího anděla od Christophera Moora (myslím, že to půjde líp než Batman, protože ta knížka mi přišla fajn, jen mi později přišly více fajn jiné knížky). A co tu mám dál?
Ransom Riggs: Podivné město
Deset podivných dětí prchá před armádou obludných monster.
A pomoci jim může jen jediný člověk – jenže ten je uvězněn v těle ptáka.
Mimořádná pouť, která začala v knize Sirotčinec slečny Peregrinové pro podivné děti, pokračuje. Jacob Portman se vydává se svými novými přáteli na cestu do Londýna, podivného hlavního města celého světa. Doufají, že zde naleznou lék pro svou milovanou ředitelku, slečnu Peregrinovou. Jenže ve městě ničeném válkou číhají nečekaná překvapení na každém rohu. A než Jacob dovede podivné děti do bezpečí, musí učinit důležité rozhodnutí, které se týká jeho lásky k Emmě Bloomové.
Rozhodla jsem se, že dojedu sérii o slečně Peregrinové, takže jsem se pustila do druhého dílu. A zatím je to napínavé (jsem na začátku, cca 30. strana). Zfilmovaný první díl jsem neviděla, ale ráda bych. Zřejmě to ale nechám až po dočtení série.
No a to je z mého knižního světa za uplynulých čtrnáct dnů vlastně všechno. Tak se zas těším na pátek, až vás seznámím s tím, co nového jsem dočetla a co jsem rozečetla.
0 Comments