Miroslav Zikmund, Jiří Hanzelka: Afrika snů a skutečnosti I.

Hanzelka a Zikmund jsou (byli) neskuteční. Cestopis je psán v úplně jiném stylu, než je dnes obvyklé. Nechci používat slovo nemoderní, protože to zní jako urážka nicméně kniha poprvé vyšla v roce 1953. Kromě popisu cesty se hodně věnují i historii navštívených zemí a jejich sociálním problémům. Bohužel pánové vyrazili v poválečné době, kdy se v našich končinách dostávali k moci komunisté. Jejich náhled na problematiku kolonií, kapitalismu a západních velmocí je poněkud zkreslen. Samozřejmě mají v mnohém pravdu, kolonizované země trpěly silným vykořisťováním a islám není zrovna feministické náboženství. Bohužel ale za všechny trable severní Afriky nemohl jen a pouze zlý kapitalista. Naštěstí jsou oba pánové ve svých soudech racionální a já nesouhlasně krčila obočí jen v minimu případů.
Jejich šílená cesta roztomilou tatřičkou přes poušť, jen za pomoci kompasu, mi učarovala. Muselo to být neuvěřitelné dobrodružství. Stejně tak neuvěřitelné je, že potkávali lidi, kteří osobní automobil viděli pravděpodobně poprvé v životě. K cestopisům pánů Hanzelky a Zikmunda se plánuji ještě vrátit. Sice jsem je neobjevila jako většina jejich zarytých fanoušků v dětství, ale i tak jsem okouzlená. To je ta moje duše dítěte.

Ladislav Zibura: Pěšky mezi buddhisty a komunisty

Ve čtvrtek jsme s hous.enkou navštívily cestovatelskou one man show Ladislava Zibury. Nastal tedy čas, abych si přečetla i jeho druhou knihu, která byla tématem námi navštívené přednášky. Popravdě jsem se v rámci své povahy šprta chtěla na přednášku připravit přečtením knihy této knihy, ale knihovna a ostatní čtenáři Ladislava Zibury rozhodli za mě. Podle hous.enky je to je prý dobře, sem tam princ Ládík opakuje vtip z knihy a vlastně jeho přednášky jsou na motiv knihy, tak se není co divit. Takže jsem se nepokrytě dojímala u štěňátka a rozněžněle culila u videa s pandami.
A druhý den mi přišel očekávaný mail. Kniha Pěšky mezi buddhisty a komunisty je pro mě připravena k zapůjčení. Cestopis jsem si tematicky vzala na cestu do vlaku směr Vysočina. Mimochodem o Vysočině se Zibi vyjadřuje velmi trefně: "hodně lesů, málo lidí a žádné pandy". Musím souhlasit. Ani jedna panda. Oproti své prvotině 40 dní pěšky do Jeruzaléma se ve své druhé knize Ladislav méně zaobírá praktickými částmi poutnictví. O puchýřích mluví všehovšudy jednou. Skoro jako by dospěl! Což by byla škoda, protože v závěru knihy vyhrožuje, že s poutnictvím skončí, až si založí rodinu. Cesta po Nepálu a Číně je z pohledu Ladislava úžasné dobrodružství všedního dne. Líbí se mi jeho přístup ke světu, snaha vidět lepší a vtipnější stránku každé situace a hlavně humor, který se nebojí použít proti sobě. A já osobně cítím s tímhle praštěným cestovatelem jisté spojení. I já se toužím odnaučit pít mléko přímo z krabice.

Miloš Urban: Pole a palisáda

Tuto knihu jsem přečetla před pár lety a zařadila jsem si ji mezi ty slabší od Miloše Urbana. Minulý týden jsem psala o aktivitě nakladatelství CanonGate Myths. Do projektu Mýty je právě Pole a palisáda zařazeno jako český příspěvek. Tak jsem si tuto knihu zatoužila připomenout. A spojila jsem tuto touhu s mým současným nadšením pro audioknihy. Bohužel napodruhé jsem z Pole a palisády nadšena ještě méně. Není to vyloženě špatná kniha, které bych se chtěla vysmívat, spíš se mi nelíbí Urbanův přístup ke kněžně Libuši. Možná mě někdo označí za feministku (a na rozdíl ode mě to nebude považovat za lichotku), ale Urban z Libuše dělá tak trochu nanynku, která kouká po chlapech a vlastně touží, aby jí nějaký statný vazoun ukázal tu správnou cestu životem. Trochu mě to, jako majitelku stejných rozmnožovacích orgánů, které vlastnila Libuše, urazilo. Ale opravdu jen trochu. 

Terry Gilliam: Gilliameska

Předsmrtná autobiografie jednoho z mých milovaných Monty Pythonů je kniha, kterou jsem prostě musela mít v knihovně. Sotva jsem začala číst a už jsem nadšená. Zatím se tato autobiografie jediného nebritského člena slavné humoristické skupiny řadí k nejlepším autobiografiím, které jsem četla. To sice není nejlepší přirovnání, protože autobiografie příliš nevyhledávám, ale na věci to nic nemění. Gilliameska je zatím stejně tak dobrá jako Tibetský broskvový koláč Toma Robbinse, kterou považuji za geniální. A má jen o chlup horší název.

Troje nadšení a jedno zklamání, myslím, že to je slušná bilance. Kéž by tento poměr platil i v jiných oblastech mého života. I když by to patrně znamenalo méně úniků před realitou (čti: méně knih). Takže je vlastně vše v pořádku a vzhůru do dalšího týdne.