Memento Libri na Světě knihy
10:00
A co bychom to byly za knižní blogerky, kdybychom na veletrh samy nevyrazily? Popravdě musím říct, že na veletrh chodíme už několik let - togaf od doby, kdy bydlí v Praze, a já od doby, co si pamatuju (což je ještě v době, kdy se konal Svět knihy na Vyšehradě v Kongresovém centru).
Moje vnímání veletrhu se vlastně moc nemění. Stále ho vnímám zejména jako prezentaci toho, co v uplynulém roce (v uplynulých letech) vyšlo u nás za knihy. Stejně tak to bylo i letos, kdy jsem si se zájmem prohlédla výstavu Nejkrásnějších knih České republiky nebo výstavu knih nominovaných na Magnesii Literu. I stánky některých vystavovatelů slouží spíš jako prezentace vlastní produkce, než jako obchůdek, kde byste si rádi nějakou knihu koupili.
Neúčastním se - mimořádně pestrého, jak v minulém příspěvku naťukla togaf - doprovodného programu, který festival doprovází. Proč? Upřímně si neumím představit, že bych v těch neklimatizovaných a nevětraných sálech (ehm, sále a stanu) pobývala déle, než je nezbytně nutné. Naštěstí se každým rokem zlepšuje nabídka kávy a obecně občerstvení. Letos například posílili nabídku hned při příchodu k Průmyslovému paláci. Aleluja!
On příchod k Výstavišti vůbec stál zato. Napřed mě dostala obrovská fronta u pokladen - uf... Tolik lidí jsem v průběhu dopoledne nečekala. Stejně tak mi přijde jako slušné maso účast žáků základních škol na veletrhu. Rozumím tomu, že je učitelé chtějí vést ke čtení, ale když jsem viděla, jak se vrhají na stánky, kde rozdávali záložky či nedej bože balónky... Vlastně děti se vrhaly pořád někam. V davech. A byly ukřičené, uječené a předváděly se před lidmi i před sebou.
Vraťme se ale k příchodu k Průmyslovému paláci, který byl lemován stánky s občerstvení, s kávou, s pivem (čepují Primátora za příjemných třicet korun). Uprostřed aleje s potravou na návštěvníkovy smysly útočí první stánky: jde zejména o stánek Audiotéky, která na Výstavišti nahrává soudničky Karla Poláčka (můžete se tohohle projektu zúčastnit: přečtete jednu stránku textu a stanete se tak součástí téhle audioknihy).A pak už jsem rovnou vkročila do Průmyslového paláce. Jako vždy jsem si napřed prohlédla střední část, pak levé křídlo a nakonec stánky v pravém křídle Světa knihy.
Přišla jsem zejména kvůli knihám, takže jsem si myslela, že si nějaké knihy koupím a odnesu domů. Jenže - veletržní slevy se pohybují kolem dvaceti procent, což mi v dnešní době nepřipadá jako atraktivní sleva. Asi jsem namlsaná internetovými obchody, ale 20 % je málo. I Dobrovský mívá více méně stabilně slevu v takovéto výši (jasně, pro zákazníky O2, ale kdo dnes nezná někoho, kdo má O2, že jo). Takže prostě ne.
I tak jsem si ale z veletrhu odnesla poměrně dost tematických věcí. Mrkněte sami.
I tak jsem si ale z veletrhu odnesla poměrně dost tematických věcí. Mrkněte sami.
A co jsem si nakonec odnesla za knížky? Jsou to jen tyhle dvě:
Tom Ferry, Laura Morton: Život podle designu
Anotace z cbdb: Máte pocit, že máte nad svým životem jen minimální kontrolu? Znemožňují vám vnější okolnosti žít naplno? Pak žijete nahodile a je na čase, abyste to změnili. To znamená, začali žít podle designu! Že nevíte, co to znamená a jak na to? Nevadí, tato kniha je tu od toho, aby vás to naučila. Úspěšný americký kouč Tom Ferry v ní využívá svých mnoholetých zkušeností motivačního kouče a čtivým způsobem líčí, jak vypadá nahodilý život a jakými posedlostmi jsme všichni svázaní. Zároveň ale představuje plán o sedmi krocích, které vám umožní tento stav změnit. Autor v knize Život podle designu bohatě využívá příkladů z vlastní praxe, na kterých ještě konkrétněji demonstruje problémy, o nichž se v knize píše, a člověk je až zaskočen, kolik věcí v životě vlastně nedělá o své vůli. Dobrou zprávou ovšem je, že to tak být nemusí. Přečtěte si tuto knihu a vydejte se na postupnou cestu, v níž svůj současný život změníte na život podle designu. Nebudete litovat. Respektive budete litovat, že se k vám tato kniha nedostala už dávno.
Milena Lenderová, Daniela Tinková, Vladan Hanulík: Tělo mezi medicínou a disciplínou
Anotace z cbdb: Každá společnost má své vidění světa, koncepci života a času, svůj obraz těla i vztahu mezi tělem a duší, který je proto kulturně a historicky závislý. Historik jej nemůže považovat za samozřejmou danost, ale také naopak vnímat jako něco, co je zprostředkováno jako systém kulturních významů. Právě řeč těla je to, co dává sílu vyřčenému slovu; gesta a řeč žijí v symbióze. Autoři knihy se pokusili představit tělo jako proměnlivý historický objekt – neustále konstruovaný a rekonstruovaný fenomén, neoddělitelný od kulturního kontextu, do něhož se nositel tohoto těla zrodil, v němž žil a zemřel. Jako každá společnost, i společnost českých zemí „dlouhého“ 19. Století byla charakteristická svým vlastním viděním těla.
Co mi udělalo radost, je obal na knihy (oceňuji ho při čtení knih z knihovny, protože někdy jsou ty knížky v takovém vztahu, že je do postele beru jen opravdu velmi nerada), anděl plněný levandulí z Mamahelpu, ediční plány Hosta, Arga a Crewe a zejména záložky.
I tak jsem si ale veletrh po svém užila a určitě se půjdu na Svět knihy podívat i napřesrok.
A co na letošní ročník Světu knihy říká togaf?
Ač na Svět knihy chodím už pár let, tak s hous.enkou
jsem nevyrazila ani jednou. Ale ono to nevadí, ukazuje se, že stejně děláme
tytéž věci, i když nás okolnosti rozdělí. Také jsem si dala Primátora, stejně
jako hous.enka nejdříve prohlédnu prostřední halu, pak se vydám vlevo a pravý
pavilon nakonec. Odnesla jsem si i stejné pohlednice. Jen jsem na rozdíl od mé
blogové souputnice využila možnosti namluvit si svoji soudničku. A byl to
nejlepší zážitek veletrhu. Bylo mi řečeno, že čtu potichu a rychle. Ale by mi
to řečeno tak mile a s úsměvem, že jsem se nemohla zlobit. Navíc měl pán
z audiotéky pravdu. Není jediný, kdo si na můj tichý kulometný způsob řeči
stěžuje.
I názor na slevy mám jako hous.enka. Nic moc extra, ale
přesto člověk neodolá. Odnesla jsem si Pískožrouty, protože i když nejsou tak
dobré jako první díl, pořád jsou dost dobré na to, abych je měla ve své
knihovně. Zvlášť, když je prodávala slečna (Lžičářová, pokud se nemýlím)
v rudé uniformě ze Star treku. Doladila jsem svou knihovnu i jedním
svazkem od Mariana Pally. Tenhle Slovák píše naprosto originálně a mám radost,
že mi Bill a Nebyl zdobí knihovnu. A třetím úlovkem je Lovkyně informací, knihu
už jsem četla a hlavní hrdinka je výborná ranařka, takže i ona si zaslouží
čestné místo v mé knihovně. Hned vedle knih o Lisbet Salanderové.
Bylo to fajn odpoledne i proto, že jsme nenarazila na Alzáka
ani na expedici školou povinných dítek. Tak zase za rok!
Co vy? Byli jste? Chystáte se? Anebo vás podobné davové akce nechávají v klidu?
0 Comments