Dočteno podle hous.enky (23. a 24. týden)
10:00
Dnešní den by měl být - píšu páteční článek s čtyřiadvacetihodinovým předstihem, protože v pátek ráno to nestíhám - ve znamení ochlazení, deště a bouřek.
Krom toho že je fajn si občas od tropických teplot odpočinout, je to počasí vhodné na několik věcí. Mezi ty nejpříjemnější patří například čtení.
Mých uplynulých 14 dnů ale bylo vším možným, jen ne chvilkami zasvěcenými čtení.
První týden jsem strávila s togaf na uherském východě, kde jsme pochopily výhody toho, když se lidi učí cizí jazyky - Maďaři nemluví ani anglicky, ani německy. Je fakt, že francouzštinu jsme nezkoušely. Jediný jazyk, který jim nedělá problém a mluví s ním kdykoli, kdekoli a s kýmkoli je - maďarština... Ano, je to fujvároš, ale je to tak. Je to ohromná škoda, protože Maďarsko má turistům co nabídnout - krásnou zemi, dobré jídlo, příjemná termální koupaliště i zajímavou historii. Jenže když se s nimi nedomluvíte, je to k ničemu.
Přestup ve Vídni pro mě byl rájem, kdy - ač německy umím jen pár vět (Du bist mein lieb schnitzel. Ich liebe dich. A tím končíme) jsem měla pocit, že zvládám němčinu levou zadní a všem jsem přála Gutten tag a smála jsem se jak blbá. Ach, mám ráda Vídeň.
Druhý týden se nesl ve znamení příjezdu mého mladšího bráchy, který projezdil Nový Zéland, Malajsii, Kalifornii a teď pobývá v zemi javorového sirupu, odkud se tedy po třech letech od svého odjezdu do světa na chvíli vrátil do rodného hnízda. Takže promítáme fotky, ptáme se, jak se sbíralo kiwi a jak se mu daří dýchat pod mořskou hladinou (stává se z něj profi potápěč) a on se nás ptá, kde máme skleničky a jestli si může namazat ještě jeden chleba.
No a tak jsem nečetla. Respektive jen malounko, po večerech, kdy brácha odpadl, a při cestách do práce a z práce. A tady je výsledek:
Dočteno
Dominik Landsman, Zuzana Hubeňáková: Deníček moderního páru
Je to asi třetí kniha sestavená z blogových příspěvků, která se mi v uplynulém roce dostala do ruky. Těmi předchozími byly podobným stylem psané Bez jablka (autory jsou Michaela Losekoot a Miloš Říha) a Odvrácená strana matky (autorkou je Monika Valentová). Když tedy pominu druhou zmiňovanou knihu, nabízí se srovnání s knihou Bez jablka.
Jak Deníček moderního páru, tak kniha Bez jablka pracují s motivem jednoho tématu viděného jak z pohledu muže, tak z pohledu ženy. Zatímco Bez jablka si vystačí s jednou stránkou ke každému tématu, Deníček do tématu zabředává, rozepisuje jej na několik stran a snaží se o jakousi dějovost. Pokud Jablko pracuje s nadsázkou, tak Deníček vtipy opět rozepisuje, graduje a ve výsledku to působí strašně křečovitě.
Vztahy mezi mužem a ženou jsou zajímavé (a očividně velmi oblíbené) téma a je pochopitelné, že se jej snaží bloggeři zpracovat. Bohužel ani jedna z dosud přečtených knížek s touhle tematikou mě nepřesvědčila o svých kvalitách a ani jeden z blogů jsem nezačala sledovat.
Jamie McGuire: Červený vrch
"Zítra dorazíme k tvému tátovi. Možná už nikdy nebudeme mít sex. Není to dobré." (s. 185)
Anotace z cbdb: Scarlet je rozvedená, pětatřicetiletá matka dvou dcer a pracuje jako rentgenová laborantka. Je pátek odpoledne a má službu v nemocnici, dcery poslala na víkend za otcem. Na příjem přivážejí umírající, ošklivě pokousanou a vyhublou dívku, a její rentgenový snímek prozrazuje to, o čem se v lékařských kruzích s hrůzou již pár dnů hovoří. Z Evropy se šíří záhadný virus a svět je zachvácen pandemií, která postupuje neuvěřitelně rychle. Projevuje se nesnesitelnou bolestí břicha a bleskovým úbytkem váhy, a pak už je jen smrt. Mrtví však nenacházejí klid, ale mění se v šouravé zombie, a hledají, čím by ukojili svůj neutišitelný hlad. Vábí je lidské maso a lačně se na ně vrhají. Jedinou obranou živých je rychlost a zásah do mozku zombie. Scarlet se upne k tomu, aby zachránila své dcery za každou cenu. Musí je odvézt na jediné bezpečné místo k přežití, které zná. Na ranč Červený vrch.
Román Červený vrch vás uchvátí od první stránky a nepustí až do omračujícího závěru. Autorka bestsellerů Jamie McGuire se zde předvedla v nezapomenutelné formě.
Román Červený vrch vás uchvátí od první stránky a nepustí až do omračujícího závěru. Autorka bestsellerů Jamie McGuire se zde předvedla v nezapomenutelné formě.
Musím říct, že Červený vrch mě strašně zklamal. Čekala jsem nějakou hlubší psychologii postav, protože jsem tolik chtěla pochopit jejich jednání. Místo toho jsem dostala partu magorů, kteří jsou v poslední části nadržení a jakmile se vyskytne příležitost, prostě se musejí pomilovat.
Přitom začátek byl tak slibný: události v nemocnici, kdy po celém světě propukne epidemie, která postihne ty, kteří byli naočkovaní proti chřipce, mě bavily. Všechno to tajemno, kdo vlastně je a kdo není nakažený. Supr. I útěk na ranč byl fajn. Líbily se mi i ti tři vypravěči (oukej, až na pipku Mirandu, která se chovala jako děsná kravka) a nevadilo mi, jak se ve vypravování střídali. Super bylo, když se jejich cesty prolnuly. No a pak to přišlo: poslední část. Spanilé jízdy, tiché dotyky, vzdychání a kousání do ruky, protože žena si nemůže v jistých chvílích pomoct a tyhle věci prostě dělá... Achjo, achjo, achjo.
Epilog to celé jen totálně zazdil. A to jsem se při začátku epilogu začala tetelit blahem, protože to vypadalo, že přijde druhý díl v podobném duchu jako Apokalypsa Z. Mno... nepřišel. Byli spolu šťastní až do smrti. Brrr.
Měla jsem z toho pocit, jako by zombíky (Šourače, jak jim říká Scarlet) někdo hodil do nádoby s cukrovou vatou, zamíchal a podával. Není nic hnusnějšího než nasládlý pach hniloby...
Právě čtu
Tahle část by se měla spíš jmenovat Dočítám, muhehe. Mám pořád v pohotovosti třetí díl Sirotčince slečny Peregrinové, na stole mi leží Les sebevrahů - horor z prostředí japonského lesa Aokigahara a Esterházyho Příběh, který obsahuje dvě povídky od dvou nejznámějších maďarských autorů: Esterházyho a Kertésze.
Vlastně přece jen je tu jedna novinka, kterou mám připravenou ve čtečce a kterou vám chci představit:
Emmy Laybourne: Monument 14
Anotace z cbdb: 1. kniha v sérii Monument 14.
Tvá matka na tebe křičí, že nestihneš autobus. Vidí, jak se blíží ulicí. Nezastavíš se a neobejmeš ji, neřekneš jí, že ji máš rád. Nepoděkuješ jí, že je hodná, laskavá a trpělivá máma. Jistě že ne – jen seběhneš schody a utíkáš na roh ulice. Kdybys ale věděl, že je to naposled, co mámu vidíš, nejspíš by sis přál, aby ses zastavil a všechny ty věci udělal. Možná i za cenu, že by ti autobus ujel. Ale autobus se už blížil, tak jsem se rozběhl. Čtrnáct dětí. Jeden supermarket. A milion věcí, které nabraly špatný směr. V akcí nabitém debutovém románu Emmy Laybourneové se stal supermarket útočištěm pro čtrnáct dětí - šest středoškoláků (oblíbených i neoblíbených), dva osmáky (z nichž jeden je technický génius) a šest malých dětí. Venku zuří jedna katastrofa za druhou, počínaje monstrózním krupobitím a konče použitím chemických zbraní, které svět – jak ho znají – vedou do záhuby.
Tvá matka na tebe křičí, že nestihneš autobus. Vidí, jak se blíží ulicí. Nezastavíš se a neobejmeš ji, neřekneš jí, že ji máš rád. Nepoděkuješ jí, že je hodná, laskavá a trpělivá máma. Jistě že ne – jen seběhneš schody a utíkáš na roh ulice. Kdybys ale věděl, že je to naposled, co mámu vidíš, nejspíš by sis přál, aby ses zastavil a všechny ty věci udělal. Možná i za cenu, že by ti autobus ujel. Ale autobus se už blížil, tak jsem se rozběhl. Čtrnáct dětí. Jeden supermarket. A milion věcí, které nabraly špatný směr. V akcí nabitém debutovém románu Emmy Laybourneové se stal supermarket útočištěm pro čtrnáct dětí - šest středoškoláků (oblíbených i neoblíbených), dva osmáky (z nichž jeden je technický génius) a šest malých dětí. Venku zuří jedna katastrofa za druhou, počínaje monstrózním krupobitím a konče použitím chemických zbraní, které svět – jak ho znají – vedou do záhuby.
Tahle série vypadá velmi chutně - postapokalyptické young adult. Myslím, že na spravení chuti po Červeném vrchu to bude to pravé. Prosředí samoobsluhy mi připomíná jistou část z her Fallout, kdy plníte úkol v postapo obchoďáku, takže se na to Monument 14 velmi těším.
0 Comments