Zatímco v minulém článku se to tu blýskalo mými vlastními fotografiemi (ehm focených mnou, ne fotkami, na kterých bych byla já), tentokrát to bude jiné. Nebude tu ani jediná. Důvod je jednoduchý: za uplynulých sedm dnů jsem nenafotila ani jedinou fotku. 

Ano, je to smutné, ale je to tak. Nemám tak vyfocenou svatomartinskou husu, kterou jsme jedli celý minulý víkend, ani fotky z procházek s Ebi. Je to asi i proto, že dny jsou teď zatraceně krátké a jakmile přijdu domů, je tma jako v pytli. Ech. Už aby začalo aspoň sněžit, protože mám pocit, jako by sníh ty dny trochu víc prozářil. Je to jako rozjasňovač na jinak mdlém obličeji. Teď jsem fascinována touhle metaforou, kterou jsem si vymyslela. 

Velikou událostí, která začala tenhle týden a pokračuje i v týdnu příštím, je Festival francouzského filmu.

 Olala! Ano, je to tak, právě teď probíhá dvaadvacátý ročník téhle akce. Je to moje srdeční událost, protože poprvé jsem našla letáček ve škole v roce 2005:

Už si teda nepamatuju, jestli jsme tehdy na nějaký film šly, ale právě tímhle festivalem začala moje obsese Francií, francouzštinou a Catherine Deneuve. Zatímco osoby přicházejí a odcházejí z mého života, láska k Francii přetrvává a přestála deset let. Od zvědavého okukování francouzských filmů jsem přešla na francouzskou samouku, absolvovala jsem pár semestrů francouzštiny ve škole a nakonec jsem strávila šest krásných měsíců v samotné "zemi galského kohouta", přičemž se mi odtamtud zatraceně nechtělo. Za pár týdnů to bude přesně deset let, co jsem do francouzského města Tours odjela. 

A proto na Francii ráda vzpomínám a čas od času si pustím francouzský film. Na festival se chystám až příští týden, takže ještě v dalším článku se do Francie na skok vrátím. 

A teď už k dočteným knihám.

Anotace z cbdb: Když začal před více než rokem Rupert Fawcett kreslit své "psí vtipy" na Facebook, netušil, že bude mít brzy miliony fanoušků po celém světě. Kniha s podtitulem Tajný život psů s nadsázkou zobrazuje nejrůznější zlomyslné kousky, kterými čtyřnozí miláčci všech ras, velikostí i charakterů zkoušejí naši trpělivost. Zároveň Fawcett líčí naschvály, kterým nás čtyřnozí přátelé vystavují a které jsou součástí promyšlené strategie a rafinovaného povyražení příslušníků psí říše. Výsledek tohoto mistrovského pozorování autor nakonec zpracoval do této "dojemně pravdivé" knihy. 

Fawcett vzal nejrůznější psy a jejich páníčky a umístil je na papír, kde obě skupiny věrohodně ožívají, aby se utkali o to, kdo je pánem tvorstva. Výsledek je z počátku možná trochu nejistý, po dočtení knihy však budete mít jasno, kdo tuhle bitvu prohrál.

Autorovi se podařilo sestavit knihu komiksových stripů o životě se psem, která zaujme nejen milovníky psů. Kresba i pointa jsou jednoduché, prolistováno máte během pár minut. Nejlepší byly takové okamžiky, které se opravdu pejskařům stávají (pes v posteli nebo venčení). Slabší mi přišly ty obrázky, na kterých psi mluví s jinými psy a spřádají plány na člověka. Jako by to posouvalo celé vyznění knihy někam jinam. I tak je to ale milé čtení a vzhledem k tomu, že není nijak rozsáhlá, nezačne vás to celé nudit.

Anotace z cbdb: Projevuje se zde mnoho romantického vzdoru nedospělého chlapce, touha po lásce a odhodlání bojovat s puškou v ruce pod vlajícími prapory na barikádách. Autor se považuje mnohdy za mluvčího lidu; vyzývá k obraně vlasti a vyjadřuje víru v konečné vítězství.

Mám spoustu mezer v české poezii a Seifert je mým velkým dluhem. Jeho poezie je mi z českých básníků asi nejbližší a cíleně ji vyhledávám, takže jsem se rozhodla, že si doplním znalosti a přečtu si Seiferta celého, od jeho začátků. Město v slzách je básníkovou první sbírkou. Sbírka byla vydána na začátku dvacátých let a atmosféra té doby je z ní doslova cítit. Ještě tu rezonují dozvuky první světové války, ale o slovo se hlásí už komunismus, aby spasil Evropu...

Seifert si i přes politickou agitaci, která je ve sbírce přítomna, našel místo, které mu sedí: důvěrnost, se kterou se se čtenářem dělí o své postřehy a pocity. To je totiž to, co na Seifertovi miluju: ten pocit, že mluví přímo ke mně, aby mi popsal město plné továren, kde už nežijí ptáci, protože se do města nehodili. Nebo když líčí příběh o pejskovi s mašlí, kterého potkalo neštěstí.

Seifert není básník velkých gest a jeho poezii je lidská, což z něj udělalo básníka mého srdce. Město v slzách rozhodně ještě není tím seiferovským dílem, ke kterému bych se vracela, ale je to poezie čtivá, jednoduchá, ale s obrovskou myšlenkou. S myšlenkou, ze které Seifert velmi záhy vystřízlivěl. A to jeho dvacáté století teprve začalo...

No a pokud jde o to, co právě čtu, tak se doprokousávám Dějinami násilí, stále achám a ochám nad  Harrym Potterem a ohnivým pohárem v ilustrovaném vydání a jsem v půlce katalogu k výstavě Vlastním hlasem. O tom všem ale až zase příští týden. Tak Au revoir!