Minulý týden byl čtenářsky chudý. Pokud sledujete náš facebook, víte, že jsme podnikly výlet po Rakousko-Uhersku. Abych se naladila na Uhry, rozhodla jsem se přečíst knihu od maďarského autora. Volba padla na Pétera Esterházyho a jeho knihu Malá maďarská pornografie.



Bohužel jsem ji odložila zhruba v polovině. Kniha má 146 stran a je to čistá postmoderní nuda. Střípky z maďarského života slepené dohromady nedávají smysl. Postavy jsou beze jmen, příhody bez pointy a ani forma není zajímavá. Malá maďarská pornografie by mě na návštěvu Uher opravdu nenalákala. Takže jsem musela volit náhradní knihu. Tentokrát jsem měla šťastnější ruku, kniha o osudu jednoho mladého maďarského Žida byla stylová předehra před návštěvou největší synagogy v Evropě. Dále jsem jednu knihu doposlouchala a dočetla jsem i úplně poslední knihu ze série Zeměplocha. 

Chuck Palahniuk: Klub rváčů (audiokniha)

Anotace z cbdb: Příběh mladého muže, odkojeného televizí a opuštěného Bohem, je hlubokou sondou do nitra člověka, který jednoho dne zjistí, že hněv nad tím, že zdědil svět plný lží, přetvářky a proher, neutlumí život k prázdnotě konzumní společnosti. Nekonvenční vyprávění s rychlým spádem, místy prostoupené černým humorem, končí deprimujícím vyvrcholením, které je ovšem jen logickým vyústěním dané situace v dané době, dnešnímu čtenáři tak známé...
Celé hodiny jsem si při poslechu říkala, kdy asi přijde na řadu hlas Ladislava Freje, když už je jeho jméno vytištěno na obálce audioknihy. Nu, nakonec jsem se dočkala, pan Frej propůjčil hlas samotnému Palahniukovi v doslovu. Také jsem byla hodně zvědavá na Palahniukovo ukončení románu, v diskuzích u této knihy se to hemží tajuplnými narážkami ve stylu „filmový závěr se mi líbí víc“. Vlastně nejde o jiný závěr, režisér Fincher prostě vynechal posledních pár stránek románu. A měl pravdu, film by přišel o řízný závěr. Ale Palahniukovo ukončení se do románu víc než jen hodí, protože Chuck je potvora a prostě konec knihy nemůže být jednoznačný, musí obsahovat nějaký štulec čtenáři. Klub rváčů je legendou naprosto oprávněně, silné myšlenky podávané psychopatem jsou znepokojivě lákavé a hypnotické opakování určitých slovních spojení je pro Chucka Palahniuka typické.

Imre Kertész: Člověk bez osudu

Anotace z cbdb: Stěžejní dílo významného maďarského spisovatele, jemuž byla udělena v roce 2002 Nobelova cena za literaturu. V Kertészově díle je zobrazen koncentrační tábor z pohledu patnáctiletého chlapce a líčen ve stylu téměř nezúčastněného věcného kronikáře. Název Člověk bez osudu odkazuje na stav kolektivního osudu, v němž je člověk zbaven možnosti individuální volby.
Další knížka, o které se v diskuzích vedly tajemné náznaky „ty poslední odstavce všechno změnily“. Ehm, ne. Pro mě ne. Emocionálně odtažitý popis poutě maďarského židovského mladíka po koncentračních táborech mě dostal od prvních odstavců. Je to totiž úplně něco jiného, než co jsem zatím o tématu holocaustu četla. Jednoduchý a prostý popis nepůsobí chladně, naopak: čtenářovy emoce nejsou jitřeny utrpením postavy, ale samotnými událostmi. A tentokrát byl neobvyklý i doslov, jeho autorka totiž prošla podobnými zážitky jako hrdina románu, resp. autor. Člověk bez osudu je výrazně autobiografický román. Pro mě byly nejsilnější momenty hned dva. První při převozu téměř mrtvého hrdiny románu, kdy popisuje svůj absolutní nezájem o cokoli, nepohodlí už pro něj neexistuje, bolest mizí, život uniká. Druhý moment byl při návratu domů, chlapci ani nedochází, že muž, který se ho ptá na koncentrák, vlastně nevěří v existenci koncentračních táborů. Děsivé svědectví doby, které bylo zfilmováno a za které Kerestész obdržel Nobelovu cenu, za přečtení rozhodně stojí.

Terry Pratchett: Pastýřská koruna
Anotace z cbdb (zkráceno): Pastýřská koruna je poslední knihou Terryho Pratchetta. Uzavřou se tu dobrodružství Toničky Bolavé, jejích oddaných Fíglů i spřátelených čarodějek. Objeví se i zcela nový hrdina, který si jistě velmi rychle získá sympatie čtenářů, a nikoliv jen jejich. Dojde k válce s elfy, která je sice krátká, ale o to zuřivější, a jistě neprozradíme nic nečekaného, když řekneme, že elfové i tentokrát odtáhnou s krvavými nosy. Podíváme se do Ankh-Morporku, k trpasličí firmě, která se zabývá výrobou košťat, a zažijeme dosti nezvyklou přeměnu povýšené čarodějky paní Našeptávalové. Rozloučíme se s celou řadou starých známých a jde o loučení o to těžší, že o jejich dalších osudech si už můžeme nechat jen zdát. 
Pastýřská koruna je sice dopsaná do konce, ale kdyby Terry Pratchett nezemřel, určitě by byla kniha o pár desítek stran delší a mnohem propracovanější. Příběh je osekán na dějovou linii Toničky a boje s elfy. U Pratchetta jsme ovšem zvyklí na několik linií příběhu, které se různě proplétají až se spojí ve velkolepé finále. Stejně tak bývaly jeho knihy prodchnuty humorem, který v Pastýřské koruně citelně chybí. Jak mnoho čtenářů tušilo, Pratchett nepsal knihy lineárně, naopak, vymyslel kostru příběhu a postupně do ní vkládal nové příhody, postavy, vtipy a celé to pak poskládal dohromady, promíchal scény a poskládal ještě jednou. Na to u poslední knihy neměl čas. I tak je ale tato kniha dobrá, ne výborná, ale nostalgie dělá divy. Navíc se v knize řeší i úmrtí důležité postavy a vyrovnávání se smrtí. Tak tedy sbohem Toničko, sbohem Nac mac fíglové, sbohem Zeměplocho. 

Pouhopouhé tři knihy jsem v minulých 14 dnech dočetla, slabé, já vím. Nicméně nesmíme zapomínat, že mám stále rozečtenou knihu Královský gambit (už jsem za půlkou!), Korespondenci V+W (ano, pořád, už se pomalu začínám stydět, jsem horší než hous.enka a její Batman) a Tabatěrku z Bagomba. Tak snad nadcházející týden bude čtenářsky úspěšnější.