Přeji vám krásné středeční ráno, byť na některých místech může být i dnes poněkud větrno. Ale tak už to s příchodem jara bývá, protože jak jinak svrhnout vládu zimy. Tímhle jinotajným oslím můstkem se dostávám k protifašistickému odboji, který se stejnou silou a odhodláním pracovat na svržení nacistické protektorátní vlády. Vítejte u článku o superhrdinovi: Pérákovi!

    O Pérákovi jste určitě slyšeli. Je to jedna z nejvýznamnějších pražských mýtických postav 20. století. Samozřejmě nejde o klasického Robina Hooda, ale jde o mýtickou postavu, která mstila zločiny, které spáchali nacisti na českém obyvatelstvu.

   Pokud jeho jméno slyšíte dnes poprvé, tak pro seznámení doporučuji tenhle Trnkův film, protože ten prostě musí vidět úplně každý, kdo se zajímá o protifašistický odboj. Film se jmenuje Pérák a SS a můžete si ho pustit třeba zrovna teď na našem blogu.

    Krom tohohle kresleného filmu z poválečného roku 1946, existuje ještě nové zpracování Péráka, které vzniklo přesně 70 let po Trnkově filmu. Natočil ho Marek Berger a ač nedosahuje kvalit Trnkových, byla by škoda ho úplně minout. Bergerovo pojetí Péráka je více komiksové, více dobrodružné a navíc je tu Pérák propojen s jinou velikou pražskou legendou - s Golem, ale i Berger se drží představy chlapíka s péry na nohou. Podle Bergera vypadá Pérák nějak takhle:

   Někde jsem četla, že pérákovské téma zpracoval v jedné ze svých povídek Jan Weiss, ale zatím jsem se k tomuto textu nedostala. Každopádně kdybyste si ji chtěli přečíst, tak kniha, ve které je povídka obsažena, se jmenuje Bianca Braselli, dáma se dvěma hlavami. Kromě Jana Weisse zpracoval toto téma do formy komiksů i Ondřej Neff (v letech 1988 a 2001).

   A pak je tu kniha, se kterou vás chci dnes představit:

    "Pérák proskočí oknem dovnitř, obřími skoky létá sem a tam komnatou, všude kosí Němce, jak se zdá, pouhým dotykem ruky. Náckové po něm marně střílejí..." (s. 15)

    Anotace z cbdb: Petr Stančík se ve své próze originálním způsobem ujal protektorátní městské legendy o superhrdinovi vzdorujícím nacistům a nabízí skvělou kombinaci napínavého příběhu, historického poučení a přesně odměřené dávky humoru.
Nadnášejí létající talíř tibetští mniši? Jak skončí apokalyptický silvestr s jedlým nábytkem u Hermanna Göringa? Je atentát na Heydricha komplot svobodných zednářů? Proč raketová nadžena Valkýra nosí v ňadrech magická oka? Podaří se zničit obrněnou tramvaj Feuerwanze? Namaloval Adolf Hitler kubistický obraz? Na všechny otázky odpoví Franta Pérák, jediný superman českých dějin. Němci si to odskáčou...

     Petr Stančík se pokusil mýtickou postavu Péráka uchopit naprosto komplexně: dozvíme se, odkud se Pérák vzal, co všechno za války prožil i to, jak to s ním po válce dopadlo.

    Stančík nám dokonce představí krásnou odbojářku Jitku, do které se Franta Pérák zamiluje. Za zmínku stojí například scéna, kdy Pérák s Jitkou bloumají pražským Klementinem. Nebo rozhovor Péráka s Jitkou poté, co zjistí pravdu o Pérákově původu:

Jitka: "Takže to znamená, že jsem dala esesákovi?"

Pérák: "Ale kdepak, miláčku. Milovala tě moje židovská duše."

Jitka: "Jenže esesáckým penisem!"

    Tím se dostávám k tomu, proč Petra Stančíka už pár let tajně zbožňuji: jeho hra se slovy, s metaforou, s řetězením slov a s češtinou obecně, to je něco, nad čím si vyloženě rochním blahem. Věřte mi, nejsem zastánce metafor a rádoby básnického jazyka, ale to, co předvádí Stančík, to je prostě skvělé. Tak například víte, jak poznáte na ulici plné lidí gestapáka? Petr Stančík píše, že "všichni mají sádelnaté laloky pod bradami, světlé knírky pod nosem, kožené kalhoty barvy hovna a tralaláčky s kančí štětkou." (s. 56)

   Pro Stančíka je typická i jistá dávka násilí a řekněme sexuální otevřenosti (pokud jste nečetli Mlýn na mumie, mrkněte na to). Například, když Pérák "pouhým mávnutím ruky usekne všechny prsty pravé ruky i s dopisem v nim sevřených udavači, který se právě chystal ten dopis hodit do růžové schránky Gestapa s dvojjazyčným nápisem: DIE DENUNZIATION - UDÁNÍ. Prstíky se rozkutálejí po dlažbě a - plum, plom, plam! - jeden po druhém propadnou mříží do kanálu." (s. 16).

    Pokud jde o grafickou stránku knihy, jsem z ní stejně nadšená jako ze Stančíkova psaní: text je doplněn celou řadou dobových reklam (opravdových? Fiktivních? A není to jedno?), vysvětlivek po stranách (!), které jsou zařazeny vždy na místo, kde Stančík chce vysvětlit nějaký pojem (vysvětluje například fungování některých zbraní a německých termínů) a v knize najdeme i pár černobílých ilustrací. Myslím, že právě ilustrace Pérákovi trochu škodí, protože mnohem víc mu prospívá, když si ho vlastně neumíte úplně představit.

   Stejně tak musím zmínit alespoň dvě věci, které mě při čtení poněkud otrávily: je to zejména zapojení kabaly a teorie relativity do celého příběhu. Myslím, že to bylo drobet zbytečné. Ano, zapadá to tam, nijak to nekřičí, ale přece jen...

    Dnes se s vámi rozloučím interaktivní výukou toho, jak správně nakreslit Hitlera. Včetně poetické části, kterou při ztvárnění Hitlera musíte svědomitě přednášet.

    Tak hurá do toho: Pětka, šestka, sedmička...

Petr Stančík: Pérák. Vydalo nakladatelství Druhé město v roce 2008 (druhé vydání, které jsem četla já, vyšlo tamtéž v roce 2016).