Dočteno podle hous.enky (1. - 2. týden)
11:00
Vítám vás u svého pátečního článku o tom, co jsem v uplynulých dnech četla/dočetla/podnikala. Konečně jsem srovnala krok se psaním článků, takže dnes už to bude takové tradičnější.
Minulý pátek jsem nějak úplně zazdila, že už začal nový rok, takže jsem do starého roku započítala i knihy přečtené po 1. lednu. No ono to zas tolik nevadí. Chystám totiž statistický článek o tom, co jsem vlastně loni četla za knihy. A taky jsem si vedla poznámky o tom, jaké knihy mi kdy přibývaly a co bylo jejich zdrojem. Takže vím, kolik jsem loni za knihy utratila. No a byla by to taková menší dovolená, co vám budu povídat... Ale myslím, že knihy jsou výbornou investicí do budoucna. Už teď kolem své knihovny chodím jako mlsný kocour a těším se, jakou krásku vezmu do ruky dál. Ach.
A jaký byl můj uplynulý týden? Inu pěkně zasněžený. Díky sněhu (ano, díky, ne kvůli) nemůžeme na zahradu, takže jsme jen doma, topíme, vaříme, pečeme, čučíme na telku a čtu knížky. A včera jsme si pořídili nového člena domácnosti.
Takže večer jsme strávili zapadaní sněhem u nového playstationu. Skóre Xbox vs. Playstation je nyní vyrovnané, muhehe.
Tenhle playstation má v sobě zabudovanou dvacítku her a balení obsahuje dva ovladače. A tak jsme včerejší večer strávili hraním devadesátkových her. Dnes v tom budeme pokračovat, protože ještě musíme prozkoumat detaily hraní těch her, ale zatím nás nejvíc baví jízda na snowboardu ve hře Cool boarders 2.
No a cestou domů jsem včera fotila stromy:
A taky naši ulici:
Zkrátka přišla zima do vsi. Už se těším na víkend, že budu doma v teple a budu koukat na všudypřítomný sníh.
Dočteno
A teď už ale ke knížkám. Začnu těmi, které jsem v uplynulém týdnu dočetla.
Neil Gaiman: Severská mytologie
Anotace z cbdb: Jak získal Thor své proslavené kladivo Mjölnir? Kolik světů spojuje vždyzelený jasan Yggdrasil? Kdo postavil zeď kolem Ásgardu a co bude následovat po konci světa zvaném Ragnarök? Severská mytologie převyprávěná Neilem Gaimanem nejenže odpovídá na všechny tyto otázky, ale navíc je váže do souvislého, obšírného vyprávění, v němž ožívají bohové i obři, medovina teče proudem, vlci mluví a jabloně rodí jablka nesmrtelnosti. Naprosto nepostradatelná kniha pro všechny milovníky severských mýtů, seriálu Američtí bohové i tvorby Neila Gaimana obecně.
Neila Gaimana mám ráda od dob, co jsem četla jeho Knihu hřbitova. Okouzlilo mě jak jeho psaní, tak to, o čem píše. Sedli jsme si i v Naštěstí (ne)máme mléko a potřetí jsme se setkali v Dobrých znameních. Severská mytologie je tak pro mě čtvrtým setkáním s tímto autorem a pořád jsem fascinovaná tím, co všechno Neila baví a oslovuje. Baví mě jeho styl psaní, to, jak o věcech přemýšlí. Nicméně Severská mytologie pro mě byla jakýmsi náčrtníkem dalších plánů, protože ty příběhy mi přišly kraťounké, instantní. Jako by jim něco chybělo. Ale rozhodně to nebyla krev a násilí, protože obojího je v knize požehnaně. Což je za mě dobře, protože to k severu zkrátka patří - ne všechno je malebné jak Hilda a její obři.
Líbil se mi Thor, fascinoval mě Odin a rozčiloval Loki. Protože Thora a Lokiho znám z Marvelu, měla jsem před očima konkrétní herce a té představě se nedalo zabránit. O to víc mě ale asi Severská mytologie bavila.
Nicméně Severská mytologie pro mě slouží hlavně jako odrazový můstek k další Gaimanově knize, kterou je Odd a mraziví obři. Mám ráda tohle nabalování knih a jsem strašně zvědavá, jak Odda Gaiman pojal. Jestli to bude jen stručné a jednoduché psaní á la "šli, přišli, zabili, vyřešili, odešli", nebo zda to bude komplexnější příběh.
Denis Theriault: Pošťákova snoubenka
Anotace z cbdb: V montrealském bistru U Madlenky pracuje půvabná dívka Tania. Víří mezi stoly jako tanečnice a hosté ji mají rádi. Jen ten, do něhož je potají zamilovaná, jako by ji neviděl. Plachý pošťák Bilodo, pohroužený sám do sebe, krouží u baru kaligrafické tahy a skládá japonská haiku. Až jedné bouřlivé noci zasáhne jejich životy událost, která všechno změní. Jejich osudy se nerozlučně propletou a oba vstoupí do světa, kde nic není tak, jak se zdá.
Po dočtení Podivuhodného života osamělého pošťáka jsem byla z konce rozčarovaná. Nechápala jsem, proč to tak dopadlo a hlavně: jak to vlastně dopadlo. Byl to Bilodo, anebo to byl Grandpré? Proto jsem ráda, že autor napsal další knihu, kde to celé tak trochu vysvětlil. A nakonec taky pořádně zamotal.
Druhý díl je o Tanie, která je zamilovaná do Biloda. Tajně Biloda sleduje a ráda by se mu přiblížila. Vlastně by mu ráda byla tak blízko, jak je to jen možné. A Tania svou šanci nejen dostane, ale taky ji velmi dobře využije. Řekla bych dokonce, že ji využije do poslední kapky. Stane se pošťákovou snoubenkou? A budou spolu do konce svých dnů?
Inu Theriault to svým postavám vůbec neulehčuje. Spíš naopak: jak jen to jde, zkomplikuje jim to. A tak k sobě Tania a Bilodo hledají cestu jen velmi obtížně. Jakmile se ale ocitají se tam, kde mají, naberou události rychlý spád a od knihy se nedá odtrhnout.
Čtení je to možná trochu zvláštní, ale konečně se dozvíme víc o tajemné Ségoléne, která Biloda okouzlovala v první knize. Konec se nese v podobném rytmu jako ten první, ale tentokrát necítím zklamání nebo rozčarování. Kruh se uzavírá.
Líbila se mi Pošťákova snoubenka? Líbila. A moc. Tania i Bilodo jsou dál osamělí, i když nejsou sami. Dál se v knize objevují básničky haiku a celá kniha je tak krásně poetická jako její starší sestra. Grafici se drželi předchozí knihy a graficky tak kniha působí stejně krásně jako první díl. Jedinou výjimkou je modrá barva místo růžové. Ach.
Právě čtu
Opřela jsem se do Dětí kostí a krve (a je to super!), na stolku mám Emily Vichrnou (tam trochu pokulhávám - od Vánoc jsem na ni nešáhla), po večerech usínám u Hygge a ve čtečce mám:
Michal Viewegh: Muž a žena
A už asi vím, proč jsem Viewegha před sedmnácti lety přestala číst. Snaží s o ironii, ale je ubohý. Pokouší se vytvořit rádoby obyčejný svět, ale kulisy jsou neměnné, okoukané a očekávatelné. A hlavně je vulgární. Ne ve smyslu používání sprostých slov nebo gest. Při čtení mám zkrátka pocit, jako bych seděla u nás na vsi v hospodě a poslouchala chlapy vyprávět, co zažili v posledních dnech za bizarnosti. Brrr. Asi ta Vieweghova snaha o lidovost mě na něm odpuzuje snad nejvíc. Ano, píše čtivě, ale jako by vlastně neměl co říct.
Na jeho obhajobu: líbí se mi, že píše o Sázavě, kam dodnes poměrně často jezdím. A taky se snaží přijít s něčím novým, o čem se běžně moc nepíše. Bohužel mám ale pocit, že právě kvůli výběru svých témat zabředává do bahna odepsaných autorů. Chybí mu při psaní lehkost a nadhled. Při čtení máte pocit, že se jen samolibě hrabe ve svých... ehm... exkrementech. Je vám ho líto, ale zároveň ho nelitujete. Víte, jak to myslim, ne?
A o dalších novinkách vám dám vědět zas za týden. Do té doby snad zkompletuju svůj statistický článek a pochlubím se knižními dárky, které jsem našla pod stromečkem. Sníh psaní přeje, tak snad se k tomu dostanu.
0 Comments