Dočteno podle hous.enky (4. týden)

10:30

S nadcházejícím víkendem je tu i můj tradiční páteční článek o tom, s jakými knihami jsem strávila uplynulý týden.

Kdyby knihy byly muži, připadala bych si tentokrát jako coura. Oblažuje mě snad šest kousků a jakmile dočtu jeden, sahám okamžitě po dalším. Neumím si představit, že bych něco dočetla a nepustila se hned do další knihy. Nemusím toho přečíst moc z té nově otevřené knihy, stačí kapitola nebo třeba pět stran, ale miluju nové začátky.

Tentokrát nemám z uplynulého týdne mnoho fotek, tak jsem ráno vyfotila aspoň podchod na nádraží v Říčanech. Líbila se mi ta housenka, která mi připomněla housenku z Alenky v kraji divů. Což mi připomíná, že mám Alenku právě rozehranou na xboxu, cha!

Mám pocit, že se toho tenhle týden mnoho nestalo. Chodila jsem domů většinou kolem sedmé a už v devět jsem padala do peřin. Ještě teď, když píšu o padání do peřin, slintám u toho jako Homer Simpson nad hot dogem. Ještě že už je víkend.

Víkend bude totiž nabitý akcí. Čeká nás jedna velká akce hned zítra, ale detaily nechám pro togaf v pondělním článku. Možná dojde i na velmi výjimečné fotky. Zatím sem dám jen malou ochutnávku fotek. Vlastně jen jedinou fotku. Ano, je to fotka vánočního řetězu.

Teď se pojďme vrhnout na dočtené knížky

Dočteno

Michal Viewegh: Muž a žena

Anotace z cbdb: Nejznámější český spisovatel se ve dvou novelách vrací k tomu, co na něm jeho čtenáři oceňují nejvíce. Svůj humorně ironický pohled na vztahy mezi muži a ženami propůjčuje v novele Family Frost zkrachovalému restauratérovi, který si z nutnosti a trochu i na truc pronajme mrazící vůz známé firmy a živí se jako řidič. Během několika dní se jeho zbabraný život dostane do spirály událostí, které skončí až na svatbě jeho bývalé manželky (která si bere jeho bývalého společníka). Vincent se potká i s otcem, kterého nikdy předtím neviděl, a setkání proběhne vpravdě nečekaným způsobem. Druhá novela, Čarodějka z Křemelky, si pohrává s mírně fantastickým námětem. Krásná Dominika má celý život smůlu na muže a svou přitažlivost považuje spíš za prokletí. Jako dar naopak chápe svou schopnost číst lidem myšlenky. S přibývajícími lety a vztahy to ale vypadá, že i to druhé je spíš na obtíž – dokud nepotká ve vlaku známého spisovatele a nezamiluje se do něj. Ale dá se žít se ženou, která doopravdy ví, co si její muž myslí?

První povídka je bahno, jako by ji psal nějaký zhrzený puberťák, kterému odešla holka. Vincent je naivní pitomec, který dostal to, co zasel. Už jen zbývalo, aby o něm natočila reportáž TV NOVA. Tak špatný to je. Vadily mi vulgarismy i vulgární ráz celé knihy, kdy se Vincent snaží zjistit, kdo to teda jeho matku oplodnil. Fajn, zjistí to, hledá ho, najde ho. I všechny ty zážitky na Moravě jsou předvídatelné. Tahle povídka fakt měla sloužit jen jako art terapie a nikdy neměla vyjít tiskem.

A pak je tu druhá, mnohem zajímavější povídka, o ženě, která čte lidem myšlenky. Autor hned na začátku několikrát zdůrazní její prsa, míry (fakt tam míry vpisuje a několikrát se o nich zmíní), ale jakmile si Dominika vezme Nováka, dostane povídka drajv. Novák se snaží bejt v myšlenkách hodnej, ale samozřejmě nemá stoprocentní výsledek, a tak je Dominika zklamaná. Pak ale Dominika jednou jede vlakem z Benešova do Prahy, kde se seznámí se spisovatelem, který má ve vlaku autorské čtení. Spisovatel se mimochodem (opět) jmenuje Oskar a ač je to trochu macho, k Dominice se docela hodí.

Přijde mi, že Michal Viewegh už jen recykluje sám sebe. Snaží se o lidový humor (svatební proslov v první povídce), ale to už prostě dneska nefunguje. Věřím, že před dvaceti lety by kolem jeho knihy Muž a žena byl trochu poprask. Dneska už to nikoho moc nepřekvapí a vztahovkám by se měl tenhle autor už vyhnout. Docela mi seděla ta fantasy linka se čtením myšlenek. Možná je zkrátka na čase zkusit jiný žánr, který nebude tolik cítit prázdnotou a vyčpělostí.

Tomi Adeyemi: Děti krve a kostí

Anotace z cbdb: Když bylo Zélii šest, stala se svědkem toho, jak královské stráže pověsily její matku na stromě před domem. Nikdy na to nezapomněla.
Na počátku byli všichni Orïshané mágové: rodili se s tmavou kůží a nepoddajnými bílými vlasy, a jakmile dospěli, obdrželi od bohů dar magie. Časem však jejich populace klesala a v Orïshi z nich nakonec zbyla pouhá menšina utlačovaná královskou vrstvou. Z magie a černé kůže, která ji symbolizovala, začali mít lidé strach.
Deset let po nájezdu, při kterém byla zabita Zéliina matka a Orïshanům byl navždy odebrán dar magie, získá Zélie díky náhodnému setkání s princeznou Amari posvátný svitek. Díky němu je možné obnovit spojení s bohy a navrátit dar magie na dalších sto let. Zélie se spolu se svým bratrem Tzainem a princeznou Amari vydá na cestu světem inspirovaným západní Afrikou. Potulují se tu lvice a gepardice, krásné vesnice postavené z písku nebo vykované ze železa ukrývají temné stránky: otroctví a korupci.
Aby se jim podařilo vrátit magii lidem, budou muset přelstít korunního prince Inana, Amarina bratra, který si umínil, že prastarou magii ze světa nadobro vymýtí.

S Dětmi krve a kostí jsem bojovala snad čtrnáct dnů. Dělalo mi problém se do knihy začíst. Asi to bylo i tím, že jsem nevěděla, co mám od knihy čekat. Ale jakmile jsem si zvykla na život v rybářské vesničce, Zélie se vydala zachránit magii a kniha nabrala rychlý spád. Celé to cestování do chrámu, kde má dojít k obnovení magie, která zmizela ze světa, mě hodně bavilo. Líbilo se mi i střídání vypravěčů a pohled záporáckého Inana. Jenže pak se to zvrhlo v romantické pletky a to prostě bylo špatně. Celou tu dobu to někam spěje, ale najednou se to přetočí o sto osmdesát stupňů a Zélie vše pošle do kytek. Ještě že to vylepšil konec. Mimochodem právě díky tomu konci, kdy spousta hrdinů i antihrdinů zemřela jsem ochotná počkat si na druhý díl. Ukázalo se totiž, že Tomi Adeyemi se nebojí zlomit vaz ani hlavním postavám, což jí jde zkrátka ke cti. Nemám ráda očekávatelné konce a ten tady dlouho visel ve vzduchu.

Na knize Děti krve a kostí je tedy nejlepší prostředí a atmosféra, ve které se kniha odehrává. Autorka má spoustu skvělých nápadů a fakt mě svět, kde se magie rodí jen pozvolna a v těžkých porodních bolestech, nadchnul. Kdyby hrdinům bylo o tři roky míň, asi bych byla víc nadšená. Takhle to pro mě shodila ta Zéliina romantizující linka. Holt young adultka no.

Josef Sekora: Polámal se mraveneček

Anotace z cbdb: Oblíbené dětské leporelo s veršovaným příběhem o uzdravení polámaného mravenečka.
Knížečka je známá v mnoha vydáních, ve kterých se vystřídalo několik ilustrátorů. Od roku 1964 vycházela s ilustracemi Ondřeje Sekory, v roce 1992 doplnila verše svými obrázky Ladislava Pechová, v roce 1993 autor krtečka Zdeněk Miler.
Dalšími ilustrátory byli např. Adolf Dudek, Vlasta Švejdová, J. Svobodová...

Tahle kniha byla mou první (a nejspíš poslední) audioknihou letošního roku. Na cbdb se tenhle týden roztrhl pytel se spoilerováním kolem knihy Polámal se mraveneček, takže bylo nutné si ji přečíst dřív, než někdo zmíní nějaký zlomový spoiler - třeba to, jak kniha dopadne :)

Na internetu jsem nenašla eknihu, takže proto jsem sáhla po audioknize. Naštěstí nejde o provedení skupiny Maxim Turbulenc, ale nějakou normální zpívanou básničku. Teď přemýšlím nad termínem "zpívaná písnička"... Asi už jsem moc dlouho ze školy, muhehe.

Terry Pratchett: Falešný plnovous vánočního dědečka

Anotace z cbdb: Půvabná sbírka povídek Terryho Pratchetta Falešný plnovous vánočního dědečka se nese v náladě vánočních svátků, je plná závějí a mrazivého vzduchu, ale i kouzel a netradičních pohledů na sváteční zvyky i osobitých interpretací slavných koled.
V jedenácti povídkách prodchnutých atmosférou nejkrásnějších svátků v roce se nejen dozvíme, proč může dojít k explozi vánočního nákypu, ale třeba i co se stane, když se vánoční dědeček octne před soudem za vloupání. Budeme bloudit s králem Václavem zasněženou krajinou přesně tak, jak se to zpívá ve známé koledě. A také budeme poučeni, kolik měří mládě Sněžného muže.

Ani tenhle Terry mě nepřesvědčil, abych se rozhoupala k jeho Zeměploše. Pratchettovy povídky mi připadají (kromě čestných výjimek) slabé se zvláštní pointou. Povídky se odehrávají ve fiktivním anglickém městě Postružinově a pokud milujete bizarní anglický humor a Zeměplochu, asi budete nadšení. Já zřejmě nemám ráda ani jedno, takže u mě se dostavilo zklamání.

Celý soubor jedenácti povídek tak zachraňuje několik kousků, ve kterých vystupuje vánoční dědeček/pan Vánoce/father Christmas. Santa Claus se tu ocitá v nezáviděníhodných situacích, ze kterých naštěstí většinou bravurně vybruslí.

Víc se o knížce dozvíte zítra, kdy na blogu vyjde recenze.

Právě čtu

Tenhle týden jsem konečně sáhla po knize z vlastní knihovny, kterou byl Ďatlovův průsmyk. Kniha je o spisovatelce Aně, která si zpackala život, žije se svým kocourem a zrovinka dělá průzkum na novou knihu, která má být o Djatlovovi (ona mu říká Ďatlov a mě to strašně vytáčí). Aňu nesnáším, ale jsem zvědavá, k jakému závěru dojde a jestli zjistím něco dalšího k expedici, kterou vedl Djatlov v roce 1959 a která byla nalezena povražděná. Dodnes se neví, co se tehdy v horách stalo.

Druhou knihou, kterou jsem rozečetla dnes ráno, jsou Spřízněné duše, které zažívají na CBDB příval pozornosti. Jde o skvěle napsaný thriller o tom, jaké by to bylo, kdyby existovala aplikace, která vám na základě DNA najde kompatibilního partnera. Zatím jsem z knihy nadšená a těším se, až k ní zase zasednu.

Dočteno podle hous.enky (4. týden)