togaf a její Rusko
13:35
Lev Nikolajevič Tolstoj: Anna Karenina
Když jsem před pár lety (ehm
slovo „pár“ je použito velmi volně) na vysoké škole četla svoji první knížku od
ruského realisty, řekla jsem si, že jsem na širokou ruskou duši a její problémy
příliš mladá. A že se k ruským spisovatelům určitě, ale určitě vrátím, až budu
starší a moudřejší. Tak a teď ten čas nastal. Tedy jsem starší, moudřejší asi
ne, ale tuto podmínku nahradil fakt, že jsem se chystala na dovolenou do Ruska.
A protože jsem měla strávit čtyři dny a čtyři noci ve vlaku, sáhla jsem po
elektronické verzi Anny Kareniny. Zpětně
obdivuji své mladší já, za to jak rozumné rozhodnutí učinilo. Opravdu jsem do
ruských realistů dospěla.
Můj vztah k hlavní hrdince
se během četby téměř tisíce stránek hodně měnil. Hned na začátku knihy mi
přišla milá a byla mi svým vystupováním hodně sympatická. Chápala jsem ji. To
vše pomalu ustupovalo rozčilení. Anna se z rozumné, chytré a vtipné ženy
stává hysterkou zmítanou svými nevyrovnanými emocemi. Ano, ruská společnost devatenáctého
století byla nespravedlivá k ženám, nepřála rozvodům a byla velmi
pokrytecká. Ovšem Anna nebojovala se společností, ale s vlastní povahou.
Ta ženská neví, co chce. I to bych jí ale odpustila, kdyby se nechovala jako
rozmazlená holka, která neví, s kterou hračkou si hrát ve vztahu ke svým
dětem. Já sama děti nemám, ale i tak jsem obě Anniny děti z duše litovala.
Nejprve desítky stránek píše o tom, jak miluje svého prvorozeného syna a jak
trpí, že žije s jejím manželem, kterého opustila. Pak se jí narodí dcera a
ona s klidem opustí Rusko a žije s Vronským a dcerkou v zahraničí,
naprosto a dokonale šťastná. Po návratu do Ruska zase horuje pro syna a
zavrhuje dceru s tím, že prvorozený je prostě prvorozený a z tohoto titulu
je jí bližší. Tu ženskou měl někdo profackovat a né se jí obdivovat.
Jako protiklad k rozháranému
Anninu životu je tu Levin a jeho Kitty. Číst jejich příběh bylo balzámem na
moje nervy. Stejně tak jako číst úvahy Tolstého, které vkládal do úst povětšinou
právě Levinovi. Jeho popisy ruského zemědělství, zrušení nevolnictví i výchovy
dětí mě opravdu bavily. Ne vždy jsem s autorem souhlasila, ale o to
zajímavější tyto části knihy byly.
Anna Karenina (nebo Kareninová,
záleží na překladu, který čtete) ve mně vyvolávala emoce a toho si u knížek
cením. Takže i když hlavní hrdinku nesnáším, román jako celek se četl dobře.
Čtyři dny mi na přečtení sice nestačily, ale to je dáno spíše mým slabým
žaludkem než literárními kvalitami této knihy.
Další knihy, které jsem v Rusku
přečetla, jsou průvodce po Moskvě a Petrohradu z nakladatelství Lingea,
resp. Berlitz. A oba průvodce mě naštvaly, skoro jako Anna Karenina. V petrohradském
průvodci je otištěna mapa metra s názvy stanic psaných v latince. To je
sám o sobě výborný nápad. Kdyby ovšem mapa odpovídala realitě, což se v tomto
případě nestalo. Nic vás na cestách po zemi, jejímuž písmu nerozumíte, nezmate
tolik, jako průvodce v rodném jazyku, který říká něco jiného, než vidíte v cizím
městě. V moskevském průvodci je zase špatně uveden čas, resp. posun času o
dvě hodiny od středoevropského času. Opět velký problém, pokud se chystáte jet z Petrohradu,
o kterém průvodce správně tvrdí, že časový posun je jedna hodina, do Moskvy,
která by měla být v jiném časovém pásmu. Ono totiž ruské dráhy udržují
tzv. moskevský čas – po celé délce transsibiřské magistrály je čas jako v Moskvě,
ať už realita tvrdí cokoli. Takže dorazit podle průvodce znamená zmeškat vlak.
Na Berlitze proto pozor. Já osobně už po jejich průvodcích nesáhnu.
0 Comments