Dočteno podle hous.enky (48. týden) - 2. část
7:00
Vítám vás u pokračování pátečního článku. Tentokrát opravdu splním to, na co jsem vás lákala v názvu článku, a představím vám šestici knih, které jsem v uplynulém týdnu dočetla.
Tak se nebudeme zdržovat žádným dlouhým okecáváním a jdeme rovnou na to!
Dočteno
Andy Weir: Artemis
Anotace z cbdb: Jazz Bashara je kriminálnice. No, tak trochu. Život v Artemidě, prvním a jediném městě na Měsíci, je vážně těžký, pokud nejste bohatý turista nebo výstřední miliardář. Takže se příležitostné neškodné pašování dá sotva počítat, nemám pravdu? Ne, když máte dluhy a vaše zaměstnání vrátné sotva stačí na nájem. Všechno se změní ve chvíli, kdy Jazz spatří šanci spáchat dokonalý zločin s odměnou příliš vysokou, než aby ji odmítla. Jenže dokázat nemožné je jen začátkem jejích problémů. Jazz totiž zjistí, že se dostala rovnou do středu spiknutí k ovládnutí celé Artemidy – a že je teď její jedinou šancí na přežití ještě riskantnější manévr, než ten první.
Hned na úvod musím říct, že jsem nečetla Marťana, takže se vyhnu srovnávání těchto dvou knih.
Artemis má strašně slabý začátek. Než se kola románu začnou točit, trvá to snad sedmdesát stran. Proto jsem ji četla několik měsíců. Nedařilo se mi začíst. Respektive v červenci jsem začala, dostala jsem se do momentu, kdy se poprvé potkává s Číňanem, a pak jsem čtení utnula. Podruhé jsem začala, tuším, někdy v listopadu a to už mi šlo čtení samo. Jasně, musela jsem opět začít od začátku, ale jakmile jsem se seznámila s Číňanem, pokračovala jsem ve čtení a brzy se to fakt rozjelo.
Artemis není žádná kladná hrdinka. Občas je sprostá, má problémy s chlapama (má na chlapy mizerný vkus) a je to spíš taková samotářská vlčice. Jenže zkuste být samotář na maloměstě o dvou tisících lidí. Tak to nefunguje. A záhy se Jazz ocitá v pěkném průšvihu. A pak v ještě větším, až je to nakonec mega průser, který bude muset sama vyřešit.
Líbil se mi i konec (pokuta), protože dává smysl. Vztah s chlapama mi přišel na konci trochu... zjednodušující? Asi tak nějak bych to řekla. Prostě happy end na pátou.
Mimochodem na Marťana se výhledově chystám. Trochu z toho mám strach, protože film byl famózní, tak nevím, abych nebyla zklamaná.
Líbil se mi i konec (pokuta), protože dává smysl. Vztah s chlapama mi přišel na konci trochu... zjednodušující? Asi tak nějak bych to řekla. Prostě happy end na pátou.
Mimochodem na Marťana se výhledově chystám. Trochu z toho mám strach, protože film byl famózní, tak nevím, abych nebyla zklamaná.
Louis de Berniéres: Turci to s dětmi tak báječně umí
Anotace z cbdb: Tento krátký příběh určitě potěší všechny zájemce o vtipný, až černý humor. Našimi hrdiny jsou manželé Freemanovi, dokonalý pár velmi hodných lidí, kteří se oddaně milují, miluje je i okolí, prostě dokonalé štěstí. Ale jak se říká, zlým lidem se někdy narodí hodné dítě, a hodným lidem se narodí zlý potomek. A to je jediný problém našeho páru - jejich syn Vinnie. Je to DĚSIVÉ dítě, které je naprosto ničí. Ani dětský psychoterapeut nemůže nic jiného konstatovat, než že Vinnieho nelze léčit, protože je prostě nesnesitelně zlomyslný. A tak se naše dvojce rozhodne k drastickému kroku. Jejich společnou vášní je Turecko a jejich obyvatelé, protože to s dětmi (a domácími zvířátky) tak báječně umí. Pokud čekáte nějaké "krvavé" řešení problému jménem Vinnie, tak jste na omylu. Ale je fakt, že až tak normální řešení to není. Je zcela ve stylu příběhu. Nic Robertovi a Susan nelze vyčítat. Každý druhý by udělal určitě něco horšího, mnohem horšího.
Před lety jsem četla Berniéresovu Partyzánovu dceru a teda musím říct, že jsme se hodně minuli. Pamatuju si z knihy jen to, že žila v jakémsi činžáku, kde se seznámila s nějakým sousedem. Chodili pak spolu? Nevím. Ani nevím, co tam bylo s tím partyzánem, ale kniha mě nezaujala a po dočtení putovala do druhé řady mojí knihovny. Pak už jsem se autorovým knihám vyhýbala. Až teď, při úklidu knihovny, jsem narazila na tuhle pětadvacetistránkovou drobotinu. A musím říct, že mě překvapilo, jaký je autor cynik. To mám totiž ráda.
Manželé Freemanovi mají zlobivého syna Vinnieho. Těžce ho nezvládají a jediným východiskem se jim zdá být cesta do Turecka, kam vždycky tak rádi jezdili a kde poznali tolik skvělých lidí, kteří by si s jejich synem určitě poradili.
Závěrečné rozuzlení mě teda trochu šokovalo, ale vlastně proč ne. Ale doufám, že Vinnie i pak zůstal jedináčkem, protože nevěřím v nevinu rodičů.
Josef Formánek: Létající jaguár
Anotace z cbdb: Nové vydání nejrychleji napsané knihy na světě. Novela o cestách, o marnosti a největší životní lásce, napsaná za výlohou knihkupectví na náhodně vylosovaná, autorovi předem neznámá témata. Příběh o lásce a andělovi, kterého, když je vám nejhůř, pošle sám LÉTAJÍCÍ JAGUÁR.
Moc nevěřím na psaní pod tlakem. Ne když na vás míří fotoaparáty a kamery a kolem chodí davy lidí. Takže začátek knihy mi přišel hodně nucený. Jako by autor těžce hledal něco, čeho by se mohl chytit. Ale pak to přišlo (taxík) a teda jako cynik jsem sklapla. Super. Mám ráda, když se kruh uzavře a já zůstanu koukat jak puk. Ano, je to takové... coelhovské a takové jak z televize, ale ta džungle tomu všemu přidává super punc originality. A to se cení. Navíc mám vydání s plyšovým (ok, řekněme spíš látkovým) 3D slonem (jaguárem?) na obálce, takže i to hrálo roli v mém hodnocení.
Létající jaguár je taková jednohubka k odpolední kávě a já bych si rozhodně chtěla přečíst víc takových knížek. Knížek, ze kterých máte pocit, že do sebe svět pasuje jak dva dílky skládačky. A nezastavujte před Mírákem!
Markéta Lukášková: Panda v nesnázích
Anotace z cbdb: Dvě mladé ženy, každá v jiných nesnázích, v jiné době, a přesto mají tolik společného. Tereza, přezdívaná Panda, se po rozchodu vrací domů. Kromě složitého vztahu s mámou, psychických potíží a mindráků má těžkou hlavu z diplomové práce. Píše o neznámé hrdince Marii, člence třetího odboje, která si v padesátých letech vedla deníky a skrývala u sebe Terezina pradědečka. Tereza tak zjišťuje, že jeho útěk přes hranice byl mnohem dramatičtější…
Už loni jsem pokukovala po knize Losos v kaluži. Zaujal mě jak název knihy, tak hlavně obálka, kde se fialová a žlutá polokoule setkávají, aby mezi sebou zachytily holku skákající do jakéhosi maličkého (?) bazénu. Skáče do louže?
Panda v nesnázích jednu z polokoulí rozdělila, koule se zabarvily jinak a tentokrát nám na obálce padá děvče, které někdo vypustil z knihy. Za mě dobrý. Dokonce moc dobrý! Tak, že bych si knížku i koupila. Ale ukázalo se, že bych téhle investice litovala.
Takhle: Panda v nesnázích není špatný ženský román. Jenže má jedno obrovské mínus: příšerné hlavní postavy. Jak Tereza, tak její matka jsou jen sobecké mrchy, které mají ve středu světa jediného člověka: sebe. Marie z dějové linky z 50. let se snaží zachraňovat cizí životy, ale je ochotná vystavit riziku své nejbližší. Navíc je to celé dost předvídatelné a stereotypní. Ale dobrý, to bych pořád ještě zvládla, protože je tu postava Ivana (Terezin otec), kterého jsem si zamilovala.
Jenže pak přijde pár posledních kapitol, Tereza se probere a všechno, co se stalo od jistého bodu, pošle do kelu. Konec to fakt celé pohřbil.
Nevím, jestli budu zkoušet ještě Lososa v kaluži, ale Panda v nesnázích je přesně důvod, proč jsem k současné české próze tolik skeptická.
Alejandro Jodorowsky: Diosamante
Anotace z cbdb: Říši Arhas vládne královna Diosamante. Proslula nejen nemilosrdností a krutostí, ale také bájnou krásou. Jen proto se mocní válečníci z celého světa odvažují účastnit bojů na smrt v naději na jedinou noc lásky s ní… všechny je ale o zimním slunovratu čeká smrt právě z její ruky. Tak to aspoň chodí dlouho... než hrdost mladé královny narazí na vůli krále Urbala ze Sarabby. Je to moudrý panovník, kterého jeho lid miluje, nemohlo by být dvou rozdílnějších vládců. Přesto se stane nemožné a oba se do sebe zběsile zamilují…
Asi už jste poznali, jak moc povrchní člověk jsem. Nestydím se za to, že si knihy vybírám i podle obálky, protože je to podle mě naprosto přirozená věc. Tady mě kromě nádherné plastické obálky v krásných barvách nalákalo i jméno autora, protože Jodorowského komiksy jsou trochu jiné, než jaké obvykle čtu. Řekněme že jsou trochu metafyzické, nadpřirozené a hloubavé. A přesně taková je Diosamante.
Diosamante svůj život jen přežívá, dokud se bláznivě nezamiluje do krále Urbala ze Sarabby. V ten okamžik se tempo jejího života změní a ona pochopí, že ji čeká dlouhá cesta, než bude skutečně šťastná.
Komiks je ze začátku laděn trochu eroticky a v jisté části je patrný Jodorowského smysl pro zvrácenost (kterou na něm miluju), ale jinak je to epický příběh o silné ženě, která ví, co chce, a nepřestane, dokud to nedostane. Téma takové lásky mě u Jodorowského vlastně trochu překvapilo. Čekala jsem víc filosofování a her s prostorem a časem. Ale takhle to bylo lepší.
Navíc příběh nekonečné lásky, která musí hodně obětovat, aby byla zachráněna, mi v jednu chvíli připomněl Kill Billa Quentina Tarantina.
John Steinbeck: O myších a lidech
Anotace z cbdb: Dva nemajetní zemědělští dělníci přicházejí ve 30. letech do salinaského údolí. Každý z nich má jinou povahu, oba však spřádají sny a iluze, že jednou se jim podaří mít své vlastní hospodářství a budou tam chovat králíky. Doba je hodně zlá - a nejhorší se teprve rýsuje. Ochranářský a prozíravý George správně tuší, že slaboduchý silák Lennie by nechtě mohl způsobit katastrofu...
Světoznámá novela přináší působivý příběh, vystavěný na dialozích hrdinů, v němž osudové zlo nenávratně zničí idylickou touhu po klidném životě. O myších a lidech patří k nejhodnotnějším kratším prózám Johna Steinbecka. Toto dílo bylo úspěšně zfilmováno a odneslo si řadu nejvyšších ocenění.
Světoznámá novela přináší působivý příběh, vystavěný na dialozích hrdinů, v němž osudové zlo nenávratně zničí idylickou touhu po klidném životě. O myších a lidech patří k nejhodnotnějším kratším prózám Johna Steinbecka. Toto dílo bylo úspěšně zfilmováno a odneslo si řadu nejvyšších ocenění.
Tuhle novelu jsem četla v rámci čtenářského klubu CBDB. A nebylo to poprvé, co jsem ji četla. Svou premiéru jsme měli před nějakými patnácti letech na střední škole a už tehdy se mi líbila. Tentokrát mi ale přišla ještě lepší.
Vztah duševně nemocného Lennieho a jeho kamaráda George, kteří se potloukají americkým venkovem třicátých let, mě nutil o přečteném přemýšlet. George jsem vždycky považovala za ultra klaďase, který Lenniho provádí světem. Tentokrát to ale vidím trochu jinak. Přišlo mi, že George měl na výběr, ale že nakonec zvolil cestu menšího odporu. Vždyť přece jednou už podobnou situaci zvládli. Nebo se George bál, že by mu Lennie mohl jednou taky ublížit?
Asi jsem si taky dřív nevšimla paralely mezi Lenniem a utraceným psem, respektive mezi Georgem a Slimem (byl to Slim?), kteří byli postaveni před volbu, kterou za jednoho z nich udělal nakonec někdo jiný.
Poslední věcí je jméno paní Carleylové. Ona totiž vlastní jméno nemá. Je to taková nicka, že ji ani nestálo autorovi za to, aby ji pojmenoval. Respektive její role je naprosto pasivní - už od svého mládí se nechává vláčet muži a osudem a není schopna s tím cokoli udělat. Trochu mi připomínala Marylin Monroe, o které si všichni taky mysleli, že je naprosto hloupá. Ač každá z nich skončila trochu jinak, jisté prvky mají obě ženy společné.
0 Comments