Dočteno podle hous.enky (48. týden) - 1. část
10:22
V dnešním článku vám představím jednu krásnou výstavu, kterou byste rozhodně měli navštívit, a konečně vám ukážu i část své knihovny, kterou jsem o uplynulém víkendu rozšiřovala a přerovnávala. Uf, mám pocit, jako by tenhle osmačtyřicátý týden byl dlouhý jako dva týdny.
Článek jsem rozdělila do dvou částí, protože tentokrát je to opravdu hodně dlouhý článek.
Moje dny jsou obvykle poměrně stereotypní. Což mi naprosto nevadí, protože mám ráda svou rutinu a denní rytmus. Na druhou stranu je moc fajn jednou za čas ze stereotypu vybočit a užít si něco jinak. Jako například jak já jsem si užila uplynulých sedm dnů.
V sobotu jsem byla v Národní galerii na výstavě Bonjour Monsieur Gauguin a musím říct, že se mi výstava moc líbila. V minulém článku už jsem o výstavě psala - jde o soubor děl umělců, kteří jistý čas pobývali, tvořili a byli ovlivnění francouzskou Bretaní.
Výstava je koncipována do dvou pater: ve druhém, kde začínáte, se ocitáte na začátku roku 1850 a velkým obloukem projdete až do konce 19. století. Pak sejdete o patro níž a začínáte rokem 1900 a končíte rokem 1950. Obě patra jsou plná umělců, které určitě znáte (Brožík, Kupka, Toyen), ale určitě tu poznáte pár umělců, o kterých jste dosud neslyšeli. V některých případech to není až taková škoda (malba na kameny v jednom z posledních sálů mě - řekněme - překvapila svou uměleckou hodnotou, kterou jsem zřejmě nebyla schopná pochopit), ale spousta obrazů vás osloví. Budete mít pocit, že Bretaň musíte co nejdřív navštívit, protože je to země trochu podobná Čechám, ale zároveň divoká a nespoutaná.
U spoustu obrazů můžete přemýšlet o tom, co vlastně na plátně vidíte. Proto jsem jako úvodní obrázek k celému článku vybrala Kupkovu Vlnu. Láme se tu secese a ta vlna je naprosto fantastická. Drží vás v tenzi toho, co přijde v dalším okamžiku - smete vlna dívku, anebo je natolik daleko, že dívka může moře dál v klidu pozorovat? A jak se tam děvče vlastně vzalo? A proč je skoro nahé? A do toho bretaňské útesy v pozadí. Ach.
Po výstavě jsme šli do mexické restaurace na Andělu, kde jsem měla své první mexické jídlo v životě. Dosud jsem se tomuhle typu pokrmů vyhýbala, protože nemám ráda ostrá jídla. Mou milovanou kuchyní je celou řadou let ta italská. A mám pocit, že to tak nadále zůstane. Jídlo bylo objektivně dobré, maso super, ale v tom koření bylo něco, co mi v jídle nesedlo. Koriandr? Nevím. Zkrátka na houbové rizoto nic nemá.
A pak jsem se vrátila ke své knihovně...
Knížky už byly z polic venku, takže mi zbývalo police vyndat, vyluxovat a vytřít. To rozhodně byla ta příjemnější část celé akce, neb nejhorší bylo, že můj pokoj byl plný knih. Jakože fakt byly úplně všude. Tady:
A taky tady:
A celé to vypadalo zhruba takhle:
Je to vtipný, protože v mé knihovně nebyly jen knížky, ale i spousta jiných předmětů, artefaktů, krabic a papírů. Takže věci byly na okně, na stole, všude. Ještě teď se oklepávám hrůzou z toho, kolik knih mi během týdne prošlo rukama. Brrr.
Ale nakonec jsem všechno narovnala zpět, část jsem vytřídila na destruktivní digitalizaci a zase se mi v pokoji dobře dýchá. Teda, já už tu v posledních letech mnoho času netrávím, ale když k našim přijedu, můžu se zas zálibně kochat knihovničkou.
Na poslední fotce vidíte finální verzi nové části knihovny (přidávala jsem ke třem knihovnám ještě čtvrtou) a je jasně patrné, že mám ještě volné místo na pár knížek. Muhehe.
Středu a čtvrtek jsem strávila na konferenci Archivy, knihovny a muzea na pražském Chodovci. Každoročně se tu touhle dobou schází odborníci ze všech těchto typů paměťových institucí a prezentují tu svou práci a nové projekty.
Právě čtu
Michael Třeštík: Ledaže se spletu
Michael Třeštík je manželem Heleny Třeštíkové. Přes filmy paní Třeštíkové jsem se dostala k profilu jejího manžela na Facebooku, kde pravidelně zveřejňuje své statusy o svém životě. Třeštík píše o svém každodenním životě, který ale reflektuje s lehkostí a nadhledem, který miluju.
Druhá kniha Třeštíkových statusů se zatím nese ve stejném tónu, jakým zněla kniha první. Chvílemi mi ten styl psaní připomíná Františka Nepila a toho já mám moc ráda. Tentokrát je do knihy přidáno i několik kraťounkých povídek nebo možná spíš črt, které knihu ozvláštňují. Většinou jde o Třeštíkovy vzpomínky na dětství či dospívání.
Jo, tohle čtení mě hodně baví.
Evžen Boček: Aristokratka a vlna zločinnosti na zámku Kostka
Stejně jako minule jsem měla se začátkem knihy (čtu ebook) problém poznat, jestli jsem knihu už náhodou nečetla. Smrt Diany, všechny postavy stále stejné... Je to jako číst dokola tu samou pohádku. Ale jako oddychovka to funguje a během jediného dne už jsem v půlce knihy, takže za mě dobrý. Po Artemis si u Marie z Kostky doopravdy odpočívám. Nedoporučuju vám však číst dva díly hned za sebou, protože autor nepřináší mnoho nového a i styl psaní se po sto padesáti stranách omrzí. Knihy mají většinou něco málo přes sto padesát stran.
A to je pro dnešek vše. O tom, co jsem v uplynulém týdnu dočetla, se dozvíte ve druhém článku, který uveřejníme o víkendu.
0 Comments