O knižním cestování... Jižní Amerika
11:00
Dneska pokračujeme na cestě kolem světa. Tentokrát vás vezmeme na knižní road trip po Jižní Americe. Tahle oblast totiž nepatří jen indiánům, koce a matcha tea. Od loňského roku zde zanechala svou stopu i roztomilá metr padesát vysoká blondýnka a její ďábelský stroj. Dominika Gawliczková se toho totiž vůbec nebála a vyrazila na takový téměř roční výlet jihoamerickým kontinentem.
Výstupem z této cesty je tahle tří set stránková tlusťoška plná krásných ilustrací a fotek.
Kniha je rozdělena podle jednotlivých zemí, kde se zrovna Dominika vyskytovala. Graficky je pojata v tyrkysové a oranžové barvě a tahle kombinace se mi strašně líbila. I kresba samotná mě nadchla. Není tak naivní, jako je tomu u cestopisů Prince Ládíka, a působí spíš komiksově. Proto jednotlivé obrázky jako by dokázaly vyprávět příběh o tom, jak si to Dominika frčí na své červené mini motorce.
Jižní Amerika není jen ráj a neobjevené poklady v každém druhém městě. Je to oblast pěkně nebezpečná s vysokou mírou kriminality a s drogovou mafií za každým rohem. Proto vlastně moc nerozumím, kde sebrala Dominika odvahu vyjet do téhle země. Teda takhle - nechápala jsem, dokud jsem knížku nezaklapla.
První polovina knihy se s touhle motorkářkou vůbec nemazlí: nejen že je tam děsná zima, ale Dominika nastydne, několikrát sní nějaký hnus, co jí záhy pošle do kolen, a její motorka stávkuje. Druhá polovina knihy už se nese v optimističtějším duchu a skoro nás vyzývá k tomu, abychom se do zemí jako je Argentina nebo Brazílie taky vypravili.
Musím přiznat, že jsem měla poměrně problém se do knihy dostat. Ze začátku mi Dominičina naivita o celé cestě do Ameriky s tím, že to nějak dopadne, strašně vadila. Nerozumím, co si dvaadvacetiletá holka touhle divokou cestou dokazuje. Sama na druhý konec světa! Je to normální? Navíc na motorce, která jede maximálně padesátkou a každou chvíli se rozpadá. Uf.
Ale pak jsem ji začala obdivovat. Vlastně je hustý, že se Dominika na tu cestu vydala. Jen tak. Že vlastně občas stačí udělat věci jen tak a ono to nějak (a většinou dobře) dopadne. Dominice nesedí cestování v týmu, což bylo patrné, když se před nějakou dobou vydala s Danem Přibáněm a žlutými trabanty do Tichomoří. Ale tohle je jiné. Jde to mnohem víc na dřeň a někdy i do krve. Vlastně je tu spousta krve, protože Dominika píše opravdu o všem, co se jí na cestách přihodí. A já jí tu upřímnost věřím.
Na můj vkus to teda bylo trochu divoký čtení. A nejen kvůli všem těm negativním zážitků, co Dominiku postihly. Obecně mám nedůvěru v cizí lidi a celé to cestování na motorce - ač je ohromně praktické - bych v Jižní Americe nedala. Hory, poušť, déšť, slunce, toulaví psi, pavouci na silnicích a švábi v posteli... To je na mě prostě strašná exotika. Ale já jsem zkrátka evropský typ a nejradši se plácám po evropském kontinentu. Teď mi došlo, že jsem vlastně za hranicí Evropy nikdy nebyla... No uvidíme, jestli s tím v příštích letech něco udělám.
No a než se vydám na cesty, tak holt budu číst cestopisy jako je ten Dominičin. A taky se mrknu po nějaké jihoamerické klasice. Třeba bych se konečně mohla pustit do Marquéze a jeho Sto roků samoty:
Anotace z cbdb: Román Sto roků samoty, který vyšel poprvé v roce 1967, je jedním z nejvýznamnějších děl latinskoamerické, ale i světové prózy. Je komponovaný z množství reálných i fantaskních epizod a vypráví půvabné i kruté příhody šesti generací rodiny Buendíů, žijících ve fiktivní tropické obci Macondo.
Román se dá číst jako historicko-chronologická zpráva o vývoji jihoamerického kontinentu od doby osvobození a začátku občanských válek (1830 - 1902) až po nástup severoamerického imperialismu (1899 - 1930). Můžeme jej ale také číst jako symbolický popis samoty člověka, který ztratil svou přirozenost, svůj harmonický vztah ke světu, v němž původně měl všechen život na Zemi svou věčnou, kosmickou dimenzi, a který je nyní vydán napospas postupnému umírání všeho.
Motiv samoty je v románu úzce spjat s motivem smrti - metafyzická samota (soledad) je chápána jako předstupeň jakési solidarity (solidaridad) se smrtí. Bipolárnost slov soledad a solidaridad má pro Márqueze ovšem i svůj původní, etický, a tím i politický význam. Individuální samotu, jíž trpí všichni obyvatelé Maconda, lze překonat pouze láskou a mezilidskou solidaritou, která jako jediná může zabránit jinak nevyhnutelné zkáze.
Román se dá číst jako historicko-chronologická zpráva o vývoji jihoamerického kontinentu od doby osvobození a začátku občanských válek (1830 - 1902) až po nástup severoamerického imperialismu (1899 - 1930). Můžeme jej ale také číst jako symbolický popis samoty člověka, který ztratil svou přirozenost, svůj harmonický vztah ke světu, v němž původně měl všechen život na Zemi svou věčnou, kosmickou dimenzi, a který je nyní vydán napospas postupnému umírání všeho.
Motiv samoty je v románu úzce spjat s motivem smrti - metafyzická samota (soledad) je chápána jako předstupeň jakési solidarity (solidaridad) se smrtí. Bipolárnost slov soledad a solidaridad má pro Márqueze ovšem i svůj původní, etický, a tím i politický význam. Individuální samotu, jíž trpí všichni obyvatelé Maconda, lze překonat pouze láskou a mezilidskou solidaritou, která jako jediná může zabránit jinak nevyhnutelné zkáze.
0 Comments