Dočteno podle hous.enky (28. týden)
11:00
Mám pocit, že kdybych měla řidičák a řídila, usínala bych tenhle týden za volantem. Takhle jsem usínala jen na cestách autobusem a vlakem a tam spí kdekdo, takže to nebylo tak divné. Asi za to může to bláznivé počasí nebo moje momentální nenaladěnost, ale mám pocit, že bych klidně zvládla prospat zbytek roku.
Jsem nevyspalá a do toho mě denně budí Ejmy štěkotem, že potřebuje jít ven čůrat. Ejmy má tuhle nespavost většinou mezi třetí a čtvrtou hodinou ranní a já jsem z toho opravdu "nadšená". O víkendech to solidárně posouvá mezi šestou a sedmou, abych přece jen měla šanci se trochu vyspat. A protože mě děsí představa, že budu v noci vytírat, jdu radši v noci venčit. Bez brýlí, takže totálně slepá. U vchodových dveří máme obrovskou vistárii - tu pnoucí krásku, co svými šlahouny prozkoumává okolí... A ta mrcha se mi pokaždý zamotá do vlasů. A já nemám brýle a jak jsem rozespalá, tak si vždycky pomyslím, že se mi do vlasů zamotal chroust nebo netopýr. Jak já tohle noční venčení nesnáším... Ale lepší než vytírání.
Krom toho jsme minulý týden byli na sázavské pouti. K dopolednímu kafi jsem měla výborný dortík (ehm, byla jsem tak nenažraná, že jsem ho dřív snědla, než nafotila - Ups! I did it again), na pouti jsem dostala ooobrovskou porci cukrové vaty a těsně před tím, než nám jel autobus domů, jsem vyzunkla malinovku a ledové kafe s karamelem. Jo, hádáte správě, myslela jsem, že se cestou domů z toho cukru pozvracím. Ale byla jsem fakt statečná a vydržela jsem to.
Jinak sázavská pouť je taková naše klasika, kam jezdíme každý rok už snad pět let. Je to kousek, je to maličké město s krásným klášterem (ten vidíte na fotce) a většinou tam nepotkáte nikoho. Na pár dnů v červenci se to ale změní, ale město tepe turistickým ruchem. Na celé město jsou více méně dvě restaurace, což je při pouti dost katastrofa. A nakonec možná nejen při pouti. Mám ráda tu stranu města, kde je klášter, ta druhá mi přijde taková... neosobní? Zanedbaná? Nevím.
Na té druhé se ale koná během pouti Skleněný jarmark. Pořádají to v Huti František, která je součástí sázavských skláren. A já si tam pravidelně kupuju pouťový štěstí. Letos jsem měla dva balíčky. V jednom byl nějaký podivný přívěsek na telefon (už zdobí M. mobil) a v tom druhé byla krásná provrtaná skleněnka na šňůrce. Tu jsem si samozřejmě nechala a ráda ji nosím.
Miluju tuhle modrou. Navíc na sluníčku se krásně třpytí. Je nádherná. Takže se štěstím jsem byla, jak je patrné, spokojená.
Pouť tedy byla jakýmsi vrcholem mého týdne. Pak už jsem buď jen pracovala, jedla, spala nebo usilovala o spánek. Takže tenhle článek o tom, co jsem dočetla v minulém týdnu, bude trochu slabší...
Dočteno
Dominika Gawliczková: Dominika na cestě Jižní Amerikou
Anotace z cbdb: Metr a půl vysoká Dominika s ještě menší motorkou se vydává sama napříč Jižní Amerikou. Setkává se s padouchy i vzteklými psy, s poruchou i nemocnicí. Být to fikce, čtenář by si řekl, že to autor se zážitky přehnal a Dominika je neohrožená cestovatelka, kterou nic nezastaví. Ona se však bojí úplně všeho a jede dál jen proto, že si myslí, že se to zlepší. Nezlepší. A čím hůř je, tím víc je jasné, že jedinou obranou je dělat si z toho všeho srandu.
Dominika je bláznivá holka, co ráda jezdí na motorce - zhruba tak by se dala definovat tahle rebelka, co na motorce brázdí svět. Její cestopis je syrový, uvěřitelný a velmi čtivý. Máte pocit, že se Dominice všechno sype pod rukama: motorka, ideály i ona sama. A přesto každý den, kdy je motorka provozuschopná, nasedá tahle křehká blondýna do sedla a vrhá se do dalších dobrodružství. Je fakt hustá.
Cestopis obsahuje i krásný fotky a líbily se mi i ilustrace v knize. Pokud chcete zkusit zase trochu jiný pohled na cestování, než jak cestuje Princ Ládík, doporučuju Dominiku všema deseti. My doma jsme ji přečetli oba (a to je co říct, protože M. čte zásadně jen a pouze Haška) a nedalo se od ní trhnout. M. byl teda z cestopisu trochu rozčarovaný a pořád říkal, že Dominika je naprostý blázen a šílenec. Já s ním souhlasím, ale navíc tu holku ohromně obdivuju, že do toho šla a dojela to do konce.
Právě čtu
Pořád se prolistovávám dvěma knihami: Artemis a Neopouštěj mě mě neopouštějí. Jde mi to nějak pomalu, tak je asi nejvyšší čas přibrat nějakou novou kámošku. Vidím to na nějaký komiks a víkend nejspíš začnu tímhle:
Vince, Zep: Esmera
Anotace z cbdb: Pozdní šedesátá léta a strohá církevní škola. To je prostředí, ve kterém dospívá Esmera Santeneová a v němž se musí vypořádat se svými prvními fyzickými touhami. Nejen pocity, ale i první zkušenosti s muži sdílí s kamarádkou Rachel. První zážitky jsou v očích dívek většinou neuspokojivé, ale když konečně ve strohém prostředí Esmera dosáhne „svého“, zjistí o svém těle jednu fascinující věc – síla orgasmu jí doslova a do písmene dokáže měnit život! Esmera se díky svým výjimečným schopnostem stane privilegovaným svědkem evoluce sexuality a fyzického potěšení celé naší společnosti. Kreslíř Zep je talentovaným umělcem s dynamickou linkou, který ztvárňuje fyzično s nadsázkou, jež přitom dodává celému příběhu neobyčejnou smyslnost.
Včera jsem ho prolistovala a ehm... neobyčejná smyslnost, jo? Já bych tomu říkala komiksová pornografie. No to si povíme příští týden, muhehe
0 Comments