O knižním cestování... Bretaň
11:00
Minulý týden jsme se podívali do deštivé Anglie a tenhle týden se přesuneme jen kousek přes Atlantik na starý kontinent a navštívíme Bretaň. Zemi palačinek, cideru, tajemných Keltů a vřelých Francouzů. To vše na maličkém území ve Francii a vše v jediné knížce. Dnes si představíme knížku Obrázky z Bretaně.
Že miluju Francii, je o mně všeobecně známé. Nebere mě až tolik Paříž (ale jasně, i tu mám ráda), ale k smrti ráda objevuju ty další kouty Francie, které jsou tak různorodé. Od slunného Saint- Tropez (fajn, tam jsem ještě nebyla, ale mám to v plánu) přes Provence, Bretaň až po Normandii. Oká, z uvedených jsem byla jen v Bretani. Ach, ještě tolik jsem toho v zemi galského kohouta neviděla! Ale dnes vám napíšu o tom, co jsem viděla. A jako průvodce mi poslouží právě tahle kniha Jana Šmída.
Bretaň je chladnější částí Francie. Alespoň co se podnebí týče, protože o lidech to říct nelze. Lidé tu jsou opatrní, ale hrdí a sdílní. A družní. Vím, že to zní jako hrozné klišé, ale slyšeli jste už někdy o bretaňských tancích?
Po celé Francii existuje spousta kroužků, kde se lidé tyto tradiční tance učí. Trochu horší je to s bretonštinou, druhým úředním jazykem Bretaně, protože jím už mnoho obyvatel nemluví. Přesto je Bretaň plná dvojjazyčných názvů a označení (například obcí a měst) a vy si tak můžete zkusit zlomit jazyk na slově Brezhoneg, což je právě bretoňské označení pro bretonštinu. Chcete nějakou větu? Pak zkuste sdělit, že vlastníte dům: Un ti zo ganeoc'h. Uf, tak to by pro ukázku snad stačilo.
Pokud jde o jídlo, vítězí v Bretani jednoznačně palačinky, palačinky s klobáskami a plody moře. A cider. Je to tradiční a moc dobré. Mají dokonce jednu specialitku: hranolky s mušlemi. Ty jsem tedy nevyzkoušela, protože jsem je objevila jen v jedné zvláštní restauraci, která ve mně nebudila důvěru. Ale palačinek - hlavně slaných galletek - jsem se přejedla. Vlastně ne, nedá se jich přejíst, protože pokaždé jsou pokaždé trošinku jiné.
Stejně jako celá Bretaň, jak píše Jan Šmíd ve své knize.
Jan Šmíd píše o své cestě Bretaní. O majácích, o ostrovech, o moři a o lidech, které cestou potkal. Je to krásné pohádkové čtení a částečně vás to připraví na to, co pak v reálu uvidíte. Částečně proto, že realita je ještě mnohem krásnější. Typické bílé domy, déšť a na první pohled ponurá atmosféra naprosto nepřipomíná typicky rozjásané Francouze. Když ale zajdete dál do centra, zjistíte, že Bretonci jsou strašně milí a že Bretaň je místem, kam se budete chtít vrátit.
Já se tedy do Bretaně rozhodně ještě podívám. Ale tentokrát bych ráda jela autem a projela si pobřeží Atlantiku a viděla majáky. Nantes i Rennes se mi moc líbily, ale zjišťuju, že jsem na stará kolena asi venkovský člověk nebo co.
Když jsem totiž vybírala fotky do článku, tak kromě jídla mě na první pohled napadlo dát vám sem tuhle fotku:
Je to foceno z Mont Saint Michel a zrovna byl odliv. Vidíte tam ještě zbytky oceánu v písku, ale ta hlavní část je teď několik kilometrů vzdálená. Za pár hodin bylo všechno jinak a Mont Saint Michel zas byla obklopena oceánem, jak to znám z turistických průvodců. Moře mě přitahuje. Ne povalováním se na písku, ale spíš jako vodní element samotný. Cítím se před ním jako před vánočním stromečkem - trochu se bojím, co přijde, ale je to strašně příjemný pocit. I teď to cítím, když se koukám na tuhle fotku. Obvykle necítím mořský vzduch nosem, ale zažívám u moře něco jako oční orgasmy - vydržela bych se na něj dívat pořád. A k tomu jíst mořské ryby a mušle a poslouchat šumění vln. Ach. Bretaň mi chybí.
Rozloučím se s vámi obrázkem mega racka, kterých je kolem Mt St Michel plno. Vypadají nebezpečně a věřím, že nebezpeční jsou. Zvlášť dětem, které hltají palačinky a bagety. A že jich kolem bývá mraky! Stejně jako racků, takže souboj je to značně vyrovnaný a do poslední chvíle nevíte, kdo s křikem uteče z kolbiště.
Bretaň je krásný kout Francie, který stojí zato vidět. Pokud budete mít někdy příležitost se sem podívat, jeďte.
A mezitím si můžete přečíst Obrázky z Bretaně Jana Šmída nebo nějakou jinou knihu, která se odehrává v Bretani. Mohla by to být třeba jedna z těchto dvou:
Marta Davouze: Dům v Bretani
Anotace z cbdb: Žena, která po padesátce najde lásku, o níž snila od mládí, přestěhuje se do
vzdáleného místa na severozápadním okraji Francie a provdá se za muže diametrálně odlišného od toho, s nímž prožila téměř čtyřicet let. Není to román, ale humorně laděné příběhy autorky, která je navzdory cize znějícímu
příjmení rodilá Češka s hlubokými kořeny v bývalé vlasti. Dlouhá léta působila jako jedna z význačných osobností v pražské kulturní sféře, byla redaktorkou, publicistkou, ředitelkou Centra Franze Kafky a organizátorkou debatních společností, vytvořila zázemí dvěma synům a jednomu příliš dokonalému manželovi… Nyní už více než deset let šťastně žije ve starobylé usedlosti na bretaňském pobřeží, založila tu uměleckou nadaci, cestuje a díky svým zkušenostem a znalostem dokáže čtenářům nejen vtipně poodhalit zajímavosti ze svého nového domova, ale s potřebným odstupem a nadhledem též zhodnotit i české prostředí, s nímž je v každodenním kontaktu.
vzdáleného místa na severozápadním okraji Francie a provdá se za muže diametrálně odlišného od toho, s nímž prožila téměř čtyřicet let. Není to román, ale humorně laděné příběhy autorky, která je navzdory cize znějícímu
příjmení rodilá Češka s hlubokými kořeny v bývalé vlasti. Dlouhá léta působila jako jedna z význačných osobností v pražské kulturní sféře, byla redaktorkou, publicistkou, ředitelkou Centra Franze Kafky a organizátorkou debatních společností, vytvořila zázemí dvěma synům a jednomu příliš dokonalému manželovi… Nyní už více než deset let šťastně žije ve starobylé usedlosti na bretaňském pobřeží, založila tu uměleckou nadaci, cestuje a díky svým zkušenostem a znalostem dokáže čtenářům nejen vtipně poodhalit zajímavosti ze svého nového domova, ale s potřebným odstupem a nadhledem též zhodnotit i české prostředí, s nímž je v každodenním kontaktu.
Román pro ženy z prostředí Bretaně o tom, že na lásku vlastně není nikdy pozdě. Marta Davouze napsala několik knih o Bretani (odehrávající se v Bretani) a všechny prý stojí zato. Já se na tuhle chystám někdy na přelomu podzimu a zimy, až na mě padne deprese, že dovolená (a moře a Bretaň) jsou v nedohlednu.
Jean-Luc Bannalec: Bretaňské poměry
Anotace z cbdb: 1. kniha v sérii Komisař Dupin.
První případ pro komisaře Dupina, milovníka tučňáků a kofeinu, rodilého Pařížana za trest přeloženého do Bretaně – na konec světa.
V malebné pobřežní vesničce je jednoho horkého červencového rána nalezen zavražděný stařičký majitel slavného hotelu. Komisař Georges Dupin se v bretaňské letní idylce záhy dostává na stopu podivuhodného tajemství…
První případ pro komisaře Dupina, milovníka tučňáků a kofeinu, rodilého Pařížana za trest přeloženého do Bretaně – na konec světa.
V malebné pobřežní vesničce je jednoho horkého červencového rána nalezen zavražděný stařičký majitel slavného hotelu. Komisař Georges Dupin se v bretaňské letní idylce záhy dostává na stopu podivuhodného tajemství…
No a pokud jste spíš na detektivní a krimi žánr, tak vám nabízím tuhle knihu (potažmo celou sérii). Má velmi dobré hodnocení a zobrazuje Bretaň zase trochu jinak než předchozí tip na knihu. I na tuhle se chystám, ale zatím její čtení z nějakých podivných důvodů odkládám.
0 Comments