Nevím, jestli jsem vám někdy psala o tom, že nemám ráda horko. Pro jistotu to zopakuji. NEMÁM RÁDA HORKO. Třeba to přivolá studenou frontu. Já v tomhle počasí nemůžu ani číst, vážně, fyzicky je to nemožné. Naopak cestování možné je. Vyrazila jsem na jih. Kam taky jinam, když je horko, že? Logika, to je moje. Jih Čech začínám mít docela proježděný, tentokrát jsem si ze seznamu odškrtla hrad Zvíkov. Trochu jsem se zamotala do zeměpisu, ale hergot, kdo dá fotku u soutoku Otavy a Vltavy opačne, než je to v reálu? Kromě hradu se silnými zdmi, jsem strávila sobotní večer a část noci na nádvoří zámku Kratochvíle. Konala se tam každoroční Tančírna a já mám tuhle akci moc ráda, nahodila jsem kostým (tentokrát to byla divočina - tedy kostým, ne že bych to tam tak rozjela) a užila si tropickou noc.

Anotace z cbdb: Ve svém posledním, tentokrát dystopickém románu Stručné dějiny Hnutí nás Petra Hůlová prostřednictvím vypravěčky Věry, lektorky převýchovné instituce Hnutí, nesmlouvavě a se suverénním tahem uvádí do světa blízké budoucnosti. Ten je podřízen ideologii radikálního humanismu, který lektorka Věra ve své Instituci uvádí do praxe. Věřin popis života v Instituci je zároveň popisem praktik a vzestupu Hnutí, které je odhodláno jednou provždy skoncovat s pohledem na ženu jako na tělo. Hodnota ženy je věcí jejích vnitřních, nikoli vnějších kvalit. Sexuální přitažlivost založená na fyzické atraktivitě a mládí je neetická. Klienty převýchovných Institucí se stávají muži, kteří to nechápou. Zapálená vypravěčka nenechává nikoho na pochybách, že ve jménu tohoto dobra nejsou na překážku ani zcela mimořádné oběti.

Hous.enka mi laskavě zapůjčila Stručné dějiny Hnutí. Narozdíl od ní jsem ke knize smířlivější. Na jednu stranu zajímavá myšlenka, která mě donutila o tom všem neustále dumat, na druhé straně dost pokulhává zpracování a já nevím, co tím chtěla Hůlová říct. Začátek knihy o postavení žen ve "starosvětě" a úvahy o patriarchátu mě hodně zaujaly. Hůlová měla několik podnětných nápadů, které mě donutily o feminismu přemýšlet víc do hloubky. Bohužel "dějová" část knihy byla silně přehnaná. Hnutí se opravdu chovalo fašisticky, jeho praktiky byly nechutné a jazyk, který Hůlová k popisu převýchovy používá je byrokratický, odosobněný a děsivě asexuální. Extrémní feminismus v této podobně by nemohl fungovat a já se ztotožnila s monologem jedné z vedlejších postav - Julie. Bohužel není patrné, na čí straně je sama autorka. Občas jsem měla pocit, že se snaží pouze šokovat. Výborné téma tak naprosto zabila. Přesto ale knížka stojí za přečtení, je krátká a v hlavě vám ještě nějakou dobu po přečtení zůstane. 

Co se mi ale na čtení této knihy líbilo nejvíc, byly debaty s hous.enkou. Mám ráda, když čteme nějakou knihu zhruba ve stejnou dobu. Obě si pamatujeme děj a porovnáváme dojmy, vysvětlujeme si vzájemně různé pasáže (hous.enka umí být kritická, já hned všemu uvěřím, ale zase to někdy není na škodu, že?) a prostě je to fajn. A čím kontroverznější kniha, tím líp. Zase to někdy musíme zopakovat!

A to je tak nějak všechno...přečetla jsem ještě jednu krátkou knížečku, kterou vám představím ve středu v článku O knižním cestování. Těšit se můžete na zaoceánskou cestu a spoustu fotek z domácího archivu.