Hned po vysoké škole - v okamžiku, kdy mu na diplomu zaschnul inkoust, vydal se mladičký Mika Waltari na cestu z rodného Finska přes Berlín, Vídeň, Budapešť, Bělehrad a Sofii až do tureckého Istanbulu. Zpět se vracel přes Dubrovník, Řím a Paříž až zpátky domů. V každém městě (a na každé cestě mezi městy) si Mika píše cestovní deník. Záznamy nejsou pevně datovány a ve výsledku máte pocit, že čtete spíš souvislý text, který jako by protékal všemi těmi městy, vagóny a loďmi.

Waltari ve svých deníkových záznamech píše o lidech, které potká, o místech, která viděl, a hlavně se ve svém deníku snaží zachytit atmosféru daného města. To je totiž to, co z knihy Vlak osamělého muže dělá něco naprosto mimořádného, co byste si měli přečíst. Zvlášť pokud cestujete do některých z uvedených evropských měst.
Waltariho popisy jsou barevné a voňavé. Jsou cítit čerstvým ovocem, exotickým kořením a dálkou. Většina evropských měst na Waltariho působí spíš smutně a možná i trochu depresivně. Není se čemu divit; vždyť před deseti lety se Evropou prohnala velká válka... A to lidé ještě netušili, že za dalších deset let tu bude válka druhá. Například když vlak zastaví na chvíli v Praze a Waltari vychází před Masarykovo nádraží v centru města, kde potkává jakéhosi trhana, kterého podaruje několika drobnými mincemi. Popis trhana i atmosféra Prahy samotné je tíživé a temné.

Motiv rozčarování se ale neobjevuje jen v Praze. I v Bělehradu, kdy sedí Waltari zklamaný v jedné tamější hospodě, píše: "Přemýšlím nad sebou a nad svou cestou, která je úplně nesmyslná. Co mi přinese? Řadu nejrůznějších dojmů, obrazy nějakých cizích lidí a dějů, siluety měst, horké, těžké dny, chladné, smutné noci. Neklidný úprk z jednoho města do druhého." (s. 62). Ta samá situace se opakuje v Istnabulu (s. 89), v Brindisi v Itálii (s. 122) a vše vrcholí v Římě při potyčce s místní policií:

"Příliš jasně vidím sám sebe, marnost a malost svých činů, jednostrannost a sobectví své cesty a svých zážitků, faleš a povrchnost článků. Vidím, na co stačím, a vidím i to, na co nikdy stačit nebudu. (...) Cesta, od níž jsem čekal tak nevýslovně mnoho - co  mi vlastně dala? Proud nových obrazů, nový postoj k životu, vědomí, jak je všechno relativní - ale jedinečné, podivuhodné dobrodružství, o němž jsem snil, jsem nenašel." A teď vím, že není nikde jinde než v mých myšlenkách." (s. 145)

Sebevědomí se Waltarimu vrací až v Paříži, kde už před svou cestou nějakou dobu strávil. Potkává zde své známé, v kavárně potkává Kiki (myslím, že jde o Kiki z Montparnassu). Právě tady Waltari zjišťuje, že je čas vrátit se domů: "Už tady nemám co dělat - pracovat bych tady nedokázal. Mám nervy až příliš zničené samotou." (s. 167)
Ve chvíli, kdy se po téhle své kavalírské cestě, na které jezdila od renesančních časů šlechtická mládež, Waltari vrací k hranicím rodného Finska, balancuje nejn svou cestu, ale i své následné směřování:

"Teď vím, že celou cestu jsem se vlastně jen snažil najít a zachytit to, co mi pomalu a nepozorovaně vyklouzlo z rukou - bujný, slepý postoj k životu, jaký zná jen mládí, nekriticky, bez předsudků. Opojení životem. Po všech vytáčkách, sebeklamech a hořkosti se musím podívat sám sobě do tváře. (...) Byl jsem dětinský, příliš závislý na názorech ostatních lidí." (s. 167)

Myslím, že přesně takhle by měl vypadat výstup každé iniciační cesty, na kterou se čas od času každý z nás vydává. Samozřejmě dnes není jasné, do jaké míry se Waltari do postavy cestovatele/poutníka/hledače zážitků, pravdy a opravdovosti stylizoval a do jaké míry to byl opravdu on sám. Ale takový už je úděl světa literární fikce.
Jisté je, že autorova cesta evropskými metropolemi je kouzelná a čtenář má díky téhle knize šanci navštívit města a místa, která se za sto let diametrálně změnila. Anebo taky nezměnila... To už musíte zjistit sami.


PS: Za poskytnutí recenzního výtisku děkuji Markétě Hejkalové z nakladatelství Hejkal.