Dočteno podle hous.enky (17. týden)
9:00
Což mi samozřejmě dalo strašnou práci. Obvykle věci/lidi moc nefotím a už vůbec ne s tím, že bych tyhle fotky plánovala přiložit k jakémukoli článku na blogu. Ale tenhle týden byl výjimečný.
Byly jsme totiž s togaf na kávě s naší kamarádkou Péťou. Nebyly jsme tedy nijak originální a nakonec jsme skončily v naší oblíbené Lucerně.
Strašně moc jsem vám chtěla vyfotit kávu a zákusek, ale bohužel... Jakmile nám přinesli naše dortíky, vrhly jsme se na ně jak nezavřené a já si vzpomněla, až když mi na talířku zbývalo poslední sousto. Jsem špatná bloggerka..
Tak jsem aspoň vyfotila naše prázdné hrnečky a Péťu, která pročítá katalog k veletrhu Svět knihy, kam se chystá.
Pokud jde o kávu, tak tu maj v Lucerně výbornou. Nejen pokud jde o chuť kávy, ale taky ji umějí naservírovat. Na tácku vám přinesou teplé mléko v nerezovém mini konvičce a vedle postaví skleničku se studenou vodou, abyste měli kávu čím zapít. A cenově se drží v nižším průměru centra Prahy (lungo nás stálo 45,-). Navíc je kavárna na skvělém místě a je tam snad třicet stolečků, takže rozhodně nebudete mít problém najít volné místo.
A pak ty dortíky... Hmmmm... Super. Měly jsme něco, co označily jako Den a noc a vypadalo to jako Míša, jen místo tvarohu byl takový našlehaný krém se želatinou... No fakt mi to chutnalo. Škoda, že vám nemůžu postnout fotku. A tak vám sem dám aspoň lednici, ve které si můžete vybrat svou oběť. Nebude to jednoduché. Dortíků mají hodně a všechny vypadaly skvěle.
A tím se oslím můstkem dostáváme k plakátku, který jsem včera zahlédla u dveří do městské knihovny. Mají tam na květen spoustu programů pro děti a jeden název mě zaujal už na první pohled, muhehe. Schválně, jestli uhodnete, který název myslím. A ne, není to Já nejsem tvoje maminka. I když... i to by mohla být pravda. Je špatné sem přidat další muhehe a myslet na ďábelský smích?
A přichází poslední fotka... Nevím, jestli víte, že zbožňuju nákupy v drogeriích. Baví mě nakupovat i papírové kapesníky a toaletní papír (aktuálně máme na toaletě jarní papír, který vás anglicky pobízí k tomu, abyste si užívali život - pokaždé mě to na tom místě pobaví). Takže i tenhle týden jsme několikrát (muhehe) byly s P. (ne, není to Péťa z fotky výše; jde o jinou kamarádku a já na blogu nechci používat konkrétní jména. Hmmm mohla bych použít přezdívku nebo jiné jméno...) v drogerii DM. A zatímco edice sprchového gelu s lamou je nenávratně pryč, je tu edice nová! S velbloudem. Sprchový gel si asi kupovat nebudu, protože mám doma zásoby do konce života, ale zaujal mě balzám na rty. Těch mám taky hodně, ale přece jen: balzámy jsou malé a často se ztrácí... Nikdy jsem žádný netratila, ale kdyby se to stalo, chci být připravená a mít jich pár v záloze.
PS: Na Slapech jsme minulý týden nebyli, takže moje břicho zůstává nepolíbené sluncem. Což mně ani jemu nevadí. A víte co? S tím dřevem jsme už dost pohnuli! :D
Byly jsme totiž s togaf na kávě s naší kamarádkou Péťou. Nebyly jsme tedy nijak originální a nakonec jsme skončily v naší oblíbené Lucerně.
Tak jsem aspoň vyfotila naše prázdné hrnečky a Péťu, která pročítá katalog k veletrhu Svět knihy, kam se chystá.
Pokud jde o kávu, tak tu maj v Lucerně výbornou. Nejen pokud jde o chuť kávy, ale taky ji umějí naservírovat. Na tácku vám přinesou teplé mléko v nerezovém mini konvičce a vedle postaví skleničku se studenou vodou, abyste měli kávu čím zapít. A cenově se drží v nižším průměru centra Prahy (lungo nás stálo 45,-). Navíc je kavárna na skvělém místě a je tam snad třicet stolečků, takže rozhodně nebudete mít problém najít volné místo.A pak ty dortíky... Hmmmm... Super. Měly jsme něco, co označily jako Den a noc a vypadalo to jako Míša, jen místo tvarohu byl takový našlehaný krém se želatinou... No fakt mi to chutnalo. Škoda, že vám nemůžu postnout fotku. A tak vám sem dám aspoň lednici, ve které si můžete vybrat svou oběť. Nebude to jednoduché. Dortíků mají hodně a všechny vypadaly skvěle.
A tím se oslím můstkem dostáváme k plakátku, který jsem včera zahlédla u dveří do městské knihovny. Mají tam na květen spoustu programů pro děti a jeden název mě zaujal už na první pohled, muhehe. Schválně, jestli uhodnete, který název myslím. A ne, není to Já nejsem tvoje maminka. I když... i to by mohla být pravda. Je špatné sem přidat další muhehe a myslet na ďábelský smích?A přichází poslední fotka... Nevím, jestli víte, že zbožňuju nákupy v drogeriích. Baví mě nakupovat i papírové kapesníky a toaletní papír (aktuálně máme na toaletě jarní papír, který vás anglicky pobízí k tomu, abyste si užívali život - pokaždé mě to na tom místě pobaví). Takže i tenhle týden jsme několikrát (muhehe) byly s P. (ne, není to Péťa z fotky výše; jde o jinou kamarádku a já na blogu nechci používat konkrétní jména. Hmmm mohla bych použít přezdívku nebo jiné jméno...) v drogerii DM. A zatímco edice sprchového gelu s lamou je nenávratně pryč, je tu edice nová! S velbloudem. Sprchový gel si asi kupovat nebudu, protože mám doma zásoby do konce života, ale zaujal mě balzám na rty. Těch mám taky hodně, ale přece jen: balzámy jsou malé a často se ztrácí... Nikdy jsem žádný netratila, ale kdyby se to stalo, chci být připravená a mít jich pár v záloze.
PS: Na Slapech jsme minulý týden nebyli, takže moje břicho zůstává nepolíbené sluncem. Což mně ani jemu nevadí. A víte co? S tím dřevem jsme už dost pohnuli! :D
Björn Sortland, Timo Parvela, Pasi Pitkänen: Odpočítávání
Anotace z cbdb: 2. kniha v sérii Kepler62.
Marie je čtrnáctiletá dcera bohatého výrobce zbraní. S pomocí několika nerdů prošla závěrečnou úrovní počítačové hry, o které se všude mluví, a byla převezena na tajnou základnu do Oblasti 51 v Nevadě, kde má se skupinou ostatních dětí absolvovat speciální výcvik pro kosmickou expedici do vzdáleného planetárního systému Kepler62. Na základně potkává Ariho, Joniho a agentku Olivii, která skupinu vede. Proč ale chce někdo do vesmíru vyslat skupinu dětí? A jaká tajemství se ukrývají v hlubinách nekonečných chodeb pod Nevadskou pouští? Pro čtenáře od devíti let.
Marie je čtrnáctiletá dcera bohatého výrobce zbraní. S pomocí několika nerdů prošla závěrečnou úrovní počítačové hry, o které se všude mluví, a byla převezena na tajnou základnu do Oblasti 51 v Nevadě, kde má se skupinou ostatních dětí absolvovat speciální výcvik pro kosmickou expedici do vzdáleného planetárního systému Kepler62. Na základně potkává Ariho, Joniho a agentku Olivii, která skupinu vede. Proč ale chce někdo do vesmíru vyslat skupinu dětí? A jaká tajemství se ukrývají v hlubinách nekonečných chodeb pod Nevadskou pouští? Pro čtenáře od devíti let.
Odpočítávání navazuje tam, kde končí předešlá Pozvánka. Jen do party přibereme čtrnáctiletou Marii, jejíž otec je obchodník se zbraněmi a miluje komiksy.
Tentokrát trochu do pozadí ustupuje počítačová hra a do popředí se dostává výcvik našich hrdinů na tajemném místě. Mimochodem lokace tohoto místa mě naprosto dostala. Včetně toho, co se tam kromě vládních agentů skrývá. V-Ý-B-O-R-N-É!
Druhý díl série to celé skvěle ustál a mě i druhá kniha bavila stejně tak jako ta první.
Hans-Ulrich Grimm: Kočky by kupovaly myši
Anotace z cbdb: Pokud někdo věří reklamě, je prý pro naše zvířata dost dobré jen to nejlepší. Realita vypadá jinak: „chutné“ krmivo pro psy a kočky se vyrábí v čarodějné kuchyni z všeho možného, vylepšeného aromatickými látkami a látkami, zlepšujícími chuť a vůni. Kromě odpadu se do misek našich miláčků dostávají i kaly z odpadních vod, bakterie a plísně Zvířata trpí a mohou onemocnět. A nejen zvířata, ale i člověk, když je požije. šokující skutečnosti, perfektní rešerše – reklama a pravda při výrobě krmiv.
Kniha o tom, že granule pro psy a pro kočky nejsou úplně tak tím, čím se zdají být. Tahle část byla důvodem, proč jsem si knížku koupila a přečetla. Mnohem víc mě ale zaujala výroba průmyslových krmiv pro hospodářská zvířata, která mě samozřejmě - jako masožravce - šokovala mnohem víc.
Krmiva plná aromat, dochucovadel, kukuřice a obilí, která původně žádná kráva, pes ani kočka nežrali... Do toho situace na jatkách, zpracování odpadů nejen z jatek, ale i veškerých kalů a jiných věcí, která by se do ničí tlamy vůbec neměly dostat. Brrr.
Zaujalo mě, že přitom syrová strava není nutná. Že stačí domácímu zvířeti nabídnout pestrou stravu a bude na tom mnohem líp než s granulemi.
Jo a taky se mi líbilo, že pan Grimm se nebojí jmenovat značky. O to víc jsem byla překvapená, že se tu píše dost negativně například o prémiové Eukanubě. Zajímaly by mě nějaké nezávislé testy krmiv. Nevíte o nějakém takovém testu?
James Matthew Barrie: Petr Pan a Wendy
Anotace z cbdb: Pohádkové vyprávění o chlapci, který nikdy nevyrostl.
O víkendu jsem byla na chatě a prohlížela jsem si tamější domácí knihovnu. Což dělám hodně ráda, protože na chatě máme hlavně knížky, které jsme četli jako děti. A můj zrak padl na Petra Pana. A je to pořád stejně dobré jako před lety. Obrovským plusem jsou samozřejmě tyhle ilustrace. Děj se totiž odehrává v dost velkých skocích a já třeba doteď nechápu, proč má Hook na Petra spadeno. A proč Petr létá? Kde se vzali na ostrově ostatní kluci?
Asi bych si měla přečíst celý román, protože věřím, že to pak ještě o trochu vylepší můj zážitek z četby téhle krásné ilustrované knihy. Miluju ji a i po těch pětadvaceti letech, co ji mám v knihovně, si v ní ráda listuju a prohlížím obrázky.
Margery Williams: Králíček Sameťáček
Anotace z cbdb: Příběh Králíčka Sameťáčka, který je na počátku "jen" plyšovou hračkou a na konci živým králíčkem. Dle charakteristiky na obálce: "nestárnoucí příběh o přátelství, lásce, smíření a upřímnosti."
Kniha je doplněna povedenými ilustracemi.
Kniha je doplněna povedenými ilustracemi.
Zaprvé: ilustrace jsou naprosto hnusný. Fuj. Ten králík aspiroval na mou novou noční můru. Nevěřím, že někdo tohle nakreslil do knihy pro děti.
Čímž se dostáváme k zadruhé: nemám ráda motivační knihy, které se snaží oslovovat dospělé skrz podivné tvory (králíky, myši). Teda já obecně nemám ráda motivační knihy, ale tohle je pro mě hodně velký peklo.
Nicméně když si odmyslím předchozí dva body, tak se mi svým způsobem Sameťáček docela líbil. Je to taková ta myšlenka, že si vztah k něčemu/někomu vytvoříme postupně, časem a že pro nás díky tomu daný člověk/daná věc získá velikou cenu.
Vše je to podané velmi jednoduše, místy až prostě, ale myslím, že čtenáři a čtenářky knih Paola Coelha by mohli být spokojení.
Fredrik Backman: A každé ráno je cesta domů delší a delší
Anotace z cbdb: Děda a Noah si povídají na lavičce. Pod lavičkou roste hyacint, stejný si děda kdysi pěstoval i na zahrádce.
Děda s Noahem si můžou povídat úplně o všem. O všech otázkách života, závažných i nicotných. Při rozhovorech s vnukem si děda vždycky vzpomene, jak se zamiloval do babičky a jak o ni pak přišel. Zatím ji pořád vidí před sebou, a děsí se dne, kdy si ji už nebude schopný vybavit.
Cítí, že jeho svět se mění. Proto by rád zůstal tady na lavičce, kde je stále ještě obklopuje silná vůně hyacintu. Jenže zachytit vzpomínky je čím dál těžší a oba se musejí naučit to nejtěžší: rozloučit se.
Fredrik Backman v knize líčí boj stárnoucího muže o zachování nejdražších vzpomínek. Činí tak něžně a způsobem, jak to dovede jen on.
Děda s Noahem si můžou povídat úplně o všem. O všech otázkách života, závažných i nicotných. Při rozhovorech s vnukem si děda vždycky vzpomene, jak se zamiloval do babičky a jak o ni pak přišel. Zatím ji pořád vidí před sebou, a děsí se dne, kdy si ji už nebude schopný vybavit.
Cítí, že jeho svět se mění. Proto by rád zůstal tady na lavičce, kde je stále ještě obklopuje silná vůně hyacintu. Jenže zachytit vzpomínky je čím dál těžší a oba se musejí naučit to nejtěžší: rozloučit se.
Fredrik Backman v knize líčí boj stárnoucího muže o zachování nejdražších vzpomínek. Činí tak něžně a způsobem, jak to dovede jen on.
No a pak jsou knihy jako tahle, které celé probrečíte. Alespoň já jsem celou dobu brečela.
Jsou dva způsoby odcházení: buď odejde dřív tělo a mozek je do poslední chvíle fit, nebo začne selhávat mozek a z těla se stane pouhá skořápka. Dědeček z téhle knihy je ten druhý případ a v rozhovoru se svým vnukem se mu snaží všechno vysvětlit. Ale taky je tu ještě rozhovor s jeho milovanou ženou a čeká ho i dialog se synem, který je tak jiný, než jak si ho dědeček kdysi vysnil.
I teď, když tohle píšu, mi běhá mráz po zádech. Backmanova kniha je i přes velmi smutné téma optimistická a nabízí pohled na věci, o kterých se v dnešní společnosti moc nemluví.
A taky se mi moc líbila předmluva. Musím si od Backama ještě něco přečíst, protože se mi hodně líbilo i Co by můj syn měl vědět o světě. Píše tak lidsky, lehce, čtivě, a přesto se čtenáři nepodbízí.
Michel Bussi: Černé lekníny
Anotace z cbdb: I malebná města skrývají temnou tvář a nebezpečná tajemství z minulosti. Francouzské Giverny je domovem zahrad, kde maloval své obrazy Claude Monet. Koloběh města, přes den plného turistů, navždy změní nejen tři vraždy, ale i záhadně zmizelý obraz černých leknínů. Zdá se, že stopy vedou k velice talentované jedenáctileté dívce, nebezpečně svůdné učitelce a staré vdově. Pouze tři ženy znají pravdu. Co všechno skrývají?
Lekníny dočteny! Po snad dvou měsících jsem je konečně dočetla. První půlka se strašně vleče a až s příchodem další mrtvoly, se to začíná rozjíždět. Pak přijde romantická linka a pak přijde zvrat, který Bussimu neodpustím. Působí to na mě tak, že najednou nevěděl, co s tím, tak bác ho! Ano, byla jsem zvratem šokovaná, protože tohle jsem nečekala, ale přece jen mi to přišlo strašně absurdní, tedy neuvěřitelné.
Co Leknínům zachránilo zadek, je posledních pět (ano, čtete správně, pět) stran. Posouvá to knihu do úplně jiného žánru a takhle jsem s tím spokojená.
Právě čtu
Pořád mám rozečtený Moebiův Dlouhý zítřek a musím říct, že tenhle styl sci-fi komiksů asi nebude úplně pro mě. Taky mám po ruce stále Hemingwayův Pohyblivý svátek. Tenhle týden jsem se k němu nedostala, tak snad o víkendu, uvidím. A co jsem rozečetla úplně čerstvě a co mě tedy čeká a nemine?
Louisa May Alcott: Malé ženy
Anotace z cbdb: Romantická Meg, nezkrotná Jo, nenápadná Beth a rozmazlená Amy. Čtyři sestry, které musejí čelit stesku po tatínkovi, který bojuje v občanské válce, chudobě či vážné nemoci, ale hlavně svým vlastním ambicím, tužbám a malým nectnostem. Čtyři dívčí hrdinky, jež postupně dospívají, zakládají vlastní rodiny a poznávají velké lásky, velké smutky, všední strasti i nevšední krásy života. To jsou proslulé Malé ženy, které se již po generace zapisují do srdcí stále nových čtenářů nejen v Americe, kde si získaly status rodinné klasiky a věčného bestselleru.
Díky dočteným Leknínům mám opět volné místo ve své čtečce, takže jsem se rozhodla zúčastnit se květnového čtenářského klubu CBDB. A na květen jsme si odhlasovali Malé ženy. Kdysi dávno jsem Malé ženy četla a nijak mě neuchvátily, tak uvidím, jak dopadne re-reading po dvaceti letech.
O Malých ženách tu na blogu ještě zaručeně hodně uslyšíte, protože jim chceme věnovat speciální článek. Ale zatím nepředbíhejme, podrobnosti se dozvíte v květnu.
Petra Dvořáková: Dědina
Anotace z cbdb: Hranice rozorané mezi poli i lidmi. Hospoda, malá prodejna, zabíjačky… a sám život. Nevěra a jeden nezdařený pohřeb. Nemoderní výchovné metody a rozšlápnuté kuře. Babka s dědkem srostlí jak dva stromy. Život, tady ještě stále spjatý s půdou, zvířaty a hospodařením. To všechno je Dědina, tragikomický příběh vyprávěný očima jejích obyvatel.
Sedlák Josef se marně trápí, proč jeho syn Zbyňa odmítá převzít hospodářství, když je tolik co napravovat na polích zničených v družstvu. Vavirci počítají, kde by mohla ukápnout další koruna, dobrosrdečná prodavačka Maruna se snaží být s každým zadobře a řezník Láďa se dobývá pod cizí sukni a přitom řeší, jak uživit rodinu. A malá Petruna? Ta chvilku neposedí.
Na pozadí lehce humorného vyprávění se před čtenářem odkrývá venkovské hemžení v nepřikrášlené nahotě. Přirozená fyzická blízkost hrdinů, jejich společná práce, jejich touha po lepším živobytí až vypočítavost jsou zdrojem věčných svárů i svázanosti a také marné snahy vyléčit minulé rány. Svižné vyprávění formanovského střihu, které však není cynické; nikoho nesoudí a co je podstatné — nenudí.
Sedlák Josef se marně trápí, proč jeho syn Zbyňa odmítá převzít hospodářství, když je tolik co napravovat na polích zničených v družstvu. Vavirci počítají, kde by mohla ukápnout další koruna, dobrosrdečná prodavačka Maruna se snaží být s každým zadobře a řezník Láďa se dobývá pod cizí sukni a přitom řeší, jak uživit rodinu. A malá Petruna? Ta chvilku neposedí.
Na pozadí lehce humorného vyprávění se před čtenářem odkrývá venkovské hemžení v nepřikrášlené nahotě. Přirozená fyzická blízkost hrdinů, jejich společná práce, jejich touha po lepším živobytí až vypočítavost jsou zdrojem věčných svárů i svázanosti a také marné snahy vyléčit minulé rány. Svižné vyprávění formanovského střihu, které však není cynické; nikoho nesoudí a co je podstatné — nenudí.
Po čase jsem zase dostala chuť na nějakou českou literaturu a volba tentokrát padla na Dědinu Petry Dvořákové. Zatím jsem ji ani neotevřela, tak vám o knize nemůžu napsat vůbec nic. Jen jsem ji sem chtěla dát jako českého zástupce toho, co právě čtu.
2 Comments
Jaktože čteš Malé ženy???!! Ty tu mám já taky ve frontě ;-) a mimochodem, víš, že dm má nově e-shop?? A mají tam ještě i lamí toaleťák ;-) Péťa
OdpovědětVymazatProtoze kveten je za dvermi a ctu je na ctenarsky cbdb klub. Pak bych nestihala :-D Lami toaletak uz jsme vyutirali :-D miluju jejich toaletaky :)
OdpovědětVymazat/hous.enka/