Další kniha ze série článků o knihách inspirovaných Draculou je jakási encyklopedie upírů. Jak praví anotace: Mnoho spisovatelů, umělců a filmařů bylo uchváceno upírskými legendami stovky let. Autorka zkoumá různé upírské mýty a legendy a jejich dopad na populární kulturu.
Jak to tedy celé začalo?

Charlotte Montagueová dala za úkol sepsat upírské pověry hodně z gruntu. Vrací se v dějinách až k
mýtům starých Slovanů. Krvelačný nemrtvý upír má svůj původ právě v mýtech Slovanů, proto není překvapením, že jeho pravlast leží ve slovanských zemích, temných hvozdech Transylvánie. Kniha je velmi dobře strukturovaná. Od prvního výskytu upírů pokračuje přes rozšíření této pověry po Evropě a dále vývojem samotného upíra z venkovské smrduté příšery až po uhlazeného šlechtice.

Nejen v Evropě se objevuje mýtus o upírech. Autorka se pečlivě věnuje i aztéckým bohům s rysy vampirismu. Přes svoji pečlivost až vědeckost neztrácí ze zřetele, že píše pro laické publikum, a drží svůj text ve velmi čtivé podobě. Odstavce jsou krátké, téma dostatečně krvavé a termíny jasně vysvětleny.

Průvodce mytologií přistupuje k mýtům o upírech téměř vědecky. Pověry spojované s upíry vysvětluje životem tehdejších lidí, jejich vírou či nedostatkem vědeckých poznatků. Tak například strach upírů z ohně a vody dává autorka do souvislosti se vzteklinou. Lidé nakaženi vzteklinou – pokousáni od vlka nebo netopýra – se chovají jako šílení. Je to znak nemoci, stejně tak jako v pozdější fázi nemoci strach z vody. Bylo „logické“ pokousané, šíleně se chovající lidi se strachem z vody považovat za upíry. A podobné mýty o upírech vysvětluje Montagueová stejně přímočaře.

Kromě lidových pověr k vysvětlení fenoménu nemrtvého toužícího po krvi hledá autorka vysvětlení i v psychologii. A tak dojde i na teze zakladatele tohoto oboru, Sigmunda Freuda. Orální fixace, tedy sání a kousání nemluvňat, je vhodná paralela k upířímu kousání a sání krve.

Upíři nejsou ale jen mytická stvoření, pro mnohé jsou stále reální. Fascinace těmito postavami se může projevovat módní stylizací do upírů, ale i duševní poruchou. Popis vražd s upírskými rysy je až nepříjemně detailní, nicméně autorka si stále udržuje věcný nadhled a nesklouzává k senzacechtivosti.

Dojde i na podrobnější životopis slavného Vlada III. Napichovače, předobraz hraběte Draculy. I ten je popsán objektivně a přehledně. A opět jsou napichovačské praktiky Vlada III. až nepříjemně přesně popsané. Jak se Vlad III. Tepeš, hrabě Dracula, stal fiktivním upírem v románu Brama Stokera, je naštěstí méně krvavá historie, ale stejně zajímavá. Další silnou Stokerou inspirací byla hraběnka Alžběta Báthoryová a francouzský šlechtic Gilles de Rais (podle něj vznikla legenda o Modrovousovi). Všichni se "proslavili" krutým chováním ke svým poddaným a krvavými praktikami.

Šílenství masových vrahů s upírskými rysy nevymizelo spolu s morem a koncem středověku. Další kapitoly se tak můžou zabývat vrahy z dvacátého století. Znáte Upíra z Düsseldorfu? Nebo Fritze Haarmana? V počátcích 20. století se nepoužíval termín masový vrah, ale užívalo se výrazu, který děsil už lidi už ve středověku: "upír" nebo také "vlkodlak" či vlčí "muž".

Poslední část knihy se věnuje upírům v novodobých představách. Na stránkách knihy můžeme sledovat vývoj uměleckých představ přes náznaky upírství u básníků Goetha a Coleridge přes gotické romány Viktoriánské éry a slavného Draculu až po moderní beletrii a film.

V závěru knihy naleznete tipy na upírskou literaturu. Bohužel překladatelka si nedala práci dohledat, jak se anglické tituly přeložily do češtiny, takže místo Martinova Snu Ockerwee tu uvádí doslovný překlad Horečnatý sen. Další drobná vada na kráse je absense závěru. Montagueová píše o hudebnících inspirujících se vampyrismem a pak otočíte stránku a jsou tam vysvětlivky a po nich tiráž.

Upíři: Kompletní průvodce upíří mytologií zodpovídají všechny otázky, které byste si mohli o upírech pokládat. Zároveň zde najdete tipy na četbu, filmy i hudbu s upíří tématikou. Tak si připravte něco na zub s česnekem a hurá na četbu.