Dočteno podle hous.enky (27. - 28. týden 2019) - 2. část

7:00

Zatímco v předchozím článku jsem vás vzala na dovolenou, tentokrát se opravdu vrhneme na knihy.

Původně jsem si myslela, že udělám jen článek jediný, ale nakonec jsem to rozdělila na dvě části. Důvod? Přečetla jsem víc než čtyři knihy, takže by jediný článek byl zbytečně dlouho. O všech dočtených knih se ale dozvíte v tomhle článku. Tak pojďme na to.
A začneme pěkně zostra a rovnou se vrhneme do Dočtena.

Dočteno

Neal Shusterman: Nimbus

Anotace z cbdb: 2. kniha v sérii Smrtka.
Rowan se rozhodl, že na vlastní pěst napraví cech smrtek a podrobí jej zkoušce ohněm – a to doslova. Po zimním konkláve zmizel v ústraní a od té doby podniká útoky na zkažené smrtky — nejen ve StředoMerice, ale na celém kontinentu. Stal se z něj lidový hrdina – smrtka Lucifer – který v černé róbě odevzdává zkorumpované smrtky plamenům. Citra, z níž se pod dohledem smrtky Curieové stala mladší smrtka, zkaženost vidí a chce ji změnit zevnitř, ale na každém kroku nachází překážky, a dokonce se ocitá v ohrožení života. Rozkol mezi „starou gardou“ a „novým řádem“ se vyostřuje a vzájemné soupeření přechází od slov k činům. Nad tím vším bdí vševědoucí Nimbus – jediný, kdo má moc řešit závažné problémy dokonalého světa. Ale vloží se do toho, nebo bude jen přihlížet, jak se dokonalost mění v úpadek?

Může být druhý díl lepší než první? Nimbus dokazuje, že to tak rozhodně být může.
Kromě příběhů Rowana, který útočí na smrtky, jež nekosí podle pravidel cechu, a Citry, která je v samém srdci společenství smrtek, tu máme novou postavu, která mě vlastně zaujala úplně stejně jako ti dva. Takže hodně. Vlastně mám dojem, že její příběh mě bavil asi nejvíc z těch tří, protože byl plný zvratů. Dějová linka se smrtkou Faradayem mi naopak přišla velmi pomalá, zdlouhavá a zdá se mi, že sloužila hlavně jako úvod ke třetímu dílu.
Líbily se mi Nimbovy postřehy a vůbec ta dějová linka s Nimbem. Pokud něco na Shustermanovi miluju, je to zamýšlení se nad jakousi etikou světa. Jo, zní to takhle vlastně dost otravně a suchoprdsky, ale jeho knihy nejsou jen ve stylu Hunger Games: pokos, jinak budeš pokosen. Teda vlastně i trochu jo, ale víte, jak to myslím. Navíc mi Nimbus připomíná SPIRA ze série Akta Iluminae. Jedná v zájmu lidstva, dost často proti lidstvu.
No a jakmile se v ději Citra ocitne na ostrově, nedá se přestat ve čtení a já jen doufám, že Neal Shusterman rychle dopíše třetí díl a že ho Yoli do roka a do dne vydá.
 
 

 

Zidrou, Aimée de Jongh: Nevyhnutelná opotřebovanost citů

Anotace z cbdb: Ona: 62 let, osamocená bývalá modelka, na jejíž tělo už není zdaleka tak pěkný pohled jako kdysi a jejímiž nejlepšími přáteli jsou dnes kulaté sýry v její prodejně.
On: 59 let, vdovec a celoživotní stěhovák, který byl donucen odejít do předčasného důchodu a teď vysedává před televizí a neví, co dál.
Oba tuší, že jejich osamělé a posmutnělé osudy jsou zpečetěny. Jenže lidské city a tužby se nenechávají porazit tak snadno a tak smířlivě jako lidská těla. Vrásky, ochablé svaly, povislá ňadra, zvětšené břicho, prošedivělé vlasy… na to všechno si nakonec dokážeme zvyknout. Ale vyrovnat se se samotou a přestat toužit po romantice, štěstí a smyslu života, tomu se naše duše vzpírá daleko více.
A tak když se jednoho dne jejich cesty náhodou setkají, probudí se v našich hrdinech nová energie a na stará kolena začnou psát ještě jeden velký příběh nejen o sobě, ale o nás všech. Tenhle komiks není pro mladý.
 
Komiks o stáří, který rozhodně není jen pro mladý.
Méditerranée a Odysseus se setkávají v čekárně před ordinací. Oba jsou osamělí, sami. Jejich životy dávnou obrousily vlny všednosti a právě teď se ocitají na svých životních křižovatkách. Ukáže se ale, že na další cestu by se mohli oba svézt v jednom autě...
Jemná kresba, pastelové barvy a jakýsi životní nadhled zařadily tenhle komiks mezi mé oblíbené knihy. Jo, ten konec je malinko absurdní, ale vlastně proč ne. Občas některé věci zkrátka musejí přijít ve správný čas a ten někdy nastane až ve chvíli, kdy sfouknete svých dvaašedesát svíček na dortu.
K tomuhle komiksu se určitě ještě několikrát vrátím. To je za mě další výhoda komiksu - užijete si ho během jediného odpoledne a pokaždé v něm tak můžete hledat a najít něco nového.
 
 
 

Barbara Siegel, Scott Siegel: Půlnoční děs

Anotace z cbdb: 7. kniha v sérii Stopy hrůzy.
Andy Moser není jako každý jiný. Živý se dostává do míst, kde hrůza nemá hranice. Kde zlo je všudypřítomné. Kde smrt není koncem, ale jen začátkem konce. Do těchto míst ho náhodou přivedla jeho osudová přítelkyně, šestnáctiletá Elizabeth. Jejich láska musí čelit. nejrůznějším nástrahám. Ani Andyho návrat domů není bez komplikací. Jak nalézt cestu zpátky, když je tento svět plný nejpodivnějších nestvůr? Od příšer, kterým kape kyselina z prstů, až po zrůdu oslepující všechny svým diamantovým leskem. Andy a Elizabeth vědí, jak je přemoci. Věděli byste to i vy?
 
Můj knihobudkový nález. Když mám chuť, občas si nějaké Stopy hrůzy přečtu. Je to tedy jev zřídkavý a skončila jsem u druhého dílu. Jenže pak se knížky z téhle série začaly objevovat v říčanské knihobudce, takže se ke mně dostávají různé díly. Což není problém. Pokud nejde o série...
A Půlnoční děs je ze série Země duchů... Nevadí, říkala jsem si, kniha vyšla jako sedmá v edici Stopy hrůzy, tak to bude určitě první díl. No. Nebyl. Takže se s Andym a Elizabeth ocitáme v Zemi duchů, odkud se Andy snaží uniknout.
Překvapilo mě, jak se mi tenhle díl líbil. Fajn, neznám detaily setkání ústřední dvojice, ani proč je Andy v Zemi duchů. Ale Půlnoční děs je jak jedna velká roadmovie se spoustou postav, které jsou sice schematické, ale vlastně docela zábavné. Například Peter, muhehe. Nebo ta sekta ve vesnici, přes kterou naše partička prochází. Konec už byl hodně šestákovej, ale já vlastně od Stop hrůz nic jiného nečekám. Zatím nejlepší díl, který jsem při svém re-readingu četla.
 
 
 

Joe Hloucha: Pohádky slunného východu

Anotace z cbdb: Nakladatelství Pragma nabízí reprint původního vydání pohádek slavného japanologa a cestovatele Joe Hlouchy. Ten na svých cestách po Japonsku a Číně sesbíral tradiční asijské pohádky a spolu s krásnými ilustracemi je uspořádal do výboru Pohádky slunného východu.
Navazuje tak na své dříve vydané dílo Pohádky japonských dětí, kde své čtenáře seznamuje nejen s tradičními příběhy, ale také s kulturou této pro Evropany i dnes záhadné země.
 
Soubor několika krátkých asijských pohádek. Najdete tu pohádky japonské, korejské i čínské. Některé mě zaujaly víc, jiné méně, ale hlavně se mi líbilo grafické zpracování celé knihy a to, že knihy jsou tak akorát dlouhé, pokud uspáváte dítě. Nejde o žádné krváky, děj vzhledem k rozsahu jednotlivých pohádek odsýpá rychle. Já jsem spokojená.
Kdyby mě fascinovala tahle kultura, hodnotila bych asi o chlup líp. Takhle jsou to pro mě zkrátka další národní pohádky s krásnými obrázky.
 
 
 

Daniel Clowes: Mrtvej svět

Anotace z cbdb: Enid a Rebecca jsou dvě obyčejné holky, které na konci puberty hledají svoji image a místo ve světě. Bezcílně se potulují po předměstí, cynicky glosují všechno a všechny kolem, úporně se snaží chovat dospěle, ale přitom se nostalgicky dojímají nad vlastním dětstvím. Hlavní otázkou však zůstává – přečká jejich přátelství vykročení k dospělosti?
 Mrtvej svět Daniela Clowese je stěžejním dílem amerického nezávislého komiksu. Je oceňován pro dokonalé zachycení teenagerských duševních strastí, zmatků a váhání. Byl přeložen do 13 jazyků a v roce 2001 jej režisér Terry Zwigoff zfilmoval pod názvem Přízračný svět, s Thorou Birchovou, Scarlett Johanssonovou a Stevem Buscemim v hlavních rolích.
 
Dívka jménem Patience mě před pár lety okouzlila svým výtvarným zpracováním i bláznivými nápady, se kterými Daniel Clowes přišel. Tentokrát nebudeme cestovat ani prostorem, ani časem, a ocitneme se na předměstí amerického města, kde vyrůstají dvě kamarádky: Enid a Rebecca.
Holky spolu řešej místní podivíny i obyčejný lidi, kluky, se kterýma chtěj chodit, i ty, se kterýma by rozhodně nikdy nechodily. Jsou to drsňačky, co cynicky umravněj nejednoho kámoše. Jenže se blíží konec školy a musej se rozhodnout, co bude dál. Půjdou na univerzitu, anebo skončí úplně jinak? Vypadá to, že jejich kamarádství čeká těžká zkouška.
Komiks je rozdělený do několika přehledných kapitol, které na sebe chronologicky navazují. Na první pohled mě překvapila kresba. A to ani ne kresba samotná jako spíš barvy, které autor použil. Teda... Spíš barva. Jedna. Tyrkysová. Působí to na mě tak devadesátkově, pifovsky (od slova Pif), oldschoolově. Jako proč ne. Jen jsem čekala celobarevné ilustrace ve stylu obálky.
Taky mi občas dělalo problém orientovat se v tom, kdo je kdo, protože kvůli absenci barev působí lidi hodně podobně. Pro to, abyste je mohli odlišit, jsou možná někdy malinko zbytečně karikováni. Ale! To téma! Vztah dvou kámošek mě zkrátka bavil. V jistou chvíli (hledání kazety) jsem si vzpomněla na román Neopouštěj mě, ale samozřejmě tohle není žádné sci-fi. Jde o dvě obyčejné puberťačky, ve kterých se pozná nejedna holka.
Jo, občas je dospívání fakt dřina.
 
 
 

 

František Kotleta: Hustej nářez (komiks)

Anotace z cbdb: 1. kniha v sérii Bratrstvo krve (komiks).
Dávné legendy, které o nich kolovaly v různých civilizacích, nelhaly. Možná, že kdysi byli lidmi, ale změnili se. Změnili se natolik, že jako lidé už jenom vypadají. Říkají si Bratrstvo krve. Vyvolení, kteří se živí lidskou krví. Nikdy se však k sobě nechovali jako bratři. Desítky klanů spolu po tisíciletí bojovaly o moc a vládu nad lidmi, jejich územím a říšemi, jež vznikaly a zanikaly podle toho, jak ve své skryté válce vítězily jednotlivé klany. Dlouho se považovali za nejmocnější bytosti na světě. Jenže svět, který znali, byl jen malou součástí vesmíru. Z jeho nekonečných dálek se vynořili kartani, jimž se jejich vlastní svět zdál malý a kteří se rozhodli ovládnout planetu Zemi a její obyvatele zotročit. Invaze se cizincům podařila. Měli vyspělou techniku a zbraně, které ty lidské stonásobně předčily. Ovšem svět, který ovládli, už své vládce měl. A ti se, na rozdíl od lidí, tak lehce podrobit nenechali.
 
S románovou předlouhou jsem zatím neměla tu čest, ale musím říct, že po zaklapnutí komiksu si rozhodně román musím přečíst.
Jan Bezzemek je férovej chlapík, který pije krev nejednomu člověku. Saje často, saje rád. Jenže občas se ocitne v choulostivé situaci, kdy má kalhoty dál než u kotníků a pak se mu to zkrátka občas vymkne z rukou. Naštěstí si vždycky ví rady, a tak si umí poradit. Někdy sám, jindy mu pomohou druzí. Prostě taková normální upírská společnost.
Jo! Tohle rozhodně jo! Přijde mi to malinko jako reklama na románovou sérii, ale já to beru. Zamilovala jsem si zejména Gerharda, germánského chlapíka, proti kterému bych rozhodně nechtěla jít. Ženské postavy mi přišly malinko všechny na jedno brdo (ok, krom ústřední mrchy), ale to vlastně až tak nevadí.
Hustej nářez je plný sexu a násilí. Na prolistování je skvělý a otevře vám možné Kotletovo universum, ale asi to není nic, co by bylo nutné mít doma.
Takhle: já ho doma mám a určitě si pořídím i druhý díl, ale vlastně nevím, komu bych komiks doporučila. Možná Kotletovým fanouškům? Nebo těm, kdo chtěj zkusit český komiks, ale nevědí, čím začít.
 
 
 
 

Právě čtu

Kromě několika stálic dočítám šestý díl Cesty šamana a do týmu jsem si přibrala i jednu úklidovou knížku. Ale o těch zase až příště.
 
 
 

You Might Also Like

0 Comments

Popular Posts

Zdroj obrázků a fotek

Veškeré obrázky a fotografie na tomto blogu jsou buď naše vlastní, nebo z následujících zdrojů: www.pixabay.com, www.cbdb.cz