Dočteno podle hous.enky (27. - 28. týden 2019) - 1. část
10:00
Není nic hezčího než vzbudit se do pátečního rána a poslouchat klapot dešťových kapek na střeše. Ach. Ještě o fous lepší by bylo, kdybych dneska nemusela do práce, mohla bych zůstat doma a jen bych lenošila.
V lenošení jsem totiž fakt dobrá. Nehodím daleko granátem ani krikeťákem, neumím báááječnou svíčkovou a neřídím auto, ale to lenošení... To mi zkrátka jde. A přesně tuhle činnost (a tím nemyslím svíčkovou) jsem zkoušela minulý týden sedm dnů vkuse. A jako jo, zvládla jsem to. Měla jsem dovolenou, nic jsem nemusela a jen jsem se poflakovala. A přesně o minulém - a taky trochu o tom současném - týdnu bude celý tenhle článek. A mám fotky! Tak se pohodlně usaďte, jdeme na to.
Začátkem minulého týdne vrcholila vlna veder. Klimatizace jely všude na plný výkon, ale lidi přesto větrali okýnkama, čímž pouštěli dovnitř - v tomto případě do autobusu - horký vzduch. Hlavně že je hned u páčky samolepka jak BRNO, že je autobus klimatizovaný a aby lidi neotvírali okna. Ach jo. Takže v busech bylo horko jak blázen. Je to zvláštní úkaz, ale v autobusu je mi skoro vždycky vedro. V létě je tam horko, protože tam paří slunce a v zimě jsem navlečená jak pumpa. Fakt divný. Zlatý vlaky. Ty moje, co jezdí mezi Prahou a Benešovem, jsou překlimatizované a vím, že zima je to vždycky.
No a protože bylo tak hnusné vedro, moc jsem nevařila. A protože jsem byla doma sama, dostaly prostor sladká jídla k obědu, muhehe. Ty mám moc ráda. M. sladký jídla nejí, jedl by je jedině jako dezert. A já kašlu na vyváření dezertů, protože ovocný knedlíky prostě JSOU normální jídlo, ne že si dám po špagetách jeden knedlík jako sladkou tečku, pf. A tak nejíme sladká hlavní jídla. A minulý týden jsem si jeden den udělal palačinkový věžák (jakože jich bylo fakt dost a jedla jsem je dva dny) a hned v pondělí jsem svou dovolenou zahájila takto:
Takže jo. Na mém slepičím porcelánu vidíte knedlíky. Jsou plněné čokoládou a navrch je přidaná porce šlehačky. Šlehačku já totiž dost můžu v jakékoli podobě. Ano, knedlíky jsou kupované, ale strašně mi chutnaj. Sním jich tam šest až sedm (nejsou veliký) a vyhovuje mi rychlost přípravy. Prostě zmrzlé knedlíky hodím do vroucí vody a jakmile vyplavou, jsou uvařené. Mňam.
Taky jsem tuhle neděli pekla koláč s rebarborou a jahodama. Začínám péct zdravějc, takže peču z celozrnné mouky (aktuálně mám Pernerku a fakt dobře se mi s ní dělá) a těsto sladím třtinovým cukrem. Vzhledem k tomu, že nesladím ani kafe, ani čaj, tak mám cukr fakt jen na pečení, takže mi nevadí jeho vyšší cena. Zatímco kilo krupice jsem kupovala za desetikorunu, kilo třtinového vyjde v akci na nějakých pětatřicet korun. Ale kilo cukru mám na několik měsíců, takže to můj rozpočet nezatěžuje. Ehm, jo. Takže sladkosti. Ještě se k nim ke konci vyprávění vrátím.
Minulý pátek jsme pojali výletově a já viděla nejkrásnější zámek v Čechách. Ne, není to ani Hluboká, ani Konopiště. Jsou to Nebílovy u Starého Plzence.
Ale napřed jsme jeli na zámek Březnice.
Březnice je kousek za Příbramí, takže z domova to máme nějakých šedesát kiláků. Zámek je pěknej a je hezky zařízenej. Je to takový ten klasický zámek, kdy vám navlíknou papuče a pak vás nutí půlku prohlídky v nich absolvovat. Opravdová výzva pro mě byla vyjít v těch papučích do druhého patra. Zámek nabízí dva okruhy, které na sebe úzce navazují, a já vám doporučuji oba. Nedaleko zámku je restaurace Špejchar, kde dobře vaří a mají tam polední menu, takže opět doporučuju. Měla jsem koprovku, kterou obvykle moc nemusím, ale tady mi chutnala.
Pak jsme pokračovali na Kozel, kde se ale konala nějaká akce a neprováděli zámkem (dalo se zřejmě projít bez průvodce? Nevím), takže jsem si tam jen koupila pouťový štěstí a jeli jsme dál. Jo i to pouťový štěstí tu stálo zaprd. Měla jsem v něm náušnice v kombinaci dřevo-zlato. Dost nevkusné. Darovala jsem je - a teď to přijde - do klementinské knihobudky. Ano, já do knihobudek nedala knihu, ale náušnice. A když jsem po pár hodinách šla kolem, náušnice zmizely.
No a tak jsme jeli dál a narazili jsme na zámek Nebílovy.
Strašně mi připomínal takové ty malé francouzské zámky, které bývají v menších městech. Ve vesnici tu místo kostela (nejspíš mají i ten, ale zámek je dominantou) mají zámek. Nádherný zámek. Areál zámku jsou vlastně dvě podobně rozsáhlé budovy, kdy každá z nich má v patře dnes už zasklenou chodbu s obrovskými okny. Teda jen ta hlavní budova ji má zasklenou, protože ta druhá stále prochází rekonstrukcí. Obě chodby ale působí ohromně vzdušně a zároveň útulně.
Strašně se mi tu líbilo. Venku, kde je nádvoří vysypané oblázky a rostou tu hortenzie, růže a levandule, i uvnitř.
Ne, nechtěla bych tu být zámeckou paní, ale je to nádherné místo s tak krásnou atmosférou. Jakmile tu otevřou tu plánovanou cukrárnu - kavárnu, tak se hodlám do Nebílov aspoň ještě jednou vrátit.
Druhý den nás čekala pouť v Sázavě.
Prostě klasická vesnická pouť. Zajímavější pro mě byl skleněný jarmark, kam každoročně chodíme hned, jak přijedeme do Sázavy. Proč? Mají tu totiž skleněné pouťové štěstí. Ano, správně tušíte, že ani tentokrát jsem neodešla s prázdnou.
Zelený skleněný korálek na šňůrce sice není tak pěkný jako ten loňský, ale myslím, že ho na podzim dobře využiju.
No a v pondělí jsem šla po devíti dnech do práce. Naštěstí jsem věděla, že se můžu těšit na úterý, kdy jsme měly s holkama sraz v Lelí's Cupcakes. Zvládly jsme dvě rundy.
V prvním kolem jsem si dala citronovou meringue. Světlé těsto, citronová pusinka a nahoře bílkový krém (sníh?). Tenhle cupkace se kvůli pusince trochu složitě konzumuje, ale je výborný. Slaďoučký s jemnou chutí citrónu. Nic chemického.
Ve druhém kole jsem si poručila jednorožce. Opět světlé těsto, uvnitř důlek z malinové marmelády a nahoře krém ze šlehačky a želatiny. Uááá, tenhle mi dost seděl. Ano, na fotce výše už nevypadá jako jednorožec, takže ještě jedna fotka, kde má nejen roh, ale i uši.
Lelí's Cupcake je fakt příjemná cupcakárna na Karlově náměstí. Cupcake stojí asi padesát korun a z fotky je jasné, že jejich cupcaky jsou fakt rozmanité. Už se těším, až zas půjdem objevit nějaký podobný podnik.
No a taky dorazila výhra z cbdb. O obou knížkách se ještě zmíním v článku věnovaném nákupům. Možná dokonce do té doby stihnu přečíst Proč umírají ptáci, protože o tu jsem hodně stála.
A touhle fotkou se konečně dostávám k části, která už bude jen a jen o knížkách. Ta ale bude následovat v zítřejším článku. Jo, není to moc fér nalákat vás na dočtené knihy, a pak vám odprezentovat dorty, ale zase se budete mít na co těšit a zajdete k nám na návštěvu i zítra.
0 Comments