Taky rádi morbidní knížky? Recenze knihy Pitva
10:30
My je tedy rády máme. Každá možná trochu jinak, ale na jistých knihách se s togaf shodneme. Asi to ale nebude případ Pitvy.
Kniha Pitva autorů Šteinera, Hejny a Betlacha ale není ani tak morbidní jako spíš zajímavá. Jde o knihu, která mapuje historický vývoj pitev nejen na území českého státu.
Ivo Šteiner, Petr Hejna, Jan Betlach: Pitva Aneb Historie poznávání lidského těla.
Anotace z cbdb: Jedno z prvních úsloví, se kterým se setká každý student medicíny, praví: Mrtví učí živé. Medicína v dnešní době využívá mnoho nových technologií, intervenční a zobrazovací metody, robotické operace, molekulární testy. Pro lékaře však jedním z nejúčinnějších nástrojů poznání a poučení zůstává pitva, která je starší než většina operačních výkonů. Pitvy poskytly v dějinách medicíny všem generacím lékařů nejvíce poznatků pro pochopení stavby a funkce lidského těla ve zdraví i nemoci. Po staletí se zásadně nezměnily a jsou stále „živým mostem“ mezi dávnou minulostí a dneškem. Tato populárně naučná kniha tří lékařů nabízí procházku historií poznávání lidského těla. Je určena široké čtenářské veřejnosti, která hledá informace a poučení o tématu v dnešní době poněkud nepohodlném a odsouvaném ...
"Smrt neničí, činí jen neviditelným." (Orientální přísloví na s. 157)
Kniha je rozdělena do dvaceti kapitol. Nechci je zde rozepisovat všechny, ale namátkou: Dějiny pitvy lidského těla, Druhy pitev v České republice, Pitevní nástroje (z téhle kapitoly je nakonec i obrázek výše), Základy pitevní techniky, Pitva a umění, Pitva a náboženství a v samém závěru najdeme i několik popisů pitev známých osobností.
Pitva patří k nejstarším lékařským úkonům, protože už ve starověku si lidé potřebovali ověřit, zda například panovník zemřel přirozenou smrtí, anebo zda byl otráven. Pitvy tedy neprováděli přímo lékaři, jak je známe v dnešním světě. Pitvali například kněží, kati nebo různí ranhojiči.
Není také překvapením, že lidi odjakživa fascinovala smrt. A pitvy se velmi brzy staly cestou, jak lépe prozkoumat smrt. Už Leonardo da Vinci prováděl veřejné pitvy, aby lépe pochopil anatomii lidského těla. O století později pronikl fenomén veřejných pitev i do českých zemí, kdy první veřejnou pitvu vedl Jan Jesenius. Nakonec asi všichni známe slavné zobrazení pitvy, které namaloval Rembrandt v roce 1632:
 |
| Zdroj |
To všechno je poměrně známé. Méně známé informace jsou ale o tom, co se děje s lidským tělem po smrti v současnosti. Proto - ač je historická část popsána velmi dobře a čtivě - oceňuji zejména prostřední část knihy, kde se píše o zakotvení pitvy v českém právu, o průběhu pitvy a podobně. Velmi zajímavá mi přišla i část o názoru nejrůznějších náboženství na pitvy. Čistě proti pitvám jsou totiž pouze scientologové a původní obyvatelé Ameriky. Jiná náboženství v současnosti v pitvách veliký problém nevidí, protože hodnotí tělo po smrti pouze jako tělesnou schránku, která má potenciál pomáhat živým (transplantace orgánů, možnost tělo poskytnout vědě a výzkumu).
Velmi dobře popsaná je kapitola věnující se mumifikaci, balzamování a plastinaci (výstava The Bodies exhibitions).
Knihu Pitva napsali tři významní čeští patologové a jak v úvodu píše Jan Betlach, napsali ji zejména proto, že pitvu vidí jako "živý most mezi dávnou minulostí a dneškem." (s. 9) Princip pitvy totiž zůstává stále stejný, mění se jen možnosti jejího provedení. A právě o těchto možnostech kniha Pitva pojednává.
Po dočtení knihy musím říct, že kniha samozřejmě není nijak morbidní, jak jsem v úvodu psala. Jde o historický exkurz do míst, o kterých lidé dnes obvykle nechtějí mluvit. Ano, je tu i zachycen současný stav vedení pitev, ale nikterak skandálně.
Jsem vděčná za to, že se do podobné práce pustili čeští anatomové a že kniha působí seriózně, erudovaně a je kvalitním úvodem do problematiky.
0 Comments