V rámci našeho blogového Léta s Odeonem vám chci dnes představit nejnovější knihu od Chucka Palahniuka. Jmenuje se Něco si vymysli a pokud nás sledujete pravidelně, už o této povídkové knize něco víte.

Anotace z cbdb: Kontroverzní americký spisovatel přichází s dlouho očekávanou – a vůbec svou první – sbírkou povídek, které nejde odečíst. Třiadvacet textů vlastně představuje jakousi esenci Chucka Palahniuka. V povídkách je ve své nejlepší formě: ostrý a sžíravý, nekompromisní. Přináší bizarní témata a libuje si v nich.

Chuck Palahniuk. Legenda, o které když se píše, je nutné používat hodně přídavných jmen. A ne jen tak ledajakých, chce to přídavná jména neotřelá, originální, zkrátka něco, co nepoužijete v běžné řeči. Právě takové je totiž psaní samotného Palahniuka. Takže připravte se na makabrózní jízdu, plnou hyperbol a deformovaných a patologických obscénností. Bizarnost si v nové povídkové knize Něco si vymysli podává ruku s cynismem. Šokující a zvrhlé postavy tvoří nechutné panoptikum. Už jste patřičně naladěni? Tak vzhůru do víru palahniukovského světa.

Jak už to tak u povídek bývá, jedna je lepší, jedna je slabší. Naštěstí Palahniuka zachraňuje, že je nadprůměrně dobrý vypravěč. I slabší povídky jsou od něj lepší než většina ostatní literární produkce současné Ameriky. V nové knize je vše, co máme na Palahniukovi rádi, popř. co na jeho tvorbě nesnášíme. Jsou tu všechny jeho úchylky k opakování slov a frází, nevěrohodní vypravěči, úchylně detailní znalosti z vybrané oblasti, bláznivé zápletky, černý humor smíchaný se sentimentem a všechny možné mixy úchylnosti, bizarnosti, dojemnosti a vtipu.

O Palahniukově tvorbě se často mluví v extrémních pojmech, on sám k tomu svojí tvorbou svádí. Opravdu se snaží atakovat hranice vkusu a zvlášť v prudérních Spojených státech amerických jeho psaní musí působit silně nekorektně. Na druhou stranu je ve svých povídkách i předchozích románech zastáncem etiky. Zlo je potrestáno, většinou krutě a ještě častěji nepřiměřeně, ale vždy bizarně a důsledně.

Některé povídky nemají tak vypointovaný závěr, jak si zřejmě Palahniuk myslel. Ale po takovýchto slabších kouscích přijde jeden geniální. Například bajky, které končí poučením jako od Ezopa. Jen jsou poněkud více tělesné, více perverzní a více lidské než u Ezopa. Palahniuk útočí na zažité představy, např. děti nejsou v jeho povídkách jen ta nevinná stvoření, které kazí maximálně televize a internet. U Palahniuka jsou schopné vypočítavé krutosti hodné kdejakého psychicky narušeného manipulátora.