Anne Franková: Deník Anne Frankové

Anotace z cbdb: Annelies Marie Franková (12. června 1929 - březen 1945) v roce 1933 s rodiči uprchla z Německa do Amsterodamu, kde se rodina od roku 1942 skrývala v půdním bytě. Dospívající Anne psala od 12. června 1942 do 4. srpna 1944 deník. Po prozrazení skrýše byla rodina odvezena do koncentračních táborů v Německu, přežil jen otec. Anne zahynula v Bergen-Belsenu. Po válce otec deník vydal, byl přeložen do mnoha jazyků a zdramatizován. Toto české vydání obsahuje poprvé nově nalezené a dosud nepublikované stránky.

Anne je opravdu na svůj věk velmi dobrá spisovatelka. Její deníkové záznamy nejsou jen pubertální fňukání, ale opravdu se snaží zachytit realitu všedních válečných dní. V rozsahu dvou let je vidět i velký psychický i literární vývoj. Anne je v deníku velmi upřímná. Dokonce tak, že chápu, proč měl její otec v poválečné době potřebu některé zápisky utajit. V padesátých letech se asi opravdu do čtení pro děti a mládež nehodil tak detailní rozbor menstruace nebo pohlavních orgánů. Nicméně Anne i hodně filozofuje, přemýšlí o sobě a o světě kolem.

Chce se zlepšovat, být „dobrá“, prospěšná a hlavně chce víc, než být jen hospodyní. Je smutné a dojemné číst o plánech Anne do budoucna, když čtenář ví, jak to celé skončí. Aspoň že její deník je dílo, které po ní zůstalo a proslavilo se.

To, že se mi Annin Deník hodně líbil, dosvědčuje i fakt, že mě některé osoby velmi iritovaly. Třeba paní van Daanová mi neskutečně lezla na nervy. Jak může být někdo, kdo je v podobné situaci, tak sobecký, dětinský a hádavý? Nechce se vzdát kožichu, když nemají peníze na jídlo? Totéž lékař. Rodiny ho vezmou do svého úkrytu, čímž mu zachrání život, dělí se s ním o jídlo a on si schovává zásoby, nechce se podělit s Anne o stolek a ještě se tváří, že mu všichni ubližují. A pak o pár stránek dál se ukáže, že paní van Daanová ani lékař nejsou tak strašné osoby. To jen Annin úhel pohledu nebyl zrovna laskavý nebo objektivní.

Na jednu stranu je Anne ukázková puberťačka – nikdo ji nerozumí, každý ji křivdí a připadá si i mezi rodinou osaměle. To je až úsměvné. Na straně druhé má velmi rozumné názory a neskutečně kultivované vyjadřování. Vyjadřuje se k feminismu, historii, politice, náboženství. Místy povrchně, místy neuvěřitelně chytře. Anna a její Deník mě nadchly, jsem ráda, že jsem se k němu díky naší výzvě dostala a myslím, že v dospělosti jsem ho ocenila víc, než by tomu bylo, kdybych ho četla jako Annina vrstevnice. Myslím, že ve třinácti ani v patnácti jsem ani zdaleka nebyla tak intelektuálně vyspělá jako holandská Židovka Anne. 

/togaf/

Helga Weissová: Deník 1938-1945. Příběh dívky, která přežila holocaust

 „Člověk vydrží mnoho, rozhodně víc, než si myslí.“ (s. 131)

 Anotace z cbdb (zkrácenou):
Vůbec první vydání autentického deníku dívky z pražské židovské rodiny, která přežila holocaust, vychází s předmluvou Zdeňka Mahlera a doslovem Ivana Klímy. Deník Helgy Weissové je autentickým svědectvím dívky z pražské židovské rodiny, která přežila hrůzy druhé světové války. Stejně jako v případě Deníku Anny Frankové jde o dílo mezinárodního významu, jež se stane součástí paměti lidstva.

V rámci této čtenářské výzvy jsem přemýšlela o denících Ondřeje Sekory, ale bohužel byly půjčené, takže na řadu přišla Helga Weissová. A vlastně jsem asi nakonec ráda. K Sekorovým deníkům se sice dostanu později, ale Helga byla skvělá.

Příběh Helgy začínáme v jejím deníku sledovat 15. března 1939, kdy německá armáda obsadila Československo. Protižidovská opatření sílí, až s Helgou a její rodinou 7. prosince 1941 nastupuje do transportu do Terezína. Právě popis života v terezínském ghettu je v této knize to, co bych chtěla vyzvednout. Helga popisuje příšerné podmínky, ve kterých v ghettě museli fungovat. Zmíní se o epidemiích spály, tyfu; nevynechává popis pokojů, kdy na třípatrových postelích spalo v jednom pokoji několik desítek lidí. Všude jsou vši, štěnice, špína, nedostatek jídla, zmar… A přesto ghetto žije: funguje tu jakýsi kulturní život, slaví tu Chanuku a jiné židovské svátky. A když se blíží inspekce z Červeného kříže, celé ghetto je najednou zdánlivě plné květin, veselé nálady a hlavně jídla…

V roce 1944 terezínská balada končí a Helga odjíždí s matkou dál na východ: do Birkenau, kde stráví čtrnáct dnů a pak obě ženy v dalším transportu směřují do pracovního tábora ve Freibergu. Zápisky, které následují po opuštění Terezína, dopisuje Helga až po skončení války, takže už nepůsobí tak silně a bezprostředně jako právě zápisky z terezínského ghetta. Už spíše popisují další – velmi pohnutý - osud Helgy a její matky.

Deník Helze sloužil spíš jako záznam toho, co se děje v jejím bezprostředním okolí. Vynechává obecnou historii, nepíše o svém vnitřním životě.

Deníky obsahují poznámkový aparát na konci knihy a hlavně někde ke konci najdete i slovníček výrazů, které Helga píše německy. Což jsem zjistila až asi v půlce knihy… Myslím, že oboje mělo být uvedeno v poznámkách pod čarou, protože to listování do zadní části knihy, mi vadilo.

Knihu perfektně doplňují Helžiny kresby z jejího putování všemi těmi smutnými místy plnými strachu a smrti. Na tomhle místě se hodí dodat, že Helga Weissová po válce vystudovala malířství u Emila Filly a stala se světově uznávanou malířkou. Česká televize o ní natočila film Maluj, dokud vidíš.

/hous.enka/

Kniha v dopisech 

 

Adam Georgiev: Arthure, ty děvko umění

 "Vražda z vášně neměla by být považována za zločin."

 Anotace z cbdb (zkrácena): V dopisech plných osobního napětí a homoerotické vášně se zrcadlí příběh jednoho z nejznámějších homosexuálních svazků historie mezi dvěma francouzskými prokletými básníky. Obsese, fyzická posedlost Arthurem, přibližující se antickému mýtu či shakespearovským sonetům, je hlavním znakem Georgievova pojetí. A právě touha po vymanění se z ní vede Verlaina k výstřelu po objektu své lásky roku 1873.V modernistickém rozuzlení je však odkryta další rovina díla: Arthur a Paul nejsou jen historickými postavami, ale i dvěma archetypy vnímání života, které mohou zároveň sídlit v každém z nás.Georgiev emancipoval český gay art a povýšil ho na všeobecně uznávanou estetickou hodnotu, vnímanou nejen jako dráždivou specifičnost, ale jako plnohodnotné umění, čímž ho vyřadil z ghetta gay kultury, nepřesahující stín komplexu podivnosti. 

Kniha s velmi sugestivním názvem jsou stylizované dopisy Paula Verlaina Arthuru Rimbaudovi. Když jsem na tuto knihu narazila, zaradovala jsem se. Ale zbytečně, nejde o skutečné dopisy Verlaina Rimbaudovi, jen o jakési stylistické cvičení Adama Georgieva. Možná by Verlain psal v podobném duchu, možná byl jeho vtah k Rimbaudovi tak sebedestruktivní a masochistický, ale pořád to není reálná korespondence. 

Na knize mě rozčilovalo, že se Georgiev tváří jako editor dopisů, ne jejich autor. Dopisy jsou nedatované, kratičké a plné emocí. Musím uznat, že rádoby Verlainovy dopisy byly působivé, plné obviňování, pomstychtivosti a žárlivosti. A vlastně i plné lásky, takové té zvrácené a ničící. Verlain je v dopisech Rimbaudem posedlý, jeho fyzickou krásou, chladem, který z Arthura cítí. Láska je ve Verlainově pojetí zničující obsese, něco nezdravého, spalujícího a destruktivního.

Ale pořád jde jen o Georgievův pohled na dva prokleté básníky. A to by mělo být v předmluvě/ doslovu výslovně napsáno. Místo toho tu máme předmluvu od režisérky Agnieszky Hollandové, která o Verlainovi a Rimbaudovi natočila (výborný) film a doslov je část diplomové práce Grzegorze Korzeniowskiho z Krakovské univerzity. Nevím, komu bych knihu doporučila, snad těm, kteří hledají rychlou sondu do intenzivního vztahu slavných básníků a nevadí jim, že jde o vymyšlené dopisy. Já jsem ovšem byla spíše zklamaná. Ani ne tak samotnými dopisy, jako tím, že nejsou autentické a tuto skutečnost se Georgiev snaží maskovat. 

/togaf/  

J. R. R. Tolkien: Dopisy Děda Mráze

 „Už zase Vánoce! A já si jednu chvíli (v listopadu) myslel, že letos vůbec nebudou.“ (začátek dopisu z roku 1933)

 Anotace z cbdb: Dopisy psané typickým třaslavým písmem a končící podpisem Děda Mráze přicházely dětem J. R. R. Tolkiena každé vánoce počínaje rokem 1920, kdy byly nejstaršímu synu Johnovi tři roky. Ze skromných počátků se postupně vyvinuly v podrobná líčení Dědova domu, jeho přátel a veselých i dramatických událostí, k nimž v uplynulém roce došlo na severním pólu, a obsáhly mnoho dalších postav – Dědova věrného druha Ledního medvěda a jeho dva synovce, sněžné elfy, trpaslíky i dotěrné skřety, skrývající se v jeskyních pod Dědovým domem. Výběr z těchto okouzlujících dopisů, jež Johnovi a dalším třem Tolkienovým dětem chodily více než dvacet let, včetně reprodukcí barevných ilustrací a obálek k nim obsahuje tento svazek, připravený k vydání autorovou snachou Baillie Tolkienovou.

Dvacet let psal Tolkien svým dětem na Vánoce dopisy, ve kterých jim psal o životě na Severním pólu. Dvacet let vytvářel před Vánoci krásné obrázky a vymýšlel příběhy, které se Dědu Mrázovi během roku přihodily… Tolkien píše o nezbedném ledním medvědovi, který poničil severní Tyčnu (zdravíme Medvídka Pú!), polámal čokoládovou nadílku, nebo který prohledával Dědovy skříně. Opravdu těm dětem skoro závidím, protože příběhy s medvědy mě tak nějak těší.

Na druhou stranu musím říct, že ty příhody byly na můj vkus poněkud divoké a například odhalení kreseb v jeskyni mi přišlo už moc vědecké. Jasně, kdo by nechtěl mít z dětí malé vědátory, že jo.

Obrázky jsou jemné, kreslené lehkou rukou a jsou příjemně barevné. Dopisy jsou psány třesoucím se rukopisem.

Knížka je to milá, vánoční. Přesto ji asi nepotřebuji mít doma a styl psaní mě na Pána prstenů nenalákal.

/hous.enka/

Shrnutí naší čtenářské výzvy:

1. Kniha přečtená za jediný den

 

3. Kniha básní

10. Kniha s barvou v názvu

11. Kniha psaná jako deník

12. Kniha v dopisech

13. Kniha s vánoční tematikou

14. Knížka od mistra žánru

15. Kniha, jejímž hlavní hrdinou není člověk

16. Kniha o psovi/kočce

17. Kniha, která se neodehrává v tomto světě

18. Kniha, podle které byl natočen film

19. Knížka od autora, kterého osobně znám/mám od něj autogram

20. Přečíst knihu v jiném jazyce než v češtině

21. Dočíst knihu, kterou jsem odložila jako nedočtenou

22. Kniha, kterou mi doporučila togaf/hous.enka

23. Kniha, kterou napsal autor, který má křestní jméno jako já

24. Kniha, která má reklamu na plakátech v metru, v autobusech nebo v časopisech