Epos o panáčkovi jsem zatím nedočetla, vlastně s tím ani moc nespěchám, užívám si netradiční metafory a zamotaný děj. Začíná mě hodně zajímat, jak město, ve kterém se děj odehrává, funguje. Taky se vám stává, že po čase zapomenete děj nějaké knihy, ale jedna jediná scéna se vám vryje do paměti? Myslím, že tu svou nezapomenutelnou scénu jsem v Panáčkovi už četla. Nástin scény: Luxusní nákupní pasáž, pozvracený hlavní hrdina a jeden ranař…to, co spolu vyváděli na veřejnosti, je vskutku originální. 

Moje pocity z novinářky Andrey získaly opodstatnění. Je to mrcha. Z dalšího čtení jsem totiž zjistila, že je to prsatá blondýna. Je to sice klišé, ale prsaté blondýny nemá ráda žádná ženská, ne? Myslím, že ani prsaté blondýny nemají rády ostatní prsaté blondýny (ale to je spekulace, nejsem prsatá blondýna). Naštěstí je tu ještě tmavovlasá Lucie. Sice je tak trochu mrtvá, ale s ní se dokážu identifikovat lépe (teda né, že bych byla femme fatale španělského typu, navíc mi nesluší červená, ale co už).

Ilustrační foto: modelka z Victoria Secret a Megan Fox. Příště vám třeba představím dva hlavní hrdiny, jak si je představuje moje fantazie…možná.

Robert Fulghum: Všechno, co opravdu potřebuji znát, jsem se naučil v mateřské školce

Před nějakými patnácti lety jsem tuto knihu (a vše ostatní, co v té době od Fulghuma bylo k dostání) milovala. Teď přišel čas, pustit si audioknihu. Bohužel už mi jeho fejetony nepřijdou tak originální a přeplněné inspirujícími myšlenkami. Stále se mi líbí Fulghumův přístup k životu, jen už nejsem tak otevřená jeho optimismu. Nicméně to bylo opět krásně namluvené, tentokrát jsem se těšila hlasem Jiřího Hrubého.

Zdeněk Jirotka: Saturnin

Saturnina miluju, viděla jsem film, divadelní hru a samozřejmě četla knihu. Tak už mi zbývalo jen si knihu poslechnout. A opět je to úžasné. Poslouchám verzi namluvenou Oldřichem Víznerem a to je prostě slast. Už se opakuji, já vím, prostě pro audioknihy jsem se nadchla. A tentokrát je to vážně skvost, román, který je jeden z mých oblíbených, namluvený hercem, který v hrál Saturnina ve filmové /seriálové verzi…chápete, ne?

John Maddox Roberts: SPQR I., Královský gambit

Zatím jsem s Královským gambitem moc nepokročila, je to dobrá knížka, ale nemám moc čas. Tak snad se to brzy změní. Možná si ji vezmu do vlaku, to je má univerzální odpověď na knihy, které čtu podezřele dlouho. Možná bych si mohla do vlaku vzít i Korespondenci V+W. Začínám mít strach, aby mě tato komická dvojce nezačala strašit ve snech…

Petr Voženílek: Ty zmije

Čekala jsem vtipně pojatý text a dostala jsem fascinující odbornou přednášku. Opět jsem se přesvědčila, že pokud někdo mluví či píše o něčem, co opravdu miluje, je to radost poslouchat/číst. Ke zmijím a hadům obecně mám dost laxní přístup. Nehnusí se mi a nemám moc příležitost je potkat, protože les není moje oblíbené místo. A přesto jsem se u čtení bavila. Zvlášť u Zbyňkova obličeje pokrytého zmijími exkrementy. Nebo sedmnáctiletý Honza a jeho pokus s jedem. Voženílkův popis těchto plazů mi připomíná moje milované kočky – zmije i kočka se tváří jako krvežíznivá šelma, ale nakonec nic hrozného nezpůsobí, maximálně naštvaně zasyčí a zdrhne. Rády se vyhřívají a občas se chovají náladově. Samozřejmě si nemyslím, že zmije nejsou nebezpečné, to jen z autorova psaní je znát láska k hadům. Viz citát ze strany 22: „Ta dvě uštknutí jsem bral jako přátelský polibek.“

Hezký duben plný skvělých knih vám (i sobě) přeji!